Život Briana 2: Objevíme dalšího Mahlera?

Jednou mě na dvě hodiny uvěznil na mém sedadle během letu spolucestující, který mi s téměř náboženským zanícením tvrdil, že Georg Philipp Telemann byl největší skladatel všech dob – dokonce lepší než Johann Sebastian Bach či Georg Friedrich Händel. Telemann, varhaník z 18. století, který působil hned v pěti hamburských kostelích, je dokonce zapsán v Guinnessově knize rekordů jako autor s nejvyšším počtem katalogizovaných skladeb – podle posledního sčítání by jich mělo být přes tři tisíce.

Nedávno jsem zaslechl jeden z Telemannových flétnových koncertů. Žádné z jeho děl nepůsobí jako zásadní mezník hudebních dějin. Představa, že by tento skladatel z hanzovního Hamburku mohl vytvořit skladby typu Erbarme dich nebo Comfort ye, je spíš divoká fantazie. To ovšem nijak neodrazuje jeho oddané příznivce, kteří už teď plánují celosvětové oslavy k výročí jeho narození v roce 2031.

Zastánci neprávem opomíjených skladatelů (UNC – Unjustly Neglected Composers) nemusí být nutně výstřední podivíni. Hned několik dirigentů – Welser-Möst, Byčkov i Luisi – se mě snažilo přesvědčit o genialitě symfonií Franze Schmidta, skladatele, který chtěl být novým Brucknerem. Schmidt, violoncellista v Mahlerově orchestru, sice zvládá orchestrální řeč, ale žádné hudební zjevení se nekoná. To, že jeho díla zapadla, je prý vina kritiků. Kéž by tomu tak bylo – Berlínské filharmoniky vede v současnosti Schmidtův další oddaný obdivovatel Kirill Petrenko.

Řeklo by se, že poznat rozdíl mezi hudebním velikánem a tím, kdo jen tak paběrkuje, je hračka. Například každá ze severských zemí má svého hudebního velikána. Norsko má Griega, Dánsko Nielsena a Finsko věčného Sibelia. Výjimkou je Švédsko – tedy pokud nepočítáme skupinu ABBA. Nebo Allana Petterssona.

Pettersson, violista ze Stockholmu, byl – alespoň podle Wikipedie – „jeden z posledních velkých symfoniků, často přirovnávaný ke Gustavu Mahlerovi.“ To máte za to, že věříte Wikipedii. Pettersson sice dokáže symfonii zahájit silnou myšlenkou, ale ta se často rozplyne v neurčitých, těžko sledovatelných pasážích. Sedmá symfonie má spád, jenže ouha – je tu ještě dalších šestnáct. To je u méně známých skladatelů častý problém – nevědí, kdy mají přestat. Například Leif Segerstam, jeho finský obdivovatel, stihl do své loňské smrti napsat rovných 371 symfonií.

Mahler bývá různými spolky zapomenutých skladatelů uváděn jako důkaz, že i opomíjený skladatel se může po dlouhých letech dočkat uznání – vždyť na skutečné znovuobjevení čekal více než půl století. Klíčový rozdíl ovšem spočívá v tom, že Mahler byl již za svého života výraznou kulturní osobností, jeho dílo bylo předmětem rozsáhlých debat v tisku již za jeho života, ale jeho šíření brutálně přerušily dvě světové války a nástup nacismu. Žádný ze zapomenutých skladatelů se nestal hvězdou koncertních sálů přes noc. Ale naděje, jak známo, umírá poslední – a nadšení misionáři se nikdy nevzdají.

Tak se opět vracíme k zapeklitému případu jménem Havergal Brian. Kluk z dělnické rodiny v průmyslovém městě, oženil se, měl pět dětí — a pak ještě dalších pět s mladou služkou. Přežíval díky subvencím místního mecenáše, který jej v jeho tvorbě podporoval. Jeho Anglická suita z roku 1907 zazněla na Proms, ale jinak se moc neprosadil. V roce 1940 odešel do důchodu a stáhl se do ústraní přímořského městečka, kde každý rok složil jednu symfonii — vydrželo mu to až do smrti v roce 1972, kdy mu bylo 96 let.

Skutečné pozornosti se mu dostalo díky jeho první symfonii Gothic, která vyžaduje tři orchestry, dva sbory a trvá dvě hodiny. Po amatérské premiéře v roce 1961 a následném provedení pod taktovkou Sira Adriana Boulta o pět let později, byl na BBC roky vyvíjen tlak, aby bylo toto dílo uvedeno na Proms. Když nakonec v roce 2010 společnost ustoupila, sál Royal Albert Hall praskal ve švech – ovšem zčásti proto, že polovinu sálu zabrala armáda účinkujících. Kritici poté odcházeli s povzdechem: „Naprostý nesmysl.“

Dirigentem onoho památného Proms byl Martyn Brabbins, současný prezident Společnosti Havergala Briana. Právě dokončil nahrávku Šesté a Dvanácté symfonie, jež má být součástí úplného souboru Brianových děl pro renomované vydavatelství Hyperion. Nahrávce jsem se věnoval s plnou soustředěností, ale výsledek na mě příliš nezapůsobil. Najdou se pasáže, které by se neztratily ani v pozdních symfoniích Ralpha Vaughana Williamse nebo v raných dílech Malcolma Arnolda – a to rozhodně není málo. Brian se vyznal v psaní pro dechové, konkrétně žesťové, a bicí nástroje, zato smyčce působí poněkud zanedbaně. Občasné koncertantní sólo by neuškodilo.

Šestá symfonie, nazvaná Tragická, trvá osmnáct minut a trpí třemi výraznými nedostatky. Prvním je absence kontrastu, druhým nevýraznost vycházející z příliš uměřené bezkrevné anglickosti. Třetím – a zároveň nejzávažnějším – problémem je, že vůbec nepůsobí tragicky. Mé nitro zůstalo zcela nedotčeno. Přesto si umím představit, že už teď figuruje na předběžném seznamu pro příští ročník Proms. Společnost Havergala Briana se totiž opět chystá zatlačit na BBC.

To by samo o sobě nemuselo vadit. Co mi ale vrtá hlavou, je to, kolik pozornosti se věnuje ztraceným případům, zatímco skutečné pilíře západního repertoáru se musí převlékat do laciného pozlátka, aby vůbec přilákaly obecenstvo. V londýnském Southbank Centre jsme tak viděli Mahlerovu symfonii doprovázenou blikajícími světly. Ve Washingtonu si zas Beethovenův cyklus v podání Národního symfonického orchestru vysloužil zelenou jen tehdy, když jej dramaturgové doplnili v zájmu inkluze o díla Florence Priceové a George Walkera.

Okrajoví skladatelé mají své místo – na okraji. Netřeba z nich dělat proroky. Telemann nebo Pettersson si svá jubilea zaslouží, stejně jako Frank Martin, Ernest John Moeran, Aarre Merikanto či Nikolaj Mjaskovskij – každý z nich si najde své obdivovatele. Nicméně je třeba znát míru. Symfonie je vrcholným žánrem západní hudby. V době nejistoty potřebujeme právě její pevný, promyšlený kánon. Zbytek už je v podstatě jen Život Briana.