Žesťový ansámbl Czech Brass předvedl skladby barokní i současné

  1. 1
  2. 2
Velmi široký repertoár představil soubor Czech Brass na příjemném dopoledním koncertu, který se uskutečnil v sobotu 16. října 2021. Hudební koláž, trvající i s přestávkou téměř dvě hodiny, začala výňatky z Monteverdiho Orfea a po přestávce skončila skladbami žijících českých skladatelů. V první polovině koncertu mělo obecenstvo kromě výtečných kusů a aranží možnost vyslechnout i hudební výklad varhaníka Roberta Huga, ze kterého si však odneslo spíše smíšené pocity. Ve druhé polovině pak zazněly zbrusu nové skladby, tři ze čtyř zde měly dokonce premiéru.

Sál Martinů, HAMU (zdroj HAMU)
Sál Martinů, HAMU (zdroj HAMU)

Sál Martinů na pražské HAMU se v sobotní dopoledne 16. října 2021 rozezněl živelnými tóny českých mistrů žesťových nástrojů z ansámblu Czech Brass. Od svého založení roku 1991 se tento soubor postupně rozrostl a dnes čítá na sedm stálých členů (trubky – Marek Zvolánek, Stanislav Masaryk, Martin Pavluš; trombony – Lukáš Moťka, Stanislav Penk, Pavel Debef; tuba – Karel Malimánek) a na koncerty často přibírá i další hráče na jiné nástroje. Na tomto koncertě jsme tak mohli slyšet ještě varhaníka Roberta Huga a perkusionistu Lukáše Brabce.

Koncert začal bez větších okolků „gonzagovskou intrádou“, ikonickou Toccatou, spojenou s operou Orfeo Claudia Monteverdiho (1567–1643). Následoval úvod varhaníka a muzikologa Roberta Huga, který posluchače uvítal a řekl pár slov k úvodní znělce. Ač z koncertu dle vlastních slov nechtěl dělat muzikologickou schůzi, přeci jen si v průběhu první poloviny koncertu neodpustil přidat ke každé skladbě i vlastní komentář. Po úvodu koncert plynule pokračoval výběrem ritornelů a árií z Orfea, melodie hlasu hrál Robert Hugo na varhany. Dalším kusem byla Galliarda Battaglia (bitevní gagliarda) německého barokního skladatele Samuela Scheidta (1587–1654). Skladba vojenského rázu, psaná v živém třídobém taktu, souboru velmi dobře seděla. Dle mého názoru rozhodně o dost lépe, než předešlý výtah z Orfea, kde byla zpěvnost árií vcelku potlačena, k čemuž přispěla zejména absence ozdob a nedostatečná odsazení frází. Třetím bodem programu byl výběr pěti písní z Loutny české, slavného souboru Adama Michny z Otradovic (1600–1676). Podařený výběr, zakončený písní Andělské přátelství („Nebeští kavalérové“), působil i v této aranži pro žesťový soubor kompaktně a přirozeně.

Další skladbou bylo O felix jucunditas (Ó, šťastné potěšení) od málo známého českého rodáka Samuela Capricorna (1628–1664). Tato skladba, původně pro tři hlasy s doprovodem, je pozoruhodná svým stále se opakujícím sestupným motivem bassa continua, nad kterým se hlasy proplétají v malých variacích. V této aranži si dechaři mezi sebou se stejným efektem předávali melodii, a i beze slov tak předvedli procítěný přednes, plný efektních vyhrávek.

Poté zaznělo ikonické Prélude du Te Deum od Marca-Antoina Charpentiera (1643–1704). Před ním pan Hugo divákům pověděl opět pár moudrých slov a dokonce je vyzval, aby si někdy poslechli „i to, co následuje za tím, co teď uslyšíte“, tedy samotné Te Deum, což samozřejmě řadu posluchačů poněkud urazilo. Tento trochu poučný tón pana Huga naštěstí příliš nesnížil zážitek ze samotného Prélude, které bylo přesné a úderné.

Předposledním číslem před přestávkou byla Sonata à 7 od Johanna Heinricha Schmelzera (1620/1623–1680), skladba dechovými soubory často prováděná. Slavný skladatel vídeňského dvora je známý zejména pro své instrumentální skladby a na koncertě žesťového souboru rozhodně nemohl chybět. Výborná technická interpretace také oblíbenosti jeho skladeb zcela odpovídala.

Jako poslední dílo před přestávkou pak zazněla aranž 3. věty (allegro assai) Braniborského koncertu č. 2 F dur od Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750). Na rozdíl od předešlých aranží, které jsou dílem trombonisty Stanislava Penka, byla tato z pera skladatele Jiřího Gemrota. Poměrně náročnou skladbu vzali hráči v relativně rychlém tempu, takže místy byly v rychlých bězích slyšet lehčí nepřesnosti. Přesto je obecenstvo nakonec odměnilo upřímným potleskem.

Po přestávce, během níž polovina diváků vzala útokem automat v průchodu u vrátnice HAMU, jediný zdroj kávy v okolí, pokračoval ansámbl již v klasickém sedmičlenném obsazení, tedy bez tympanisty a varhaníka. První zazněla Česká intráda od Lukáše Matouška (narozen 1943). Velice zajímavá skladba obsahuje citace řady „klasických“ českých melodií. Tvořila i pomyslný můstek mezi první a druhou polovinou koncertu, neboť nejzřetelněji mohli diváci rozpoznat citaci již zahraných „Nebeských kavalérů“. Dále šla ve skladbě bezpečně rozeznat například Janáčkova Sinfonietta. Tato verze pro žesťové septeto zde měla navíc českou premiéru. Po konci skladby k divákům promluvil již trvalý člen souboru, trombonista Lukáš Moťka. Ve velice civilním a příjemném projevu představil zahranou skladbu a poděkoval divákům za přízeň.

Další premiéru, tentokrát světovou, měla skladba mladé české skladatelky Kateřiny Horké (narozena 1993) s názvem Intuice pro žesťové septeto – II. část. Tato absolventka katedry skladby na HAMU se pravidelně umisťuje na předních místech skladatelských soutěží, ráda komponuje skladby na pomezí jazzu a populární hudby. Oproti mnohým moderním skladatelům se spíše vyhýbá prvoplánovým disonancím a její hudba si tak drží určitou melodickou uchopitelnost. Intuice, napsaná mezi lety 2015-2016 přímo pro Czech Brass, tak byla zajímavým a vcelku příjemným vhledem do naprosto aktuální skladatelské tvorby. Skladatelka byla koncertu i osobně přítomná a po provedení si s hráči potřásla rukou. Nejnovějším kusem v programu byla ovšem suita Grotesky od Jiřího Gemrota (narozen 1957), kterou pro Czech Brass skladatel dokončil teprve v červnu tohoto roku. Ze suity zazněly celkem tři části (3., 4. a 5.). Skladba, jak již název napovídá, je psána ve veselém duchu a místy se stává skoro až jazzovým kusem. Časté tempové změny a důvtipná sforzata působily energicky a efektně.

Poslední skladbou pak byla symbolicky vybraná skladba „Krásné je žít“ pro žesťové septeto a tympány (1. část – Moderato – Allegro vivo – con passione), od Juraje Filase (narozen 1955), profesora skladby na HAMU, který učil mimo jiné i Kateřinu Horkou. Odkazuje na známou píseň Maurice Jarreho z filmu Doktor Živago. Střídají se v ní tklivé části s veselými, skoro až lidovými pasážemi. V rychlých částech dokonce vyzařuje až jakousi nostalgickou radostí a něčím snad vzdáleně připomíná i veselé „werichovky“. Toto dílo bylo velmi příjemným rozloučením s diváky a sklidilo solidní ovace, tím upřímnější, že byl skladatel na koncertě také přítomen a také si přišel potřást rukou s interprety.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments