Písně a vokální díla
„Já marně v sněhu pátrám, / zda kdesi stopy jsou, / jež vtiskl v svěží trávník / krok milujících dvou.“ Tak začíná Ztuhnutí (Erstarrung; česky též Strnutí), čtvrtá píseň Zimní cesty (Winterreise), písňového cyklu Franze Schuberta na texty básní Wilhelma Müllera (cituji v překladu Otakara Zieleckého). V třetí písni Zmrzlé slzy (Gefrorne Tränen) nám skladatel s básníkem nabízejí jiný krásný obraz: „Proč zmrzlá krůpěj náhle mi / s tváří kane v zem? / Což ušlo mi tak zcela, / že zas již plakal jsem?“ Zimní cesta z roku 1827 patří k vrcholným dílům písňové literatury a těší se zájmu mnoha interpretů všech hlasových oborů za doprovodu klavíru. Nálada je spíše posmutnělá, pochmurná, ale zároveň plná naděje, citu nebo touhy po jaru.
Cyklus končí obrazem starého flašinetáře (Der Leiermann): „Starý muž, hle, stojí u vesnických vrat, / kolovrátek jeho písničky zná hrát. / Sněhy bosou nohu, zdá se nestudí, / misce jeho nikdo groše nehodí. // Slyšeti ho nechce nikdo z celé vsi, / štěkotem ho zlostným provázejí psi. / Lhostejně se dívá, jak by nezřel nic, / kolovrátkem stále točí víc a víc. // Hoj, ty divný starče, měl bych s tebou jít? / písni mé zda chtěl bys průvodčím dnes být?“ Cyklus tvoří jakési monodrama poutníka s nejednoznačným dějem. Zdrcený mladík uprchne v noci z města poté, co se jeho milovaná dívka zamiluje do jiného. Mladík dojde podél řeky a strmých cest k chatrči uhlíře, kde si odpočine. Pak projde vesnicí a dorazí na hřbitov. Zde je mu odepřena i smrt, na kterou se upnul – a tak vzdorovitě zavrhne víru, než dospěje k rezignaci. Nakonec potká opuštěného pouličního muzikanta. Tajemná a zlověstná povaha muzikanta spolu s otázkou položenou v posledních verších ponechávají osud poutníka interpretačně otevřený.
Německá sopranistka Christiane Karg vydala v roce 2010 album nazvané Verwandlung – Lieder eines Jahres (tedy Proměna – Písně jednoho roku), na které vybrala písně různých skladatelů na německé texty inspirované jednotlivými měsíci nebo ročními obdobími, přičemž v úvodu najdeme píseň Richarda Strausse Schlechtes Wetter (Špatné počasí) a zimu pak v závěru alba zastupují písně Maxe Regera (Winterahnung – Zimní předtucha), znovu Richarda Strausse (Winterweihe – Zimní zasvěcení), Huga Wolfa (Auf eine Christblume II – Na vánoční květinu II) a Antona Weberna (Kahl reckt der Baum – Tyčí se holý strom). Straussova píseň Winterweihe na text básně Karla Henckella se zabývá myšlenkou vnitřního světla a trvalé lásky v temném zimním období. Vybízí, abychom nosili v srdci teplo a sounáležitost, i když vnější světlo mizí. Vyvolává intimní svět lásky, který existuje nezávisle na běhu času a vnějším světě a v němž můžeme najít ochranu. Text začíná verši: „V těchto zimních dnech, / kdy světlo mizí, / nesme v srdcích / a důvěrně si vyprávějme, / co nás naplňuje vnitřním světlem.“
Další písně se zimní tematikou složili např. Felix Mendelssohn-Bartholdy (Winterlied z cyklu 6 Gesänge) či Ralph Vaughan Williams (The Winter’s Willow – lidová píseň na text v dorsetském dialektu). Altová rapsodie Johannese Brahmse pro alt, mužský sbor a orchestr využívá část Goethovy básně Zimní cesta Harzem (Harzreise im Winter). Goethe tuto ódu složil na základě svých zážitků během skutečné, ač utajené, zimní cesty do pohoří Harz, kterou podnikl v prosinci 1777 a při které vystoupil na vrchol hory Brocken. Tématem je kontrast mezi osamělým, nešťastným a společensky izolovaným jedincem (Goethe v básni odkazuje na postavu misantropa či „bloudícího“) a velkolepou, povznášející silou přírody a inspirace.
Vrchol Brocken a zimní, drsná krajina Harzu slouží jako mocné přírodní symboly, které básníkovi pomáhají najít vnitřní klid a inspiraci. Brahms vytvořil Altovou rapsodii v době, kdy procházel krizí jeho vztah ke Claře Schumannové. Ta byla dokonce otřesena „hloubkou bolesti v slově i hudbě“, jak si poznamenala do svého deníku. Brahms si z Goethovy ódy vybral části, v nichž autorovo srdce žaluje na svůj lidský úděl a v závěru se dopracuje k jakémusi vnitřnímu smíření: „Ale v dálce, kdo to je? / Jeho cesta se ztrácí do křoví, / za ním se křoviny zase uzavírají, / tráva opět vstává, / pustina ho pohlcuje. […] Je-li na tvém žaltáři, Otče lásky, / tón, schopný proniknout k jeho sluchu, / pak potěš jeho srdce!“ (překlad Bedřiška Adamičková)
Světské oratorium Josepha Haydna Die Jahreszeiten (Roční doby) z roku 1801 na text Gottfrieda van Swieten, který se opíral o básně skotského básníka Jamese Thomsona The Seasons, obsahuje samozřejmě i část věnovanou zimě. Text popisuje venkovský život a přírodu v průběhu roku, s postavami Šimona, jeho dcery Hany a Lukáše, kteří společně rozmlouvají o lidském životě. V části Zima zachycuje Haydn drsnou a chladnou krajinu a přechází do prostředí venkovské chalupy, kde se lidé shromáždí, aby si vyprávěli příběhy u praskajícího ohně.
Závěr díla využívá zimu jako metaforu konce lidského života a směřuje k myšlence vzkříšení a věčného jara. Hudba začíná ponurým úvodem, který evokuje hustou mlhu a nehostinnou zimní přírodu. Zima je vykreslena jako období spánku a smrti v přírodě, kdy je vše pokryto sněhem a ledem, jezera jsou zamrzlá a potoky umlklé. Cestovatel, který bloudí vánicí, nachází útočiště a teplo v nedaleké chalupě. Nastává kontrast mezi drsnou vnější zimou a útulným vnitřním společenstvím. Šimon v závěru srovnává roční doby s etapami lidského života – zima představuje stáří a konec. Oratorium ale nekončí smutně: závěrečné trio a sbor ohlašují příchod jitra, tedy zmrtvýchvstání a věčného života v nebi, čímž celé dílo získává duchovní a nadčasový rozměr.
Edward Elgar je autorem skladby The Snow (Sníh) z roku 1895 pro sbor, klavír a dvoje housle na slova básně své manželky Caroline Alice Elgar. Z vokálních děl s vánoční tematikou připomínám alespoň proslulé Weihnachtsoratorium (Vánoční oratorium) Johanna Sebastiana Bacha z roku 1734 a kantátu A Ceremony of Carols (Slavnost koled) britského skladatele Benjamina Brittena z roku 1942; z české hudby je nejznámější pastorální Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby z roku 1796.
Orchestrální a klavírní skladby
Možná nejslavnější orchestrální skladbou s námětem proměn jednoho roku je Čtvero ročních dob (Le quattro stagioni) Antonia Vivaldiho, cyklus čtyř koncertů pro housle a smyčcový orchestr s cembalem (cca 1720, tiskem kolem roku 1730), v nichž se skladatel pokusil „hudebně zobrazit čtyři roční doby s originálním přístupem a průbojnou invencí“ (jak píše Zdeněk Candra). Závěrečná část Zima (L’inverno) popisuje chlad, mráz, sníh a radosti i strasti zimního období – má rychlou první větu (mráz), pomalou druhou (teplo u krbu) a rychlou třetí (chůze po ledě s rizikem pádu), přičemž Vivaldi hudbou maluje obraz skutečné zimy. Vykreslena je dramaticky, od ostrého chladu po útulné teplo a nebezpečnou hru na ledě.
V první rychlé větě díky Vivaldiho mistrovství slyšíme ve vysokých smyčcích imitaci mrazivého větru a třesoucích se zubů. Silné akordy celého orchestru evokují chlad a nepohodu. Kontrastní pomalé Largo je nádherně klidné a hřejivé. Smyčcová skupina zní v tichých, teplých tónech, zatímco sólové housle hrají melodii připomínající hřejivou píseň nebo tichý rozhovor u krbu. V závěrečné větě Allegro slyšíme rychlé pasáže a skoky, znázorňující chůzi po kluzkém ledu; nechybí momenty pádu (náhlé, disonantní akordy), které se střídají s radostnými, rychlými motivy.
První ze šesti symfonií Petra Iljiče Čajkovského vznikla v roce 1866 a má podtitul „Zimní sny“. Skladatel se inspiroval svými procházkami po zamrzlém Ladožském jezeře a první dvě věty mají programové podtituly „Sen při zimní procházce“ a „Pochmurná krajina“. Čajkovskij na díle začal pracovat krátce poté, co přijal místo profesora na Moskevské konzervatoři. Byl to pro něj dosti náročný úkol, neboť do té doby nepracoval na tak velkém orchestrálním celku. Skladba mu způsobila značné utrpení a nervové vypětí, a dokonce se obával, že kvůli skladbě zemře, přesto k ní měl po celý život vřelý vztah. I přes prvotní potíže se symfonie stala jedním z jeho nejznámějších raných děl a dodnes je ceněna pro bohatství melodického materiálu a využití ruských lidových motivů.
Finský skladatel Jean Sibelius je svým původem snad přímo předurčen k „zimním náladám“, které můžeme slyšet v řadě jeho děl, která na nás působí až „mrazivě“, jako třeba jeho slavný Koncert pro housle a orchestr d moll (1903). Poslední hlavním orchestrálním Sibeliovým dílem je symfonická báseň Tapiola (1926), která sugestivně evokuje rozlehlé a tajemné severské lesy a ducha lesa Tapia z finského národního eposu Kalevala a je inspirována finskou mytologií – Tapio byl mocný bůh lesa a lovu. Sibelius připojil k partituře čtyřverší, které slouží jako program díla: „Široce se tyčí, ty severské temné lesy, / prastaré, tajemné, snící divoké sny; / v nich přebývá mocný Bůh lesa, / a lesní duchové ve tmě tkají kouzelná tajemství.“
Ačkoli to není specificky řečeno, zimu může evokovat už svým názvem Alpská symfonie (Eine Alpensinfonie, op. 64) Richarda Strausse z roku 1915. Dílo pro velký orchestr líčí dvanáctihodinovou cestu horolezců Alpami, od východu slunce až po západ a následnou noční tmu. Vnitřně je zhruba padesátiminutová skladba rozdělená do dvaadvaceti krátkých částí, přesto je považována za jednovětou symfonickou báseň. Zahrnuje scény jako les, vodopád, alpskou louku a bouři, následované sestupem dolů a zklidněnými tóny noci. Někteří interpretují dílo nejen jako popis přírody, ale i jako metaforu lidské životní cesty od narození k smrti, jak poznamenal např. dirigent Semjon Byčkov.
Symfonická báseň švýcarského skladatele Ernesta Blocha Zima-Jaro (Hiver-Printemps) z roku 1905 (revid. 1918) živě zachycuje prostřednictvím dvou kontrastních vět přechod od ponuré, chladné zimy k nadějné, jasné novosti jara. První věta Hiver (Zima) používá mollovou tóninu a zdůrazňuje ponurou atmosféru, zatímco Printemps (Jaro) je veselá, optimistická melodie zobrazující rozkvetlé květiny a návrat tepla. Skladba vykazuje rané známky Blochova charakteristického stylu, včetně jeho zájmu o francouzský impresionismus a chromatiku.
K filmu Alexandr Něvský (1938) režiséra Sergeje Ejzenštejna složil hudbu Sergej Prokofjev, o rok později z ní vytvořil kantátu pro sbor, sólistku a orchestr, která skvěle zachycuje atmosféru a drama historických bojů ztvárněných v původním filmu. Část skladby je inspirována „bitvou na ledě“ (čili tzv. bitvou na Čudském jezeře), kterou svedl kníže Alexandr Něvský v roce 1242 proti německým křižákům na zamrzlém Čudském jezeře.
Prokofjev složil také hudbu k filmu Poručík Kijé (1934), z níž vytvořil symfonickou suitu. Jedná se o satirický příběh o byrokracii a omylu o jednom fiktivním vojákovi. Součástí suity je i čtvrtá věta nazvaná „Trojka“, což odkazuje na tradiční ruské sáně tažené třemi koňmi. Skladba hudebně ztvárňuje jízdu v těchto saních během zimy a je často spojována s vánočním obdobím. A příběh? Armádní úředník omylem napíše do seznamu důstojníků jméno Kijé. Aby zakryl chybu, je nucen vymyslet celou Kijého existenci. Neexistující poručík Kijé je povýšen, ožení se a je poslán do vyhnanství na Sibiř, odkud se vrací právě během scény se sáněmi. Děj končí Kijého „smrtí“ a pohřbem, aby car (Pavel I.) nezjistil, že byl podveden.
Josef Suk složil v roce 1894 koncertní předehru pro velký orchestr Pohádka zimního večera (revid. 1915 a 1925), která je inspirována hrou Williama Shakespeara Zimní pohádka. Jedná se o jedno z raných Sukových děl z tzv. dvořákovského období jeho tvorby (1891–1895), kdy byl Suk silně ovlivněn svým učitelem Antonínem Dvořákem. Skladba se vyznačuje bohatou orchestrací a romantickou, poetickou náladou. Ačkoliv se jedná o programní hudbu, Suk si nepřál podrobný literární popis, spíše chtěl, aby posluchač vycítil celkový smysl a náladu díla z hudebního projevu.
Sinfonia Antartica (Symfonie č. 7) je monumentální programní dílo o pěti větách britského skladatele Ralpha Vaughana Williamse z roku 1952; vychází z autorovy hudby k filmu Scott of the Antarctic (1948). Nejedná se o tradiční abstraktní symfonii, ale spíše o symfonickou báseň, která hudebně ztvárňuje drsnou a tragickou atmosféru Scottovy expedice na jižní pól na počátku 20. století, během níž všech pět členů výpravy zahynulo na zpáteční cestě. Skladba vyžaduje velký orchestr, včetně neobvyklých nástrojů jako vibrafon, celesta, klavír, varhany, gong, a dokonce i stroj na vítr, který hudbě dodává autentický, mrazivý zvuk. V první a páté větě zní i bezeslovný ženský sbor a sólový soprán, které evokují éterické a zrádné volání antarktického větru. Každá z pěti vět je uvedena krátkým literárním citátem od Percy Bysshe Shelleyho, z Žalmů a od Samuela Taylora Coleridge, Johna Donna a kapitána Roberta F. Scotta. Toto dílo před posluchačem přímo „maluje“ živé hudební obrazy, od mohutných ledových stěn (ve třetí větě s varhanami) po veselé pasáže zobrazující tučňáky ve scherzu.
Stručně připomenu alespoň několik klavírních skladeb se zimními tématy. Dvanáctidílná suita Weihnachtsbaum (Vánoční strom) Franze Liszta z let 1873 1876 a jeho Chasse-neige (Sněžný pluh) z cyklu dvanácti Transcendentálních etud (Études d’exécution transcendante) z roku 1852. Etuda č. 11 z opusu 25 Fryderyca Chopina z roku 1836 má podtitul „Zimní vítr“. Fanny Mendelssohn je autorkou klavírního cyklu Das Jahr (Rok, 1841), sestávajícího z třinácti skladeb – dvanáct z nich je zasvěceno jednotlivým měsícům v roce (tedy i těm zimním, Leden, Únor a Prosinec), třináctá je jakýsi epilog či dohra. Robert Schumann složil v roce 1848 klavírní cyklus Album für die Jugend (Album pro mladé), který obsahuje skladby Winterzeit I a II (Zimní čas).
Petr Iljič Čajkovskij je autorem klavírního cyklu Roční doby (1875–1876), každá z dvanácti částí je pojmenována po jednom měsíci v roce a obsahuje programní název, který charakterizuje daný měsíc, tedy i ty zimní. V Čajkovského dalším klavírním cyklu Dětské album (1878), který má 24 částí, najdeme i skladbu Zimní jitro. Impresionistické ztvárnění padajících sněhových vloček najdeme u Clauda Debussyho, a to v jeho klavírním cyklu s anglickým názvem Children’s Corner (Dětský koutek) z roku 1908 – čtvrtá ze šesti částí má název The Snow is Dancing (Sníh tančí). Béla Bartók zařadil do svého cyklu Gyermekeknek (Pro děti, 1908–1909) část nazvanou Píseň o zimním slunovratu.
Na závěr tohoto oddílu připomenu ještě dílo argentinského skladatele Ástora Piazzolly, který je mj. autorem suity Las Cuatro Estaciones Porteñas ( Čtvero ročních dob v Buenos Aires) z roku 1970, nás nyní zajímá hlavně část nazvaná Invierno porteño (Zima v Buenos Aires). Skladba je komponována v autorově charakteristickém stylu tango nuevo, který kombinuje tradiční tango s prvky klasické hudby a jazzu.
Opera a balet
Opera Henryho Purcella The Fairy-Queen (Královna víl, 1692) na motivy Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské obsahuje část nazvanou Phoebus and the Four Seasons (Phoebus a čtyři roční doby), kde nechybí ani Zima, dokonce stejnojmenná postava (bas) a text začínající slovy „Now Winter comes slowly“ („Teď pomalu přichází Zima“). V Purcellově opeře King Arthur (Král Artuš, 1691) je ve třetím dějství tzv. Zimní scéna (Frost Scene). V mrazivé zasněžené krajině místní obyvatelé (v čele s mrzutým zimním duchem – bas) naříkají nad krutou zimou. Živý obraz scény je vykreslen téměř výhradně krátkými, trhanými tóny (staccato), které napodobují chvění a třes. Sbor a sólisté zpívají třeba jen jedno slovo na několik rychlých not, čímž je zdůrazněno mrazivé klima; např. když zpívají „co-o-old“ (zima), zní to, jako by se skutečně třásli ve sněhu.
V pohádkové opeře-baletu („opéra-féerie“) Jacquese Offenbacha Le voyage dans la Lune (Cesta na Měsíc, 1875) volně podle románu Julese Verna Ze Země na Měsíc najdeme ve třetím dějství pěknou scénu Balet sněhových vloček (Ballet des flocons de neige). Jedná se o jeden z nejobdivovanějších momentů tohoto výpravného díla. V původní scéně vystupoval baletní soubor malých sněhových vloček a kvarteto vlaštovek. Hudba je známá svým okouzlujícím a veselým polkovým rytmem, v němž vynikají zejména dřevěné dechové nástroje a často se poslouchá i mimo původní kontext.
V nejedné inscenaci nebo ve filmovém zpracování režiséra Petra Weigla je scéna souboje mezi Oněginem a Lenským v opeře Petra Iljiče Čajkovského Evžen Oněgin (1879) podle Puškinova veršovaného románu zasazena do zimního období, do lesa plného sněhu. Opera Nikolaje Rimského-Korsakova Sněhurka (Sněguročka) z roku 1882 na motivy stejnojmenné divadelní hry Alexandra Nikolajeviče Ostrovského má sice podtitul „Jarní pohádka“, ale důležitou roli v ní hraje zima a postava dědy Mráze z ruských pohádek. Spletitý děj o krásné Sněhurce očarované lesními vílami nekončí pro titulní postavu šťastně, zato ale její zánik silou lásky usmíří boha Jarila, který ukončí dlouhotrvající patnáctiletou zimu, která postihla lid.
Opera La bohéme (Bohéma) Giacoma Pucciniho z roku 1896 je zčásti zasazena do zimního období, které rozhodně nepřidá na zdraví švadlenky Mimì, do níž se zamiluje básník Rudolf. Dívka umírá na souchotiny a nepomůže jí ani teplý rukávník od přítelkyně Musette. Werther Julese Masseneta z roku 1892 podle Goethova románu Utrpení mladého Werthera se odehrává od července do prosince. Už na začátku, v létě, secvičuje městský správce se svými dětmi vánoční píseň. Třetí i závěrečné čtvrté dějství se odehrávají o Vánocích. Nešťastně zamilovaný Werther nachází východisko z lásky k provdané Charlottě v sebevraždě. V závěru opery spěchá Charlotta vánočním večerem k Wertherovi, aby mu zabránila v zoufalém činu. Nachází jej ale již smrtelně zraněného. Oba milenci se navzájem prosí o odpuštění. Werther umírá v Charlottině náručí, zatímco pod okny zpívají děti vánoční píseň, kterou nacvičovaly na začátku opery.
Dne 31. ledna 2016 měla v Bavorské státní opeře v Mnichově světovou premiéru opera českého skladatele Miroslava Srnky South Pole (Jižní pól) na libreto v angličtině od Toma Hollowaye, která pojednává o závodu Roalda Amundsena s Robertem F. Scottem o dobytí jižního pólu. První inscenaci režíroval Hans Neuenfels a premiéru dirigoval tehdejší hudební ředitel mnichovské opery Kirill Petrenko. Hlavní role byly obsazeny hvězdnými pěvci, Thomasem Hampsonem (Amundsen) a Rolandem Villazónem (Scott). Jeviště bylo rozděleno na dvě části a souběžně se v nich odehrávaly výjevy z Amundsenovy i Scottovy výpravy. Celá scéna bílá, zima, sníh a mráz všude kolem. Působivé!
Shakespearova romance The Winter’s Tale (Zimní pohádka) se v roce 2017 dočkala operní adaptace od skladatele Ryana Wiggleswortha, který je i autorem libreta. Premiéra se konala v londýnské English National Opera v režii známého herce a režiséra Roryho Kinneara (zahrál si např. postavu Billa Tannera ve čtyřech posledních bondovkách po boku Daniela Craiga). O tři roky dříve měl v londýnské Královské opeře Covent Garden premiéru balet podle Zimní pohádky na hudbu Jobyho Talbota, za choreografií stál Christopher Wheeldon.
Nejznámějším baletem se zimní a vánoční tematikou je Louskáček Petra Iljiče Čajkovského z roku 1892, který je se závěrem roku neodmyslitelně spojený i v řadě světových divadel. Pohádkový balet na motivy příběhu E. T. A. Hoffmanna se odehrává na Štědrý večer. Dívenka Klárka dostane na Štědrý večer od svého kmotra dřevěnou loutku Louskáčka. Hračka v noci ožije a v čele vojska proti němu vpadne Myší král. Klárka pomůže Louskáčkovi porazit krále, načež se Louskáček promění v prince a odvede ji do Kouzelného království (Země sladkostí), kde Cukrová víla uspořádá oslavu s tanci, než se Klárka probudí a zjistí, že to byl jenom sen…
Ruský skladatel Alexandr Glazunov je autorem alegorického baletu Roční období (1899) o jednom dějství a čtyřech scénách, přičemž hned ta první je zasvěcena zimě. Tato část je proslulá živými a detailními hudebními popisy různých zamrzlých forem vody, které dokládají mistrovskou práci skladatele s instrumentací. Na rozdíl od Vivaldiho Čtvera ročních dob vypráví Glazunovův příběh prostřednictvím tance, přičemž konkrétní variace jsou věnovány různým zimním jevům.
Hlavní postavou je Paní Zima obklopená svými společníky, Jinovatkou, Ledem, Krupobitím a Sněhem. Společně se baví s družinou sněhových vloček. Scéna je prodchnuta atmosférou mrazu a zimního počasí. Hudebně Glazunov mistrně využívá orchestr k vykreslení různých podob zmrzlé vody – jemné linky jinovatky, lesk ledu, bubnování krupobití a poletování sněhu. Do této zamrzlé krajiny vstoupí dva lesní skřítci, kteří zapálí oheň. Plameny zaženou Zimu a její společníky pryč, čímž symbolicky připraví půdu pro příchod jara, které následuje v další části baletu. Celý balet je koncipován jako oslava věčného cyklu přírody, jejího znovuzrození po zimním spánku a životodárné síly slunce.
