Životní jubileum první české Lulu

Mojmír Weimann, 09.05.2013 11:30

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Právě dnes, 9. května slaví své kulaté narozeniny sopranistka, která byla po tři desetiletí chloubou nejen brněnské operní scény. Zpěvačka mimořádného talentu a píle, jež na scénách Národního divadla Brno vytvořila velkou řadu rolí nejrůznějšího typu a charakteru a všechny v dokonalém pěveckém i hereckém ztvárnění, pedagožka, která dodnes své nesmírně bohaté vědomosti a zkušenosti úspěšně předává jako docentka zpěvu mladým adeptům na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, paní Jaroslava Janská. V jejím případě opět platí stará pravda v této zemi: Extra Pragam non est vita. Život je pouze v Praze. Proto si při vzácné příležitosti jejích narozenin alespoň letmo připomeňme její výsostné pěvecké a herecké umění.Olomoucká rodačka Jaroslava Ohnoutková vystudovala nejprve pod vedením prof. Gerdy Radlické pěvecké oddělení brněnské Konzervatoře a poté Janáčkovu akademii múzických umění, kde její profesorkou byla vynikající mezzosopranistka Janáčkovy opery, paní Libuše Lesmanová. V Brně také změnila své příjmení, když se provdala za svého studijního kolegu – činoherce, posléze dlouholetého špičkového herce Divadla bratří Mrštíků Karla Janského.

V roce 1966 nastupuje své první angažmá v rodné Olomouci. Stává se sólistkou operetního souboru tamějšího Divadla Oldřicha Stibora. Olomoucká opereta pod vedením svého šéfa Stanislava Regala byla v té době špičkovým souborem svého druhu a disponovala celou řadou výtečných specialistů na tento žánr. Stanislav Regal, sám znamenitý herec a v tom nejlepším smyslu slova herecký režisér, nepochybně poskytl mladé, herecky velmi dobře disponované zpěvačce řadu podnětu pro její další herecký vývoj, který pak s velkým zdarem uplatňovala na operním jevišti. Jejím největším olomouckým úspěchem bylo ztvárnění titulní role v My fair lady a na základě vlastního zážitku z této inscenace mohu s klidným svědomím prohlásit, že Jaroslava Janská patřila k nejlepším představitelkám této nádherné, divácky vděčné, ale nesmírně obtížné role na českém jevišti.

Mladou zpěvačku velice rychle zaregistrovali v Janáčkově opeře A tak se následujícího roku po úspěšném hostování stává Jaroslava Janská sólistkou tohoto souboru. Patřila do oné skupiny šťastlivců, kteří v té době byli do svazku tohoto tělesa angažování v době, kdy operní soubor nesoucí jméno Leoše Janáčka prožíval svou hvězdnou éru. V čele opery stál prof. František Jílek, vynikající znalec a interpret především Janáčkova a Mozartova díla, dirigent s mimořádným citem pro zpěváky a jejich vývoj. Jílek byl sám znamenitý klavírista a ve svých inscenacích byl se zpěváky od prvních chvil u studia jejich rolí. Vedle něj zde působil temperamentní všestranný znalec operní literatury, dirigent Jan Štych a neúnavný propagátor moderní opery jak z hlediska autorského, tak zejména z hlediska interpretačního, dirigent a dramaturg nevšední invence Václav Nosek. Mimořádně silná byla skupina režisérů působících v Janáčkově opeře. I když jejich řady nečekaně opustil navždy v roce 1970 tvůrce moderní operní režie v brněnském divadle Miloš Wasserbauer, zůstali tu další. Jeho místo zaujal jeden z tehdejších nejvýznamnějších propagátorů moderního operního výrazu oproštěného od vší tradicionalistické veteše, Václav Věžník, který dokázal skloubit dokonalou znalost a úctu k požadavkům partitury se schopností, kterou operní režiséři specialisté ne vždy oplývají, s uměním inspirovat zpěváky k dokonalému hereckému vystižení postavy. A vedle něj tehdy v brněnské opeře pravidelně působily dvě mimořádné osobnosti režisérů, kteří, i když opera nebyla jejich specializací, dokázali vždy plně vystihnout ducha partitury a přenést jej do konkrétního jevištního obrazu a jednotlivých výkonů – divadelník par excellence Milan Pásek a jedna z mimořádných osobností filmové režie, kterému normalizátoři znemožnili jeho filmovou tvorbu – Evald Schorm. Není divu, že pod takovýmto vedením vyrostla v Brně tehdy celá plejáda významných koryfejů českého operního divadla a na jednom z předních míst mezi nimi také Jaroslava Janská.Jejím prvním úkole na scéně Janáčkova divadla byla role Zuzanky v Mozartově Figarově svatbě. Bylo to velmi šťastné rozhodnutí. Pro mozartovský repertoár byla zpěvačka ideálně disponovaná jak svým čirým průzračným sopránem, tak svou přirozenou jevištní hravostí. Ve své kariéře to mnohokráte prokázala v dalších mozartovských rolích jakými byly Zerlina v Donu Giovannim, kterou si zopakovala v několika inscenacích, Blonda v Únosu ze serailu, Papagena v Kouzelné flétně anebo Fiordiligi v Cosi fan tutte.

V Esmeraldě z Prodané nevěsty, kterou si rovněž zopakovala několikrát, se setkala s další z dominant svého repertoáru, s postavami smetanovskými. Připomeňme její Ludiši v Braniborech v Čechách, Jitku v Daliboru, Karolinu ve Dvou vdovách, Katušku v pozoruhodné Schormově inscenaci Čertovy stěny a především její nezapomenutelnou Barče v Hubičce.

Dalším ze skladatelů, s kterým se Jaroslava Janská často setkávala na své tvůrčí dráze, byl zcela logicky Leoš Janáček. V Její pastorkyni to byl pasáček Jano, v Osudu role, ve Výletech páně Broučkových trojrole Málinka, Etherea a Kunka. Ve Věci Makropulos byla ideální představitelkou Kristiny a v opeře Z mrtvého domu mladého vězně Aljeji. Především se ovšem zařadila mezi nejvýznamnější představitelky Lišky Bystroušky. O jejím debutu v této roli napsal 9. června 1971 znamenitý muzikolog a kritik Jiří Fukač: Jaroslava Janská našla v Lišce Bystroušce svou příležitost. Pohybový způsob spolu s pěveckým odstíněním náročného moderního partu znamenají její velkou šanci. Této šance Janská dokonale využila v přečetných dalších rolích. K Lišce Bystroušce se posléze vrátila v další inscenaci a ještě na konci své aktivní divadelní kariéry si s chutí a šarmem zahrála drobnou roli Chocholky.

Mimořádnou příležitost poskytl Jaroslavě Janské podzim roku 1968. Režisér Václav Věžník si ji dodatečně po odchodu původních představitelek do zahraničí obsadil do své průkopnické, dodnes nedoceněné inscenace Gershwinovy opery Porgy a Bess do titulní ženské role. Zde mohla zúročit všechny své kvality, přednosti a zkušenosti v dokonalé míře. Rozhlas tehdy pořídil záznam představení s Jaroslavou Janskou. Ačkoli tehdy novinové kritiky věnovaly premiérám a sólistickým výkonům mnohem více pozornosti než dnes, kdy se z recenze většinou čtenář sotva dozví, kdo hrál a zpíval, protože na kritické posouzení nezbývá místo neb musí být věnováno pofidérním celebritkám z nejrůznějších neméně pofidérních soutěží a pokleslých show a vedením novin je to zdůvodňováno intenzitou čtenářského zájmu, což je jev, který jsem nikde na západ a jih od našich hranic nezaznamenal, nepodařilo se mi nalézt nikde alespoň zmínku o jejím výkonu i když jsem možná hledal s nedostatečnou pílí a pozorností. Navíc, v oné době jsme žili jinými problémy a starostmi.

Bess a Bystrouška patřily k rolím, jež definitivně upevnily mimořádné postavení Jaroslavy Janské v souboru Janáčkovy oper i v kontextu české operní interpretace obecně. Tehdejší Noskova dramaturgie (opět jeden z dosud nedoceněných fenoménů moderních dějin české operní historie) se opírala do značné míry o dva stěžejní body, dnes, bohužel, v honbě za diváckým zájmem u nás, na rozdíl od okolního světa, dosti opomíjené, o tvorbu předmozartovskou a moderní včetně průkopnického uvádění děl zhusta opomíjených či poprvé realizovaných na scéně. Pro tento druh repertoáru byla Jaroslava Janská doslova mimořádně disponovaná a stala se jednou z těch, kdo byli pilíři takto koncipovaného repertoáru.Připomeňme inscenace takzvané Komorní opery, které Václav Nosek uváděl v divadle Reduta. V prvním večeru věnovaném dílu skladatele Josefa Berga, který se skládal ze tří jeho děl (Eufrides před branami Théb, Evropská turistika a Johanes doktor Faust) vytvořila s velkým úspěchem postavy německé dívky Marie v Evropské turistice a především Anděla ve Faustovi. Kritik Vladimír Bor ve své recenzi v Lidové demokracii ze dne 29. září 1971 přivítal mnohostrannost budoucí představitelky Lulu. První a doposud jediné uvedení opery Albana Berga ne brněnském jevišti, k němuž došlo 10. března 1972 pod taktovkou Václava Noska a ve skvělém režijním pojetí Milana Páska, se stalo triumfem souboru a představitelky titulní role. Jaroslava Janská se s postavou dokonale ztotožnila. Škoda, že její dokonale promyšlený a procítěný výkon, propracovaných do těch nejjemnějších valérů, nezůstal v podobě záznamu uchovaný pro budoucnost.

Zcela logicky se Jaroslava Janská stala oporou inscenací děl Bohuslava Martinů na brněnském jevišti. Ve světové premiéře jeho opery Trojí přání aneb Vrtkavosti života, vytvořila v režii Evalda Schorma postavu černošky Dinah, ztvárnila titulní roli v Ariadně, byla Eleonorou v Slzách nože a Popelkou ve Veselohře na mostě.. Její výkon v titulní roli Marién z Niméque, kterou zpívala ve Hrách o Marii pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, zaznamenala Česká televize. Především je ovšem nutné zmínit se o její Juliettě, kterou hrála a zpívala v inscenaci Václava Noska a Evalda Schorma v roce 1982 a kde spolu s Josefem Škrobánkem v roli Michela vytvořili prakticky ideální pár. Jindra Bártová takto její výkon ocenila v Rovnosti ze dne 18. března: … Znamenitě se to podařilo citliví Jaroslavě Janské, která dokonale spojuje křehkost vysněné Julietty as její tělesností a nevysvětlitelnými zvraty. Dodejme, že i po pěvecké stránce si vedla Jaroslava Janská znamenitě.

Vraťme se ještě k postavám, které Janská úspěšně ztvárnila v titulech „staré“ operní tvorby. Byla to například Belina v Purcellově opeře Dido a Aeneas, jež byla součástí Večera operních apokryfů, v němž se Jaroslava Janská představila rovněž v postavě Dívky v Diogenovi Ilji Hurníka. V revivalu společného díla Jeana Baptiste Lullyho a Moliéra Jeden chce a druhý musí, které bylo uvedeno v roce 1976 v Divadle na Výstavišti ztvárnila roli Cikánky, V Telemanově opeře pro dva sólisty Pimpinone, byla po boku skvělého Václava Halíře neméně skvělou Vespettou a v opeře Johanna Josefa Fuxe Pulcheria která bylo provedena ve stejném večeru s tímto dílem zpívala postavu Ireny. Mezi její stěžejní výkony v této oblasti můžeme zařadit titulní roli v Händelově Rodelindě anebo Julii v opeře českého autora Jana Antonína Bendy Romeo a Julie.

Přečetné byly její úspěšné role v moderních operách. Krátce po svém příchodu do Janáčkovy opery to byla postava Adriany v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího a jmenuje dále například titulní roli v Orfeově Chytračce, Královnu v Dessauově a Brechtově Odsouzení Lukullově, Lízinku ve Ščedrinově operním ztvárnění Gogolových Mrtvých duší, Soňu v Prokofjevově Semjonu Kotkovi, Natašu Rostovovou ve Vojně a míru téhož autora, Annu ve Stravinského Životě prostopášníka či Doňu Concepción v Ravelově Španělské hodince. Zpívala sopránové sólo v Šostakovičově Nosu a v Ogounově jevištním ztvárnění Orffovy kantáty Carmina Burana, v operním zpracování Nezvalovy hry Atlantida byla Holkou z přístavu, ve světové premiéře opery Mečislava Vajnberga Portrét, kterou v Brně režíroval pod taktovkou Václava Noska významný sovětský režisér Georgij Ansimov byla představitelkou Dvorní dámy. V roce 1990, kdy konečně mohla být v Brně uvedena opera Jana Nováka Dulcitius, se s ní mohli diváci setkat v roli Hireny.

Alespoň stručně vyjmenujme některé z jejích četných postav, kterým propůjčila své výsostné umění v klasickém světovém operním repertoáru. Často se vracela k postavě Micaely v Carmen, prosadila se v Nanettě ve Verdiho Falstaffovi, mezi její nejúspěšnější postavy patřily Musetta v Pucciniho Bohémě a titulní role v Madamě Butterfly. Připomeňme si dále její Marii v Lortzingvě Caru a tesaři, Lucietu v komické opeře Ernana Wolfa-Ferrariho Náměstíčko na goldoniovský námět, Inéz v Donizettiho opeře La Favorita, Sofii v Massenettově Wertherovi a z francouzské tvorby zejména její titulní ženskou roli v Debussyho opeře Pelléas a Mélisanda. S pro ni nezvyklým typem role se setkala v postavě Antonie v Offenbachových Hoffmanových povídkách, kde její výkon velmi příznivě přivítal kritik Jiří Majer.Byla úspěšnou představitelkou titulní role v polské klasické opeře autora Stanislava Moniuszka Halka. stejně jako role Emmy v Musorgského Chovanštině anebo Šamachánské carevny ve Zlatém kohoutkovi N.A. Rimského Korsakova.Všestranných hereckých a pěveckých schopností Jaroslavy Janské využíval i zpěvoherní soubor brněnského divadla, jehož směřování k modernímu divadelnímu výrazu cíleně řídil podobně jako Václav Nosek v opeře, další vynikající dramaturg dr. Ivo Osolsobě. Krátce po svém příchodu do Brna vystoupila Janská v roli Lízy v Kálmánově Hraběnce Marice a mimořádný úspěch slavila v hlavní roli Marie v Bernsteinově West Side Story. V hlavních rolích Lízy a Rosalindy se představila publiku v Lehárově Veselé vdově a ve Straussově Netopýru, ale především je nezbytné zaznamenat její úspěch v roli Conegondy v Bernsteinově Candidovi, kterého v české premiéře uvedl díky iniciativě Iva Osolsoběho zpěvoherní soubor.

S uměním Jaroslavy Janské se mohli seznámit diváci a posluchači v mnoha evropských zemích jako v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Polsku, Švýcarsku, Francii, Lucembursku, Itálii, někdejší Jugoslávii či Španělsku.

Jaroslava Janská se věnovala pravidelně písňové interpretaci především děl Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Vítězslavy Kaprálové či Zdenka Blažka. V televizi jsme se s ní mohli setkat v záznamech přenosů oper Příhody lišky Bystroušky, Hry o Marii, Výlety páně Broučkovy či Zlatý kohoutek. S gramofonovým záznamem jejího hlasu pak v Lásce Otakara Jeremiáše či v nahrávkách Janáčkovy opery Z mrtvého domu či Frašky o kádi Evžena Zámečníka.

Popřejme jubilantce do dalších let hodně pevného zdraví, radosti, štěstí a úspěchů ve všem, čemu se věnuje.