Znepokojivá sonda do pekla lidského zla v Liberci

Operní soubor libereckého Divadla F. X. Šaldy uvedl v jednom večeru dvě jednoaktové opery ruského skladatele Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř (který zazněl v české premiéře). Nová inscenace v hudebním nastudování Martina Doubravského, režii Lindy Keprtové a vynikajícím obsazení v čele s barytonistou Pavolem Kubáněm je nejen pozoruhodným objevem neznámých titulů, ale má šanci stát se operní událostí sezóny 2018/2019.

Opery Sergeje Rachmaninova (1873-1943) byly a stále jsou ve stínu jeho oslnivé kariéry klavírního virtuosa a slávy autora brilantních koncertů pro tento nástroj, z nichž zejména Preludium cis moll a 3. klavírní koncert d moll se těší dodnes zájmu a oblibě posluchačů. Přitom Rachmaninov hned svou první operou Aleko ještě jako student moskevské konzervatoře splnil zadání vytvořit operu podle Puškinových Cikánů tak úspěšně, že tím nejen završil studium kompozice na této škole, ale také si usmířil svého učitele klavíru Nikolaje Zvereva a opera byla vzápětí v roce 1893 uvedena v moskevském Velkém divadle. A když se Rachmaninov sám stal v letech 1904-1906 dirigentem tohoto divadla, jednou z jeho motivací pro toto angažmá prý bylo právě prosazení jeho dalších oper, které v letech 1903-1905 vytvořil – Francesky da Rimini (op. 24) a Lakomého rytíře (op. 25), jehož titulní postavu Barona psal pro Fjodora Šaljapina, který ji však kvůli odlišným uměleckým názorům odmítl. A byly zde pod jeho taktovkou premiérovány v jednom večeru v roce 1906. Další Rachmaninův zájem o operu ustoupil i z existenčních důvodů jeho klavírnímu, dirigentskému a kompozičnímu působení, které ho živilo. Dalším důvodem byl jistě i komplikovaný osud migranta, který těsně po Říjnové bolševické roku 1917 opustil Rusko a působil především ve Spojených Státech. Když zkritizoval kulturní politiku sovětů, dostal se po tři léta v Sovětském svazu na index zakázaných skladatelů.

Stejně jako ve své klavírní nebo pěvecké tvorbě, ani jako operní skladatel nepopřel Rachmaninov romantická východiska s vlivy Rimského-Korsakova a především Petra Iljiče Čajkovského, se kterým se osobně přátelil. Volání francouzského impresionismu reprezentované v té době Debussyho Pelléem a Mélisandou, Pucciniho verismu, Straussova expresionismu nebo Janáčkova folklorismu neabsorboval. V opeře mohl rozvinout svoji melodickou invenci – i když se od struktury s uzavřenými hudebními čísly přiklonil k prokomponovanému stylu s bohatě instrumentovanou partiturou, melodie jako hlavní výrazový prostředek pro vyjádření emocí pro něj zůstala dominantní.

Obě opery vznikaly v období, kdy se Rachmaninov i díky léčbě hypnózou dostal z psychické a tvůrčí krize vyvolané hlavně neúspěchem jeho 1. symfonie a umělecké úspěchy provázelo i rodinné štěstí. Přitom jejich hlavním tématem je zlo v různých podobách. Nelze si nevšimnout souvislosti mezi volbou zvrácených sebestředných nevraživých lidských charakterů a Rachmaninovovým vztahem k otci. Vyrůstal v ruské aristokratické rodině, ve které jeho otec, vojenský důstojník, hazardním hraním karet a vydržováním milenek rozházel bohatství, které získal sňatkem s dcerou bohatého generála, rodina se dostala do chudoby a rozpadla se.

Francesca di Rimini, jednoaktová opera o prologu, dvou obrazech a epilogu, vznikla na libreto Modesta Čajkovského podle pátého zpěvu v druhém okruží Pekla, kterým římský básník Vergilius provází Danta Alighieriho v jeho eposu Božská komedie. Dante v něm zvěčnil skutečný příběh ze 13. století: Francesca, mladá krásná dcera ravennského šlechtice se stala obětí pletichy svého otce, který chtěl usmířit letitý spor s rodem Malatestů sňatkem, ale místo krásného Paola dceři podstrčil jeho znetvořeného bratra Giovanniho (v opeře se jmenuje Lanciotto). Francesca a Paolo však podníceni čtením příběhu o Lancelotovi a Guinevře nedokážou vzdorovat vzájemné lásce, podezřívavý násilnický a zakomplexovaný Giovanni na ně nastraží past, že odjel, přistihne je a oba zabije.

Předlohou Lakomého rytíře je stejnojmenné drama Alexandra Sergejeviče Puškina Skupoj rycar (s autobiografickými rysy na základě adaptace tragikomedie The covetous Knight britského spisovatele Williama Shenstona). Archetypální téma střetu mladého hýřivého syna, rytíře Alberta, kterému na novou helmu a koně pro turnaje nechce půjčit už ani židovský lichvář, ale jako čestný rytíř by se nikdy nesnížil k otcovraždě, jak mu ji lichvář podsouvá, a starého otce, hamižného lakomce posedlého majetkem, je zde lokalizováno do středověké Anglie. Pro Barona se hromadění bohatství a jeho střežení stane natolik jediným smyslem života, rozkoší a znakem moci, že nejí, nespí a je dokonce schopen před Vévodou křivě nařknout svého syna z pokusu o vraždu, aby se zmocnil dědictví. Když při konfrontaci se synem Baron zkolabuje, devastující zhoubnost lidské lakoty se projeví i v jeho posledních slovech: neprosí syna o odpuštění, ale dožaduje se klíčů od svých truhlic se zlatem, které získával bezohledně i za cenu utrpení jiných.

Dirigent a šéf liberecké opery Martin Doubravský už mnohokrát ukázal, že romantické zpracování takto silných dramatických témat v operách, které se objevně vymykají standardnímu repertoáru našich divadel, ho inspiruje a vede k hudebnímu rozpoutání bouří emocí. Tak už v roce 2010 nastudoval Pucciniho Edgara, pak Démona Antona Rubinštejna, Evu Josefa Bohuslava Foerstera, Massenetovu Thäis nebo Dona Quichotta, nedávno Čajkovského Pannu orleánskou, nejprve v týmu s Martinem Otavou, poslední čtyři s režisérkou Lindou Keprtovou. A svým citem pro hudební divadlo dokáže Doubravský vtisknout operám strhující naléhavost, v tomto případě až mrazivě děsivou s rychle pohasínajícími jiskřičkami naděje.

Uvádění dvou (a více) dějově nesouvisejících oper téhož skladatele v jednom večeru staví inscenátory před otázku, nakolik podpořit jejich odlišnost, nebo nakolik se pokusit je scénograficky nebo tematicky prolnout. Pár dní před libereckou premiérou v Ostravě uvedli Pucciniho Triptych, ve kterém režisér Roman Polák lyrickou Sestrou Angelikou, dramatický Plášť a komického Gianniho Schicchim propojil pouze jednotným bílým prostorem a nezvládnutou symbolikou mís s trsy trávy pro všechny tři jinak inscenačně samostatně – neobratně – koncipované opery.

V Liberci šla režisérka Linda Keprtová dál. Dantovu vizi pekla z počátku 14. století zobrazila jako bezútěšné ruské vězení – a tímto zhmotněním zla, které mohlo postihnout i Rachmaninova, kdyby z Ruska neemigroval, se pokusila propojit obě opery. Šedivým zdem vězení (scéna Michal Syrový) dominuje nápis v azbuce „Není většího utrpení, než v neštěstí vzpomínat na časy šťastné“ – a tento Dantův výrok je i mottem celé inscenace.

Pestrá směsice současných lidí (kostýmy Tomáš Kypta) sice nakráčí na scénu s předměty, které jim přinášely radost – náhrdelník, kožich, lustr, zrcadlo, karafa, kabelka po míč, pekáč, gramodeska i svatební kytice. Jenže s gradací nářku v Rachmaninově hudbě se lidé v nekonečném žalu sténání začnou svlékat, vtáhnou mezi sebe i Danta, spustí se řetězy, na které zavěsí oblečení, a nafasují balíčky s muklovskými šedými „špinavými“ vatovanými kalhotami a bundami, které si přepásají kouskem lana a zavěsí na něj ešus. S truchlivou zasmušilostí se po neosobním zdmi uzavřeném šedém prostoru s drátěnými očíslovanými kontejnery plouží jako chmurné společenství, jehož součástí se postupně stanovou všechny postavy obou oper. Výjimkou zůstanou postavy Vergilia (ve Francesce) a Vévody (v Lakomém rytíři).  Z těch však Keprtová nevytvořila „spravedlivé“ soudce nad zlem světa. Dál ještě prohloubila tísnivost inscenace tím, že je sloučila do postavy bohorovného vládce. Ve výstižném podání barytonisty Csaby Kotlára v dlouhém brokátovém plášti přes pyžamo, drahými hodinkami a okázalým prstenem tomuto ponurému vězení „velí“ s hejskovskou nadřazeností s kafíčkem v ruce a arogantně přezíravým úsměvem.

Peklu dominuje barytonista Pavol Kubáň, který v sobě jako „démonický hrdina“ slučuje jak mrzáka Lanciotta s berlemi, tak lakotného Barona. Ve vojenském plášti ověšeném medailemi, divoký, rozcuchaný, krutý, despotický, jako odpudivé lidské monstrum kolem sebe dští nenávist, hněv, vztek, závist. Jeho klíčové výstupy ve Francesce, kdy hněvivě osočuje osud ze svého znetvoření a je si vědom, že kvůli němu nikdy nezíská náklonnost své manželky, a velký monolog v Lakotném rytíři, ve kterém vzývá zlato a moc, byly v komplexní symbióze intenzity pěveckého dramatického výrazu a hereckých prostředků při brilantním zacházení s berlemi strhující svou děsivou zlověstností. Pavol Kubáň, podobně jako nedávno Csaba Kotlár dostal v Liberci příležitost, která ho katapultovala mezi nejzajímavější osobnosti naší operní scény.

Sergey Kostov slučuje v postavách Paola z Francesky a mladého Alberta protiklad „démonického“ darebáka. Svým jasným tenorem je vábivým milencem, jehož naléhání Francesca neodolá, i mladým rytířem, který umí užívat světských radostí, trpí hmotným nedostatkem, ale ani v nouzi se nezpronevěří ctnostem svého stavu. A nepodlehne podlézavému židovskému lichváři, jak ho v hodně vyostřené karikatuře vytvořil Dušan Růžička.

Jedinou ženskou postavou inscenace je Lívia Obručník Vénosová. Jako Francesca v první opeře s mimořádnou hereckou přesvědčivostí vyjádřila více vrstevnatost charakteru ženy, která se nezříká bohatství, nezakrývá čím dál odpor, který v ní budí chromý manžel, marně se vzpírá zakázané lásce, až se v druhé částí stane už „jen“ součástí šedivého davu ponurých vězňů. V jejím pěveckém projevu však převažovala až sevřená úzkost.

Další klíčovou postavou inscenace se stal sbor „ztracených duší“, který pod vedením sbormistryň Anny Novotné Peškové a Miriam Němcové v postavách pokořených vězňů skvěle zpíval a vytvářel celkový depresivní rámec.

Linda Keprtová vytvářela situace velmi vynalézavě, mnohotvárně a rámci zvolené koncepce významově důsledně. Třeba Francesca di Rimini, která v partituře končí tím, že Malatesta po odhalení nevěry zavraždí oba milence, v inscenaci vyvrcholí v několika závěrečných vteřinách divokým soubojem pajdajícího Malatesty a Paola o kožich Francesky, až triumfující Malatesta přitiskne berlí, na které visí kožich, svého soka ke stěně vězení. Zatrnulo, když Vévoda vystoupal po schodech, ve kterých ukrýval své poklady a na uhlíkový mikrofon hlásal, jak z tohoto místa ovládá celý svět.  Nicméně intenzivní tematizace vězení a propojování postav na sebe chvílemi strhávaly příliš velkou pozornost až na úkor srozumitelnosti děje. Keprtová také až přeháněla explicitně erotické scény, kdy se Francesca a Paolo oddají své milostné vášni, nebo když ukájení Baronovy rozkoš z peněz a moci vyjádřila smyslným laskáním trojice žen.

Možná, že BIS by s uvedením těchto Rachmaninovových oper nesouhlasila pro nebezpečí spojená s ruským vlivem nebo by hnidopiši mohli poukazovat na skrytý antisemitismus ve zpodobení postavy Žida. Přes dílčí výhrady vznikla inscenace, která vyvolává znepokojivé otázky příčin a důsledků dnešních posunů tolerance ke zlu a vytrácení lidské důstojnosti i naděje. Liberecká inscenace přinesla silný divácký zážitek, který se vryje pod kůži a nutí k zamyšlení.

 

Hodnocení 90 %

 

Sergej Rachmaninov: Francesca da Rimini, Lakomý rytíř

Hudební nastudování Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistryně Anna Novotná Pešková a Miriam Němcová, dramaturgie Vojtěch Babka.

Francesca da Rimini

Francesca da Rimini – Lívia Obručník Vénosová, Duch Vergilia – Csaba Kotlár, Dante – Dušan Růžička, Lanciotto Malatesta – Pavol Kubáň, Paolo – Sergey Kostov, Sluha – Anatolij Orel, Vězeň- Václav Loužecký.

Lakomý rytíř

Baron – Pavol Kubáň, Albert – Sergey Kostov, Vévoda – Csaba Kotlár, Žid – Dušan Růžička,  Sluha – Anatolij Orel.

Divadlo F. X. Šaldy, Šaldovo divadlo, premiéry 14. a 16. prosince 2018, hodnocena 2. premiéra.