Žháři mezi námi

  1. 1
  2. 2

Světová premiéra opery Šimona Vosečka (Neue Oper Wien) 

Drama Maxe Frische Biedermann a žháři (Biedermann und die Brandstifter) je prý z desítky autorových jevištních děl nejhranější. U nás však předčí uvádění této Frischovy hry jeho Čínská zeď a Andorra. „Žháři“ se objevili na českém jevišti v historii třikrát a jen roky uvedení hry o čemsi vypovídají: roku 1959 se hrála v Českých Budějovicích, 1969 ji uvedlo Divadlo E. F. Buriana a roku 1990 Městská divadla pražská. „Poučný kus bez poučení“, jak Max Frisch svou hru charakterizoval v podtitulu, měl předchůdce v próze, která vznikla jako reakce na zprávu o komunistickém převzetí moci v Československu roku 1948, další verzí byla rozhlasová hra. Definitivní drama pak mělo premiéru 28. března 1958 v Curychu, v Budějovicích (režii měl Václav Hudeček) se tedy tehdy chopili čerstvé novinky.V navenek poklidné měšťácké rodině pana Biedermanna, který zbohatl jako výrobce vlasové vody, číhá strach. Německo-český slovník z poloviny 19. století překládá slovo „Biedermann“ jako „šlechetník“, „poctivec“; modernější slovníky už přidávají hanlivé „šosák“. Už jménem tak autor charakterizuje hlavní postavu. Nejenže pana Biedermanna „obtěžuje“ neprávem propuštěný zaměstnanec – ve hře nevystupuje, ale je od začátku přítomen jako přízrak. Hrůza ale obchází celé město, nepolapitelní žháři zapalují jeden dům po druhém. A tak se také do domu pana Biedermanna jednoho dne vnutí bývalý profesionální zápasník, nyní nezaměstnaný. Pan Biedermann udělá zásadní chybu, když nezvanému hostu nabídne kus chleba a sklenku vína; v tu chvíli je jasné, kdo tu napříště bude velet: „Kousek másla, trochu sýra, studené maso nebo něco takového. Nedělejte si s tím starosti, pár okurek, rajče a podobně, trochu hořčice… co máte po ruce, slečno,“ nařizuje „host“ služce. Vetřelci je poskytnuto nouzové přístřeší na půdě, ale následujícího dne už se tam objeví komplic, a co hůř, pan Biedermann v jejich domněle dočasném příbytku objeví sudy s benzinem. Pokus, naklonit si nevítaný přírůstek do domácnosti nabídnutým přátelstvím, pochopitelně selže. Oba žháři připravují nerušeně zločin – a nakonec jim sám pan Biedermann půjčí zápalky. Hořká alegorie o plíživém zlu, které se tváří, že chce naše dobro. Frischův text, vycházející z brechtovského divadla, působí dnes v lecčem prvoplánově a šablonovitě, zejména dohrou, kterou Max Frisch později připojil. V ní se Biedermannova rodina octne v pekle a znovu se setká s oběma žháři, tentokrát v podobě Belzebuba a ďábla. Základní myšlenka dramatu však zůstává i dnes platná: Jsme vůbec schopni rozeznat podvod, odhalit nebezpečí, zlo v jeho zárodku? A pokud ne, není to náhodou proto, že je zlo součástí každého z nás?

Max Frisch nechává jako v antickém dramatu vystupovat komentující chór, který zastupuje hasiče a policisty – je to naléhavý varovný hlas, který však nikdo nechce slyšet. To byl také jeden z momentů, který Šimona Vosečka (nar. 1978) na dramatu zaujal: „Překvapilo mě, že hru ještě nikdo nezhudebnil, hudební podoba se přímo nabízí,“ vyslovil se, „už vstupy hasičů i celá struktura hry, hlavně však způsob, jakým je vážné téma pojato, jako groteska.“ Voseček je absolventem skladby na pražské konzervatoři u Otomara Kvěcha. Už tehdy zaujal svými Soudničkami, uvedenými Pražskou konzervatoří v rámci festivalu Opera 2001. Poté pokračoval na Univerzitě hudby a divadelních umění ve Vídni (Dietmar Schermann, Erich Urbanner). Devadesátiminutová opera Biedermann a žháři vznikala od roku 2005 (roku 2008 získala cenu Outstanding Artist, udělovanou rakouským Spolkovým ministerstvem vyučování, umění a kultury). Letošního roku dozrála do konečné verze a jejího uvedení se ujal Walter Kobéra v rámci produkcí Neue Oper Wien (koprodukce Teatro Comunale Bolzano).Vosečkovo zhudebnění je založeno na téměř kompletním Frischově textu, který si skladatel na libreto upravil sám. Jak řečeno, vypustil dohru, dále škrtl postavu vdovy propuštěného zaměstnance Knechtlinga a epizodní roli akademika, naopak do závěru přidal jasně srozumitelnou citaci z Mozartova Dona Giovanniho. „Poctivý“ pan Biedermann se tak stává potrestaným prostopášníkem, neboť – jak všichni od začátku víme – jeho svědomí zdaleka není čisté. A to, že ho trestá zločinec – první ze žhářů, hrající si v tu chvíli na Knechtlingova ducha –, dovádí celý příběh ad absurdum. Všichni jsme viníci, ti navenek „hodní“ možná nejvíc.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Voseček: Biedermann und die Brandstifter (Neue Oper Vídeň)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na