Životní těžkosti a výzvy vás činí tím, kým skutečně jste, říká klavíristka Gabriela Montero

Váš talent se začal projevovat v nejútlejším dětství. Byli to vaši rodiče, kdo ho objevili a dokázali vás podpořit v jeho rozvoji ve vaší životní cestě?
Ano, poznali to velmi brzy. Přišla jsem na svět jako prvorozená, mé mámě bylo teprve dvacet dva let a tátovi třicet. Moji rodiče nejsou hudebníci, nikdy předtím nežili klasickou hudbou. Jsem narozená v květnu. Když moje máma kupovala vánoční dárky pro ostatní děti v širší rodině, uviděla malý klavír a hrozně se jí líbil. Chtěla ho věnovat mému bratranci, který je starší než já. Pak klavírek viděla moje babička a řekla: „Tohle musí být pro Gabrielu.“ Moji rodiče na to: „Vždyť je ještě miminko!“ ale moje babička trvala na tom, že tenhle dárek dostanu já. Od okamžiku, kdy moje máma položila klavír do mé postýlky, začaly se dít věci. Bylo mi teprve sedm měsíců a ukazováčkem jsem prozkoumávala jednotlivé klávesy a velmi brzy jsem začala podle sluchu opakovat melodie ukolébavek, které mi máma každý večer zpívala před spaním, jak to mámy dělávají. Moji rodiče si toho všimli a nestačili se divit. Bylo jim jasné, že děti v tomto věku takové věci běžně neumějí. Máma to všechno nahrávala na kazety. Uvědomili si, že můj vztah k hudbě je výjimečný. Zpočátku nevěděli, co si s tím mají počít, ale začali mě podporovat, jak jen mohli. Během pozdějších let pro rozvoj mého talentu obětovali opravdu hodně.

Narodila jste se ve Venezuele, ale vyrostla jste ve Spojených státech. Přestěhovala se tam celá vaše rodina? Z jakého důvodu?
V roce 1978, když mi bylo osm let, můj venezuelský učitel klavíru přesídlil do Evropy. A tak jsme s rodiči, babičkou a bratrem opustili Venezuelu a odstěhovali se do Miami kvůli mému studiu. Byla to pro celou rodinu těžká etapa, protože jsme nepatřili k těm nejlépe finančně zajištěným rodinám. Nicméně dostala jsem stipendium od venezuelské vlády, která byla v té době demokratická. Pak nastala krize v roce 1982 – devalvace venezuelské měny – a můj otec s bratrem se museli vrátit do Venezuely. Později se situace zhoršila natolik, že i máma musela odjet a já jsem zůstala v Miami na pár měsíců sama se svou učitelkou.

Četla jsem, že ačkoli jste od počátku přirozeně tíhla k improvizaci, jedna z vašich učitelek vám ji zakazovala, je to tak?
Ano, byla to ta učitelka z Miami, moje druhá učitelka. Byla to pro mě náročná etapa, dnes bych řekla, že její přístup pro mě nebyl správný, hodně jsem toho během těch deseti let pod jejím vedením protrpěla. Řekla mi doslova: „Neimprovizuj, neblbni, je to úplně bezcenné.“ Byla jsem dítě, brala jsem ji jako autoritu, takže po celou tu dobu, co jsem u ní studovala, jsem na svých veřejných vystoupeních neimprovizovala.

O co všechno vás tím připravila?
Schopnost improvizace je jako další jazyk. V mém případě je to neurologický proces, který funguje jako takové přepnutí vypínače v mém mozku. Lidský mozek je fascinující. Určitě jsem tím přišla o kus hravosti, spontaneity, schopnosti objevovat a propojit se sama se sebou… Cítila jsem se jaksi odpojená celé ty roky, věděla jsem, že mi něco chybí. Stále jsem jen hrála na soutěžích, cítila jsem se jako cvičená opice. Jakmile mi bylo osmnáct, opustila jsem tuhle učitelku a přestala jsem úplně hrát na klavír. Měla jsem hudby dost, nechtěla jsem mít s hudbou nic společného! Tak daleko to došlo. Myslím, že částečným důvodem bylo právě to, že jsem se celou tu dobu nesměla vyjadřovat skrze improvizaci, ventilovat tím své niterné emoce, prožitky a myšlenky – své já… Moje hudební duše byla zatlačena do kouta.

Jak se to jen může stát?!
Občas si říkám, kde bych dnes byla, kdybych celá ta léta studia strávila někde jinde s někým jiným… Všechno by bylo jednodušší… Ale víte, životní těžkosti a výzvy někdy člověka učiní právě tím, kým v jádru je, kým se má stát. Vytvarují vás, otesají, okřešou.

Jak jste se s tím vypořádala?
Jednoho dne mi zavolal kamarád: „Připravuji koncert v Caracasu a rád bych, abys tam zahrála Brahmsův První klavírní koncert.“ Odpověděla jsem mu: „Ale vždyť já jsem rok nehrála na klavír a Brahmse jsem nikdy necvičila.“ Ale on na mě naléhal a vytrval, dokud jsem na to nekývla. Mám ráda výzvy a byla jsem zvědavá, co to se mnou udělá. No a taky jsem si potřebovala přivydělat. Ten koncert jsem nastudovala během dvou týdnů. A právě tento zážitek změnil moje myšlení. Najednou jsem mohla uplatnit vlastní přístup k hudbě, vlastní perspektivu, vlastní nápady. Zvládla jsem to za tak krátkou dobu, přitom nade mnou nikdo nestál a neříkal mi co a jak. 

Který učitel vás v životě nejvíce ovlivnil?
Musím říct, že jediným vzorem mezi mými učiteli pro mě byl Hamish Milne z Royal Academy of Music v Londýně. Byl to Angličan, ale rád o sobě studentům vyprávěl, že má skotské kořeny. Neuvěřitelně elegantní v klavírní hře, byl tak milý a skromný, úžasný muzikant a úžasný učitel. Brzy se z nás stali dobří přátelé, studovala jsem u něj po dobu pěti let od roku 1990.

Jaké zásadní sdělení vám předal?
Když jsem přijela na akademii do Londýna, bylo mi 20 a právě jsem za sebou měla skoro dvouletou klavírní pauzu, kterou jsem ukončila již zmíněným koncertem v Caracasu. Učitele jako Hamish jsem opravdu potřebovala potkat. Jeho zásadním sdělením bylo, že hudba je mystérium, které je potřeba objevovat. Předal mi také svůj narativní přístup. Veškeré jeho znalosti o repertoáru, nahrávkách a tak dále ve mně zanechaly dojem, že hudba je skvělý komunikační nástroj a že dává smysl, jen když je pojata velmi osobně. Studium s Hamishem nebylo o výsledcích, bylo o cestě. O cestě, na které jsem toho tolik objevila! Svoji lásku ke klavíru a přijetí mého hudebního myšlení. S tím jsem se nikdy před tím nesetkala.

Nyní také učíte, jste členkou Cleveland Institute of Music. Řekla byste, že je možné se naučit improvizaci, nebo je to něco, co v člověku musí být přirozeně, tak jako to máte vy?
Popravdě moc nerozumím tomu, jak se dá improvizace naučit. Já jsem ji nikdy nikde nestudovala. Nechápu totiž, jak můžete vyučovat něco, co vlastně neexistuje! Ale mluvila jsem již s mnoha lidmi, kteří improvizaci učí a respektuji jejich rozdílné přístupy. Ve výuce improvizace vidím velikou hodnotu, protože to studentům dává jiný pohled, představivost a svobodu.

Byla jste předmětem neurologického výzkumu, který zjistil, že když improvizujete, zapojujete především tu část mozku, která zpracovává vizuální vjemy. Mělo toto zjištění nějaký vliv na vaši přípravu na hraní? Chodíte například od té doby před koncertem načerpat inspiraci do galerií?
Ne, to ne (smích). Nejsem žádný estét. Často improvizuji se zavřenýma očima. Je zajímavé, že když se mě doktor Charles Limb zeptal: „Vidíte něco, když improvizujete?“ má odpověď byla: „ne.“ Ta studie přinesla opravdu zajímavé výsledky. Ta část mozku, která je aktivní, když improvizuji, je daleko výkonnější než ta část, kterou používám, když hraji z not. Studie odhalila, že na tuto mocnou část mozku dokážu přepnout, jakmile začnu improvizovat. Když se mě lidé ptají, jak to dělám, říkám: „Nevím, zkrátka uhnu z cesty.“ Je také zajímavé, že improvizace je pro mě velice emocionální proces. Často se při ní rozpláču. Proto také používám improvizaci k vyprávění příběhu mé rodné Venezuely.

Hudbu také skládáte. Když hrajete vlastní skladbu, nemáte při tom pokušení začít improvizovat? Nebo jako interpretka respektujete svůj vlastní notový zápis? 
(Smích.) Respektuji svůj zápis stejně jako zápis jakéhokoliv jiného skladatele. Ale je pravda, že je pro mě náročné udržet svůj mozek u notového zápisu a nepřepínat na improvizaci. Když komponuji, sedím u klavíru, propojeného s počítačem, a hraji. Začíná to improvizací. Následuje dlouhý proces revizí a úprav, dokud nemám pocit, že jsem dospěla k finální podobě. Když ji pak hraji na koncertě, vždy před sebou mám noty. Od doby covidu jsem provedla dvě změny ve svém vystupování: Zaprvé jsem začala používat židli s opěradlem, což zvýšilo můj fyzický komfort, a tím přispělo i k uvolnění mysli. Druhou změnou bylo právě rozhodnutí vždy používat iPad, tedy mít noty před sebou na každém koncertě. Když hraji zpaměti, je větší riziko, že uprostřed skladby přepnu na improvizaci. Je to pro mě stres, kterému už nechci čelit. Když se soustředím na sledování not, mám jistotu, že se to nestane.

V roce 2011 jste debutovala jako skladatelka s dílem Ex Patria, kterým upozorňujete na neutěšenou politickou situaci a zejména vysokou kriminalitu ve Venezuele. Jak by tato skladba zněla, kdybyste ji napsala dnes?
Před nedávnem se ve Venezuele znovu chopil moci Maduro, udělal všechno, co mohl, aby jeho režim přetrval, přestože to bylo ilegální, nelegitimní a nedemokratické. A to přesto, že ve volbách asi 70 % občanů hlasovalo proti němu a jeho vládě. Skladbu Ex Patria jsem napsala v roce 2011, teď je rok 2025. Tedy je to už čtrnáct let násilí, kriminality, flagrantního porušování lidských práv, lidské mizérie, dluhů a chudoby, do které vláda uvrhla občany. Jako nikde jinde v rámci kontinentu. Sdělení skladby Ex Patria je stále aktuální. Pevně doufám, že jednoho dne nebude Ex Patria potřeba, že ji budu moci zavřít do šuplíku jako dokument o nejtemnější historické epoše své země. Myslím, že Češi díky své historii perfektně rozumějí, o čem mluvím.

Ano, dokážeme si to vybavit… V loňském roce jste obdržela Cenu Václava Havla pro kreativní disent od Oslo Freedom Forum. Jak vnímáte odkaz Václava Havla? Je vám blízký?
Získat tohle ocenění pro mě byla obrovská pocta. Někdy je nesmírně těžké prolomit ledy a promluvit. Potřebujeme více takových odvážných lidí, jako byl Havel. Potřebujeme ukončit mlčení; a toho lze dosáhnout například tím, že se nebudeme bát propojovat umění s tématy, o kterých je potřeba mluvit. To je přesně to, co Havel uměl.

Jaký je váš vztah k Praze?
Myslím, že vy Češi jste velmi srdeční lidé. Jste takoví autentičtí. Vzájemně si skvěle rozumíme a sdílíme hodnoty. Dokážeme společně bojovat, abychom byli slyšet, abychom bránili naše práva a svobody. Před pár lety jsem byla v Praze na Mezinárodní konferenci Václava Havla a setkala jsem se zde s jedním z mých blízkých přátel, ředitelkou Casla Institutu. Mnoho informací o současném dění, o porušování lidských práv ve Venezuele, které mám, se ke mně dostávají právě od ní. Svět je propojený.

Na konci ledna vystoupíte ve Smetanově síni s Pražskými symfoniky a budete hrát Třetí klavírní koncert Sergeje Prokofjeva. 
Ano, byla jsem požádána, abych hrála toto dílo. Miluju ho, ale celé roky jsem se k němu nedostala. Moc ráda se k němu vracím, stejně jako se ráda vracím do Prahy. Byla to pro mě skvělá volba.

Do Prahy se vrátíte ještě jednou v březnu, a to na recitál v Rudolfinu, kde zahrajete kromě improvizace také Prokofjeva, Stravinského a Rachmaninova. Jak jste repertoár vybírala?
Tenhle program jsem sestavovala už před pár lety – před začátkem ruské invaze na Ukrajině. Původní myšlenka byla přidat k tomu ještě film The Immigrant Charlieho Chaplina, ke kterému jsem chtěla improvizovat a tím to tematicky zarámovat. Film z pražského programu zmizel, ale téma migrace v něm stále přítomno je. Všichni tři skladatelé – Stravinský, Prokofjev i Rachmaninov – se odstěhovali na západ, nebo zde alespoň strávili dost času na to, aby se dali považovat za emigranty. Opustili domov a žili v exilu stejně jako já, to je pro mě opět oslí můstek, přes který mohu vyprávět svůj příběh a vztahovat se k Venezuele a jejím osmi milionům migrantů.

V roce 2008 jste se svým vystoupením zpestřila inauguraci Barracka Obamy. Jaké na to máte vzpomínky?
Byla to pro mě neuvěřitelná čest. Kromě toho, že jsem tam mohla hrát, pro mě také bylo velkou osobní satisfakcí, že zrovna já jsem byla pozvaná a Chávez, tehdejší venezuelský prezident, nebyl. Významné je také to, že jedinou další venezuelskou ženou, která kdy hrála pro amerického prezidenta, byla skvělá klavíristka Teresa Carreño, která zemřela roku 1917. Byla to opravdu hvězda a měla to štěstí zahrát prezidentu Lincolnovi. A moje vzpomínky na inauguraci? Celá událost i dny před ní byly krásné. Všude bylo přítomné spojení lidí a jejich nálady bez ohledu na původ. Propojovala je vize a vůle udělat svět lepším místem pro život. Zasáhlo mě to v tom nejlepším slova smyslu.

Procestovala jste celý svět, žila jste v USA, ve Velké Británii… Je Venezuela stále vaším domovem?
Ve Venezuele nemám fyzický domov, ale moje srdce tam stále patří a vždycky patřit bude. Nyní se do Venezuely nemohu vrátit kvůli svému aktivismu. Už 15 let žiji v exilu. To je jedna z těch nejdražších věcí, kterou platím za svůj aktivismus. Nemohu se vidět s rodinou a přáteli, kteří tam žijí. Většina lidí netuší, jak bolestivá je to zkušenost. Pevně věřím, že se situace obrátí k lepšímu. Mým největším přáním je, abych se tam jednou mohla vrátit.

Děkuji za rozhovor.