Peter Getzels a Harriet Gordon Getzels jsou renomovaní tvůrci řady podobných snímků, ale také zeměpisných dokumentů a nejrůznějších dalších televizních filmů mimo jiné pro National Geographic, BBC, PBS nebo Discovery. Po světě s nimi vyhrávají prestižní ceny. S osobou Zuzany Růžičkové se jim pro koprodukční česko-americký dokument dostala do rukou opravdu velká témata – umění a jedinec na pozadí dějin, totalita a umělci, síla hudby, přijetí poslání vytvářet umění a pracovitost, s níž se tak potom děje, láskyplné zázemí… Portrét mezinárodně i doma uznávané interpretky a pedagožky jim vyšel pochopitelně přesně tak, jak zamýšleli, ale zdánlivě jakoby mimoděk – mnohem víc než jen o ní, o hudbě a o cembalu je totiž film o okolnostech, v nichž žila a tvořila. Právě tím je ovšem nesmírně zajímavý, ne zcela běžný a strhující.
Paní profesorka Růžičková prožila dva totalitní režimy. Na kameru otevřeně hovoří o svém v dětství neuvědomovaném židovství, o nesmírně nespravedlivém nárazu v podobě norimberských zákonů, o Terezíně, transportech, pochodech smrti a o nacistických koncentračních táborech v Osvětimi a Bergen-Belsenu, o genocidě. Jak ve filmu říká, přežila díky stovkám zázraků. Nelehký byl návrat do rodné Plzně po válce a o pouhé tři roky později nástup komunistické zvůle, která v sobě měla i notný díl antisemitismu. Právě z tohoto důvodu Zuzana Růžičková paradoxně nikdy nevystoupila s Karlem Ančerlem, který za války prošel stejnou zkušeností. Ti, kdo rozhodovali, se nechali slyšet, že jeden Žid je ve filharmonii až dost.
Ale hovoří také o tom, jak musela po válce skrývat, že není po všech těch nelidských zážitcích uvnitř zatím vůbec v pořádku, když se chtěla zařadit mezi ostatní studenty. A přiznává divný pocit, velké dilema, které přišlo, když měla v padesátých letech poprvé jet hrát do Německa. „Vracíš jim jejich Bacha. Jeď tam,“ řekl jí však tehdy manžel, skladatel Viktor Kalabis.
Jméno Johanna Sebastiana Bacha je ostatně v jejím životě klíčové. V jeho hudbě Zuzana Růžičková slyšela přesahy a podněty, „něco nad námi, co dává smysl, i když to nevidíme“, řád a naději, které jí pomohly najít cestu k normálnímu životu, jeho hudba ji přivedla k cembalu, protože na klavír nezněla tak dobře, interpretace jeho hudby ji proslavila. Důležité okamžiky její kariéry, jako natočení bachovského kompletu, ustavení hry na cembalo jako regulérního vysokoškolského oboru, její debut v Rudolfinu nebo poslední koncert o půlstoletí později, jsou však zmíněny a ukázány jen stručně, přiměřeně. Mnohem víc – a je to tak v tomto případě dobře – hovoří umělkyně o světě, v němž žila.
Hudebníci Václav Luks, Aleš Březina, Mahan Esfahani a Bohuslav Pavlas a několik dalších osobností se o Zuzaně Růžičkové vyjadřují shodně jako o někom, kdo se rozhodl hudbě doslova zasvětit svůj život, kdo má tělo pro to, aby sloužilo duchu, kdo byl hluboce lidský a kdo prožíval šťastné manželství. Pokud se zamilujete do hudby, není cesty zpět, to je jeden citát z filmu. Dokonalá osobnost – jako Bachova fuga, to je jiný citát.
A čím ještě je film s názvem Zuzana: Music Is Life – vedle sice nepřímého, ale přesto drtivého zobrazení často tak nelidského dění ve dvacátém století – tolik jedinečný a působivý? Je to jasné: užíváním hudby. Hudba zde podkresluje s naprostou samozřejmostí, prostupuje vším, svědectvími i útržky dobových filmových sekvencí, podmalovává, vystupuje na povrch… Zdaleka nezní jen cembalo. Hudba je vybrána skvěle a spoluvytváří atmosféru dokumentu mnohem víc, než kdyby byla popisována jen jako předmět činnosti té, která je portrétována. A tak vlastně ještě víc než jen svědectvím o našem světě a poctou paní profesorce je film také neokázalou oslavou hudby.
