Monografie Anny Šerých pojednává o životě a díle skladatelky Slávy Vorlové, rodačky z Náchoda. Její nezaměnitelná hodnota spočívá především v působivé reflexi každodennosti: kniha mapuje kulturní i společenské dění během skladatelčina života a přináší autentický obraz reálií dávno minulých, zachycených s citem a pozorností k detailu.
Život skladatelky Slávy Vorlové byl pozoruhodný od samého začátku. Dětství Slávinky Johnové zrcadlí atmosféru maloměsta v čase rakousko-uherské monarchie a později upírá pozornost do Prahy, kde studovala na Obchodní škole – emancipačním výdobytku Elišky Krásnohorské. Monografie sleduje také její studium zpěvu na vídeňské konzervatoři u proslulé profesorky Rosy Papierové i mladistvou, nadšenou spolupráci s Jiřím Červeným a jeho legendární Červenou sedmou.
První světovou válku strávila mladá skladatelka studiem kompozice u Vítězslava Nováka v Praze. Toto období je v knize zachyceno s mimořádnou autenticitou prostřednictvím korespondence s budoucím manželem Rudolfem Vorlem, který musel narukovat.
Po válce vytvořili manželé Vorlovi v Praze exkluzivní a velmi úspěšnou modistickou firmu Vorel – továrnu na klobouky, kde Sláva Vorlová pracovala po boku svého manžela patnáct let (a později ji komunistický režim znárodnil jako Tonak). Léta před začátkem druhé světové války jsou v knize charakterizována především hudebními soirée, která Vorlovi pořádali ve své funkcionalistické vile na Barrandově, vystavěné podle návrhu architekta F. A. Libry. Dům byl od počátku určen hudbě a pravidelná setkávání s přáteli z hudebního světa představují obdivuhodnou vizitku tehdejšího společenského života, velkorysosti a přátelství. Všechna tato muzikantská setkání si pečlivě zapisovali do takzvaných Klevetních knih.
Monografie tak přináší autentické zprávy o řadě mimořádných osobností. Připomíná například mimořádnou klavíristku Juliettu Arányi (pozn. redakce: její osud zůstal po transportu z Terezína pod pořadovým číslem 175 neznámý, zřejmě transport nepřežila a byla označena za mrtvou), pro niž Bohuslav Martinů na její objednávku napsal Concertino pro klavír. Zmiňuje i setkávání s JUDr. V. Martinem, advokátem ex offo Milady Horákové, a s mnoha dalšími, na něž by se nemělo zapomenout. Stejně samozřejmá byla pro Slávu Vorlovou pomoc francouzským válečným zajatcům, které u sebe ubytovala před jejich návratem domů, jako později podpora počátků festivalu Pražské jaro, kdy ve své vile poskytovala zázemí zahraničním interpretům. Ti zde nacházeli nejen pohostinnost, ale i klidné a inspirativní prostředí pro svou hudební práci. Plejáda těchto hostů je impozantní a poučná.
Válka vzala Slávě Vorlové manžela – Rudolf Vorel byl jednotkou SS popraven na Barrandově před jejíma očima. Po únoru 1948 přišla o firemní majetek a byla zatížena milionářskou daní. Přesto žákyně Vítězslava Nováka a Jaroslava Řídkého, členka Svazu skladatelů, prokazovala po celý život mimořádnou tvůrčí sílu a muzikantskou zvídavost. Studovala také hru na varhany u prof. Bedřicha Wiedermanna. Zejména studium kompozice u Jaroslava Řídkého jí dalo osobitý tvůrčí vzlet, který ji vedl k neustálému objevování nových kompozičních technik – včetně aleatoriky a dodekafonie.
Jejích dvaadevadesát opusů představuje pestrou škálu skladeb sólových, komorních, sborových, orchestrálních i scénických. Pod pseudonymem Mira Kord psala příležitostně i jazzové skladby. Nástrojové obsazení jejích děl je mimořádně rozmanité a interpreti ji často sami vyhledávali, aby pro ně komponovala. Tak vznikly všechny její koncerty – Pastorální koncert pro hoboj, Koncert pro trubku, Slovácký koncert pro violu, Koncert pro klarinet, Jarní koncert pro flétnu, Koncert pro basklarinet, Koncert pro kontrabas a smyčce či Dvojkoncert pro hoboj a harfu. Psala rovněž skladby pro Due Boemi (basklarinet a klavír), díla pro harfu, cimbál, hudbu k tanečním kreacím i výchovné koncerty pro děti. Také její poslední skladba, Emergence pro housle a orchestr, vznikla na přání sólisty – koncertního mistra České filharmonie Bruna Bělčíka.
Dlouholeté přátelství s Václavem Smetáčkem stálo u zrodu jejích orchestrálních skladeb, které často premiéroval orchestr FOK. Pro Moravskou filharmonii Olomouc napsala Dedikace pro orchestr. Sláva Vorlová psala i díla scénická – zpěvohra Rozmarýnka se třiceti reprízami byla v roce 1955 v Městském divadle v Kladně naprostým hitem sezóny.
K nezaměnitelné hodnotě knihy výrazně přispívá pečlivé zpracování pramenných materiálů a deníkových záznamů jak samotné skladatelky, tak jejího druhého životního partnera Vladimíra Hlocha. Přehled koncertů, jichž se Sláva Vorlová účastnila, plasticky připomíná hudební atmosféru minulého století – dobu poznamenanou diktátem režimu i postupným uvolňováním společenského života. Plejáda hudebníků, kteří interpretovali její skladby i díla jejích současníků, je mimořádně bohatá a kniha tak uchovává jména těch, kdo utvářeli živou hudební kulturu a neměli by být zapomenuti.
Právě epizody z tohoto zcela originálního života činí knihu přitažlivou nejen pro hudebně poučené čtenáře, ale pro veřejnost vůbec. Publikace je navíc v elegantní grafické úpravě Jáchyma Šerých a doplněna množstvím dokumentárních fotografií. S lehkostí, empatií a hlubokým respektem vede čtenáře k živému objevování a porozumění doby nedávno minulé.
