Zkrocení zlé ženy v Plzni jako balet muzikálového ražení

  1. 1
  2. 2
Shakespearovo dílo je věčnou inspirací, k dalším a dalším adaptacím jeho děl přistupují filmaři, skladatelé a choreografové. Shakespeare ožívá v muzikálu, opeře a baletu. I baletní soubor Divadla J. K. Tyla sáhl na začátku této sezóny k dílu velkého dramatika.
Jarmila Hruškociová, Gaëtan Pires (foto: Martina Root)

V sobotu 18. listopadu měla ve Velkém divadle premiéru baletní podoba Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy. Látku o sice krásné, leč hádavé a panovačné Kateřině z italské Padovy, jejíž temperament zkrotí až pevná ruka veronského šlechtice Petruccia, převedla do taneční podoby Alena Pešková, která je autorkou libreta, režisérkou i choreografkou inscenace. Původní hudbu zkomponoval dirigent a skladatel Jan Kučera, který ji také s operním orchestrem DJKT nastudoval a představení diriguje.

Zkrocení zlé ženy se na tuzemských jevištích v minulých letech objevilo v různých baletních verzích. V roce 1961 měl v Liberci premiéru stejnojmenný balet s hudbou Oldřicha Flosmana, libreto k němu napsala Věra Untermüllerová, v roce 1985 byl uveden i v Brně. Zcela jiný charakter mělo Zkrocení zlé ženy podle libreta Libuše Králové a s hudbou Václava Trojana, které bylo uvedeno v Plzni 1982 a v roce 1994 v Českých Budějovicích. Pražské Národní divadlo uvádělo v letech 2003–2006 slavnou inscenaci Johna Cranka z roku 1969 s hudbou Domenica Scarlattiho (v orchestraci Kurta-Heinze Stolze). V minulých sezónách Zkrocení zlé ženy převedla do baletní podoby hned dvě naše divadla. V listopadu 2017 premiéroval svou klasicky pojatou a výpravnou inscenaci v Olomouci Robert Balogh, který použil hudební koláž ze skladeb Edwarda Elgara. A letos v dubnu uvedlo neoklasicky koncipované Zkrocení i Severočeské divadlo v Ústí nad Labem v choreografii Mariky Hanouskové a s hudbou Dmitrije Šostakoviče (již J. Ch. Maillot ve své verzi Zkrocení zlé ženy v roku 2014 v Moskvě použil Šostakovičovu hudbu). ´Zlá žena´ Kateřina tedy není v poslední době takovou Popelkou mezi baletními podobami Shakespearova díla, jak by se mohlo zdát.

Gaëtan Pires, soubor baletu DJKT, scéna z 1. jednání foto Martina Root

Hudba Jana Kučery odpovídá svým charakterem 50. letům 20. století, do nichž byl originální děj Alenou Peškovou přesazen. Je plná zajímavých melodických nápadů, najdeme v ní prvky jazzu, dobových tanců či svěžích popěvků. Ale chybí jí jednotící hlavní hudební téma. Jednotlivá taneční čísla mají svá rytmická doprovodná schémata, která se však natolik opakují, že celek nakonec není příliš kontrastní, například ´šantánový tanec´ působí nekonečně. Operní orchestr podal pod taktovkou J. Kučery spolehlivý výkon. A jeho členové stihli nejen hrát, ale, jak velela partitura, i zpívat. Rozladěné orchestrální pianino ve stylu honky-tonky spíše rušilo.

Jarmila Hruškociová, soubor baletu DJKT foto Martina Root

Charakter hudby samozřejmě koresponduje s charakterem choreografie Aleny Peškové. Její libreto zachovává hlavní body Shakespearovy zápletky. Důraz klade na komediálnost, až činoherní ztvárnění rolí, mnoho výstupů má charakter samostatných skečů (a nejde jen o standardní kopání do zadních partií). I když nejen hlavní ženské postavy, ale většina dam na jevišti má špičkové střevíce a na špičkách tančí, v celku až příliš rozpohybované inscenace tento prvek přestáváte postupně vnímat. Na jevišti se totiž stále něco hektického děje, někdo nebo něco padá, lidé se honí. Dění na scéně je někdy až nepřehledné. I skrovné náznaky lyriky proběhnou v neúměrné rychlosti, sotva je divák postřehne, jsou pryč. Duety Kateřiny a Petruccia jsou náročnými akrobatickými výkony. Zajímavým výstupem byla scéna krejčových, které zkoušejí Kateřině nové šaty. Jinak ale sborové scény působí civilně a dávají jevištnímu celku ráz trvalé nonšalantní taneční zábavy. Živý roztomilý psík na jevišti už jen podtrhuje tento kolorit odlehčené show.

Jarmila Hruškociová, Sara Antikainen foto Irena Štěrbová

Výtvarný rámec inscenace je velmi příjemný na pohled. Tančí se na jednoduché moderní scéně (Richard Pešek jr.), schematicky naznačené domy se mění v park či pokoj. Dobové kostýmy Aleše Valáška (v poslední době navrhl v Plzni kostýmy k celé řadě inscenací baletních i operních) pečlivě dbají na charakter 50. let. U dam důsledně taneční bohaté šaty a sukně, páni v oblecích a kloboucích. Mužské oděvy však svým charakterem splývají (vyjma extravagantněji oblečeného Petruccia), což velmi znesnadňuje orientaci v ději a na jevišti.

Představitelé všech rolí dokázali dostát nárokům výborně po technické i požadované výrazové stránce. Jarmila Hruškociová ztvárnila živelnou Kateřinu s potřebnou razancí, jak jí předepisuje choreografie, včetně fackování a spoutání své sestry Bianky provazem. Je vynikající tanečnice, dala své postavě tedy i potřebnou ladnost pohybu a přirozený šarm, takže ani tyto scény nepůsobily v jejím podání přehnaně. A v závěru je zkrocenou dračicí, u níž však stále pod povrchem doutná ona nebezpečná jiskra. S Gaëtanem Piresem jako Petrucciem vytvořili pulsující, dobře sehraný pár. Charismatický Pires už si získal plzeňské publikum jako Des Grieux a nyní své výborné technické dispozice zúročil i jako Petruccio. Má silný cit pro výraz, tančí, hraje a vytváří na scéně živoucí působivou postavu muže, který ví, co chce, a dosáhne toho. Půvabnou lehce koketní Katčinou sestrou Biankou byla Sara Antikainen a jejím milým Lucenziem klukovský Justin Rimke. Miroslav Hradil dal potřebnou dávku komiky roli otce obou dcer. V šantánově tanečním výstupu si v rolích pohledné vdovičky a Biankou odmítnutého nápadníka Hortenzia vysloužili potlesk Lýdie Švojgerová a Michal Lenner. Gremia tančil Grzegorz Mołoniewicz a Trania Miroslav Suda. Jako farář vystoupil doyen plzeňského baletního souboru Jiří Žalud.

Mami Hagihara foto Irena Štěrbová
Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na