Ženevská Káťa Kabanová: Nahé psychodrama manželské nevěry

Grand Théâtre de Genève je největší uměleckou scénou Švýcarska, každou sezónu nabízí devět operních inscenací a pro své hudební produkce úzce spolupracuje s Orchestre de la Suisse Romande. V této sestavě přijeli na Festival Janáček Brno 2022 a přivezli modernisticky obnaženou Káťu Kabanovou.

Když ředitel Národního divadla v Brně Václav Jiřikovský (1891–1942 zahynul v Osvětimi) doporučil Leoši Janáčkovi několik operních námětů, mimo jiné Ostrovského hru Bouře, bylo rozhodnuto. Skladatel našel interesantní téma pro svou šestou operu a věnoval jí, jarý šestašedesátník, celý rok 1920.

Alexander Nikolajevič Ostrovský (1824–1886) je tvůrce ruského realistického dramatu a jeho Bouři uvedlo brněnské divadlo i pražské Národní, Leoš Janáček patrně žádnou z inscenací neviděl. Drama Bouře poznal v překladu Vincence Červinky (1877–1942), bylo mu základnou k sepsání vlastního libreta. K ruské literatuře měl Leoš Janáček od mládí vřelý vztah, i tematický návrat ke vzpomínkám na Rusko mu byl milý, navštívil ho v roce 1896, oživil vzpomínky na oslnivou Volhu. Pro své operní představy a potřeby Ostrovského drama podstatně mění, akcentuje dějový spád Kátina osudu. Vytvořil a zpracoval si námět podobné osudovosti a lyrického dynamismu jako je Zápisník zmizelého. „Já vím na sobě, jak je láska bolestná, má všechna díla, všechny moje opery mají vždy po bolestné lásce. Prožil jsem to v nich i ve svém životě – nikdy nebude v knize tolik pravdy o ní…“ napsal jednou své Múze Kamile Stösslové.

Káťu Kabanovou dokončil v únoru 1921 a již v listopadu měla premiéru v Městském divadle v Brně v hudebním nastudování Františka Neumanna, tak velmi žádaný a akceptovaný skladatel v té době už byl. Pražské Národní divadlo uvedlo Káťu Kabanovou rok poté, v listopadu 1922 pod taktovkou Otakara Ostrčila. Ohromný úspěch vrhl Káťu Kabanovou okamžitě do světa, stala se jasným iniciátorem vnímání a označení Janáčka jako moderního, avantgardního umělce. Již pražské nastudování vedlo Janáčka k prosbě rychlých přestaveb scény, aby se co nejméně rušil spád děje. Pro druhé pražské nastudování 1924 píše skladatel Otakaru Ostrčilovi: „Tu Vás snažně prosím, aby scénicky nebylo dílo v přeměnách roztrháno. V I. jednání není třeba světnice tak bohaté. Totéž v II. jednání světnice tak prostičká, aby v několika vteřinách bylo ji lze odklidit a uchystaný již dříve úvoz by se prostě zjevil. Podobně rozvalina v III. jednání aby byla prostší, rychle aby se mohla odklidit a uchystaný již výhled na Volhu prostě se objevil…Když hudebně je dílo v Praze nejznamenitěji Vámi provedeno, ať i scénicky se mi nedrobí.“ Inscenační provozní praxe dovedla jej nakonec k rozhodnutí přikomponovat orchestrální dohry za prvým a třetím obrazem a takto byla Káťa Kabanová prvně uvedená v pražském německém divadle v lednu 1928 pod taktovkou Hanse Wilhelma Steinberga (1899–1978). Kritika byla nadšena a Janáček i tím, že Steinberg spojil i prvé a druhé jednání. Skladatelovou smrtí se od od meziher upustilo, do praxe je vnesl až Sir Charles Mackerras, pro nás prvně v Brně 1961, připravil i jejich edici.

Takto známe Káťu Kabanovou dnes, takto s ní přijela i opera Grand Théâtre de Genève. Jejich hudební nastudování Tomášem Netopilem, hraje Orchestre de la Suisse Romande, je silné, přesvědčivě pravdivé. Znalecké, empatické a hráno výbornými hráči. Hned ponurý motiv vstupní v naprostém pianissimu, vstříc pohledu na vodní hladinu a tympanový motiv Volhy i osudovosti, prostupující posléze celým dílem, vše hrané s nesmírným napětím předznamenalo, že budeme svědky mimořádného hudebního projevu, soustředění, maxima, jež vyžaduje Janáčkův vzácně pravdivý, účinný princip nápěvkové metody v dikci impresionisticky laděného orchestru.

Scénárista Henrik Ahr, vedoucí scénografie na salcburském Mozarteu s nadhledem a evidentní spoluprací s režisérkou Tatjanou Gürbacou vytvořil scénu holou, modernisticky elegantní kostru místnosti, sloupy jakoby altánu s bočními otvory do prostoru, s perspektivně zmenšeným zopakováním téhož dál do pozadí. Děj prostory rozehrával, oba prostory měnily světelnými efekty atmosféru, výpověď. Německá režisérka Tatjana Gürbaca pracuje v divadlech po celé Evropě v inscenacích zahrnující i díla historická. Janáčkovu tvorbu má nyní v dělném programu, pro Curych připravuje Její pastorkyňu i Káťu Kabanovou. Její ženevská inscenace jde dílu a významu slova na dřeň.

Absolutně holou scénu zabydluje lidmi dneška. Žádný náznak Ruska šedesátých let 19. století, žádné romantizování, žádný vzlet, byť prvá slova opery a Kudrjáše oslavují Volhu: „Zázrak!“ Neobyčejný pohled! Ta krása! Duše se raduje!“ Glaša má kbelík, jeden z mála rekvizit. Režisérka staví pouze na dialozích postav, přicházejí, odcházejí, hemží se a soustředění na jejich gesta a hudbu tvoří vjem a prožitek posluchače. Právě ta obnaženost, nahota děje je inspirativní, jde na dřeň vnímavosti každého z nás a bez možnosti vstupu do iluzivního divadelního světa takřka nastavuje test autosugesce.