Znamenité finále „space“ sezony Orchestru Berg 2016

Akcentování spirituality v kombinaci s osobitým kompozičním přístupem přináší do hudebního umění třetího tisíciletí nové možnosti, jak zaujmout posluchače. Bourá některé předsudky vnikající do povědomí konzervováním klasické hudební produkce, komplikovaností struktury v modernismu či provokativností postmoderního experimentu.

Respektovaná kvalita současné estonské hudební tvorby není spojena pouze se jménem Arvo Pärt. Je tu nová generace skladatelů, která svou vlastní kompoziční i filozofickou cestou plynule navazuje na minimalisty dvacátého století a má také své výrazné, světově uznávané osobnosti, jako je například Erkki-Sven Tüür. V rámci tohoto koncertu se v programu představilo českým posluchačům jedno z jeho nejhranějších děl Action-Passion-Illusion. Vzniklo v roce 1993 na objednávku zakladatele Tallinského komorního orchestru Tomü Kaljusteho pro první zahajovací koncert tohoto tělesa. Pokud bychom chtěli vytvořit výčet zásadních repertoárových děl žánru označovaného jako postminimalistická komorní hudba, tento triptych by v něm měl zcela jistě své nezpochybnitelné místo.

V souvislosti s tímto dílem není od věci zmínit interpretační kvalitu Orchestru Berg, která měla v tonální hudební struktuře možnost „měřitelně“ vyniknout. Na první pohled složitě se jevící intonační kontrasty v hudebních motivech, navíc obohacené o úskalí repetivnosti, byly hrány s uvolňující lehkostí. Tím na sebe upozornilo i autorovo ovlivnění serialismem (například zakomponování jazzových prvků a podobně), příznačným pro devadesátá léta. Podobné využití právě jazzových motivů lze nalézt třeba ve skladbě String Quartet No. 5 (z roku 1991) Philipa Glasse, která je populární i u nás.

Program večera byl ovšem zahájen jinou skladbou Erkki-Sven Tüüra, nazvanou Aqua, jejíž premiéra v roce 2004 proběhla v Tallinu v bývalém kostele (nyní muzeum středověkého umění). Zásadní faktor vzájemnosti místa a hudebního motivu se v pražském Anežském klášteře mohl plně rozvinout do konečné podoby mohutných zvukových vln. Ty charakterizují Tüürův tvůrčí přístup a pojetí kompozice po roce 2002, kterou on sám nazývá vektorovou kompoziční metodou, využívající genetickou funkci zdrojového hudebního kódu včetně jeho mutací a transformací.

Aqua působila jako zhmotnělá hudební evokace proměnlivosti stékající vody. Akusticky navozená atmosféra, plně souznící s proporčností gotických linií kláštera, určitě nebyla jen náhodně vzniklým jevem, ale spíš dramaturgicky promyšleným tahem, aktivujícím (pro následný program důležitou) intuitivní oblast posluchačské představivosti. Zmatení chybou v programu zde nehrálo žádnou roli, protože nervové receptory nevědomého vnímání název ani autor nezajímá. Jejich pozornost je upřena na vysílané energie samotného uměleckého díla.

Spiritualismus současné hudební tvorby je příznačný i v kompozicích litevské skladatelky Egidija Medekšaitė. Následná dvanáctiminutová skladba Âkâsha byla vytvořena na objednávku litevského festivalu současné hudby Gaida, kde byla i v premiéře v loňském roce uvedena. Svým názvem plně odkazuje k existenciálnímu významu slova dle výkladu v knize Radžajóga, zároveň však přiznává inspiraci kompoziční struktury v materiálu získaném na základě výzkumu textilních vzorů v rámci paralelní profese Egidije Medekšaité. Její hudba má meditativně laděný charakter s mnohovrstevnatou barevností zvukové struktury, což působí na vnitřní emotivnost posluchače téměř léčivou energií. Její hudební dílo je vždy ve využívaných principech velmi přesné a dokonale organizované, což ovšem není sluchem přímo postřehnutelné. Jako by v jejích skladbách přecházela všeobecně vnímaná vůdčí role vnějšího rytmu do sféry vnitřně podchyceného časování, které se stává prostředkem k dosažení celistvosti zvukové harmonie. Bezpochyby se jedná o něco, co dnešní člověk, zahrnutý chaotismem doby, ubíjený nechutí k prvoplánovému uměleckému populismu, přivítá a dokáže i velmi ocenit. Ostatně to potvrdil dlouhý divácký aplaus po skončení skladby.

Druhá část večera patřila světové premiéře nového projektu Martina Klusáka Předjaří, ve kterém tento mladý, nicméně již uznávaný sound designer a tvůrce propojil svou autorskou filmovou a hudební tvorbu do své představy komplexního audiovizuálního díla. Zásadní pro pochopení tohoto díla je neoddělitelnost obrazové a zvukové složky. Významně to koresponduje s budoucností, ve které lze očekávat prezentaci hudebního umění skrze divácky atraktivních prostředky. Audiovizuální tvorba je zcela nepochybně jedním z nich. Předjaří se nese na Martinem Klusákem oblíbené vlně ambientní tvorby. Pomalé tempo nabízí možnost zvukového designu skrze vznikající hlukové sekvence. V dlouhých obrazových záběrech přírodních motivů se prostřednictvím regulace ostrosti obrazu uvolňuje volný prostor pro individuální asociace, který jen podporuje všeobecně vzrůstající napětí. Celkově vzniká silný emocionální zážitek s téměř existencionálním poselstvím. Dílo jistě nebude mít problém reprezentovat české umění za hranicemi.

Orchestr Berg definitivně zakončí svou sezonu až na konci listopadu v divadle Ponec při spolupráci se souborem fyzického divadla Spitfire Company. Každopádně už nyní lze konstatovat, že Loomine se nepochybně stal skutečným vyvrcholením tematického zaměření letošní koncertní sezony, nazvané Berg „space“2016.

Hodnocení autorky recenze: 100%

Loomine
Dirigent: Peter Vrábel
Orchestr Berg
31. října 2016 Anežský klášter Praha

program:
Erkki-Sven Tüür:
– Aqua (česká premiéra)
– Action.Passion.Illusion (česká premiéra)
Egidija Medekšaitė: Âkâsha (česká premiéra)
Martin Klusák: Předjaří (s autorským filmem) (světová premiéra)

www.berg.cz