Zpěvák i manažer. Dvojrole Matěje Chadimy

Rozhovor s mladým českým barytonistou, který nechce být závislý jen na zpívání  

Vezměme to od začátku: Svoje hudební studia jste začínal houslemi, pak teprve jste přešel na obor zpěv. Co vás vůbec k téhle změně a ke zpěvu přivedlo? Nezalitoval jste někdy později?

Díky za otázku, která mi umožní zavzpomínat, jak to se mnou vlastně bylo. Když o tom tak přemýšlím, o mé předčasné ukončení ještě nezapočaté kariéry houslisty na pozici hráče druhých houslí v některém z nepříliš renomovaných orchestrů (na víc to vážně nebylo) se nejvíce zasloužili tři lidé. Nejprve to byla má manželka, kterou jsem poznal na Pražské konzervatoři, kde studovala klasický zpěv, a která označila můj hlas jako „nadějný“. To byl první impulz. Když její vyjádření slyšela moje maminka, začala na mě vyvíjet poměrně velký tlak, ať s tím něco začnu dělat, protože i ona nepochybně cítila, že bez houslí mi bude lépe. Maminka byla vůbec skvělá. Když si jen představím, kolik energie, času a peněz do houslí investovala… Poté přišlo naprosto zásadní zkontaktování profesora Pražské konzervatoře Jiřího Kotouče. Vzpomínám si, jak jsem mu jednou v neděli večer zavolal a v pondělí odpoledne už jsem mu v Pálffyovském paláci zpíval Ach synku, synku. Tehdy pronesl pro mne památnou větu „No, voce tam je“ a přijal mne jako svého žáka. Zanedlouho poté mě Jiří Kotouč obsadil do menšího, externího sboru ve Státní opeře, a to při příležitosti provedení Vivaldiho Orlanda furiosa. Později se ukázalo, jak dobrou předvídavost při výběru zpěváků do tohoto sboru Jiří měl. Když si jen představím, jakou cenu by asi takový sbor měl dnes… V obsazení nechyběl například Adam Plachetka, Jana Kačírková, Martin Šrejma, Marie Fajtová, Hana Blažíková a další. Na závěr je nutné říci, že především Jirka Kotouč byl důvodem mého vstupu do často kontroverzního světa opery, kterého jsem nikdy nelitoval.Prošel jste už ne úplně malou řádkou rolí, a to hlavně na oblasti – v Plzni, Liberci, Českých Budějovicích… Na kterou z nich nejraději vzpomínáte? Kterou z nich považujete za nejzdařilejší?

Papageno v Plzni, výborná práce s Janou Kališovou, skvělí kolegové, spousta zábavy, příjemné zpívání, širší nominace na Thálii, vedení divadla (Jiří Pánek) spokojené s mým výkonem, prostě nádhera.Asi nejvýrazněji jste na sebe ale upozornil před dvěma lety Fernandem v koncertním provedení Fidelia na Pražském jaru a pak loni v Heřmanově Zimní cestě na Strunách podzimu. Cítíte to také sám jako svoje zatím asi největší příležitosti? Co vám daly? Co jste si z nich odnesl?

Fidelio ve společnosti světových, špičkových sólistů a dirigenta Jakuba Hrůši byl skvělým zážitkem a velkou inspirací. Člověk na jevišti cítí, jak pouze jejich přítomností „roste“. Dohromady s atmosférou Pražského jara a perfektním servisem produkce jsem si to moc užíval. Podobné to bylo i vloni při koncertech s Českou filharmonií při provedení Beethovenovy Deváté symfonie.Schubertova Zimní cesta byla něco mimořádného, a to nejen proto, že když jsem odcházel na premiéru, musel jsem doma nechat manželku se začínajícími kontrakcemi. Pár hodin po premiéře se nám šťastně narodil druhý syn Mikuláš. Větší emoční vypětí jsem nikdy nezažil. Během premiéry jsem nevěděl, jestli se mám radovat nebo plakat. Naštěstí vše dobře dopadlo a já stihl být v porodnici včas. Po Faustovi v Plzni byla Schubertova Zimní cesta mojí druhou příležitostí spolupracovat s Jiřím Heřmanem. Způsob jeho práce na mimořádně náročném pojetí Zimní cesty byl pro mě úplně nový. Je příjemné zapomínat pod jeho režií na techniku zpěvu a celý příběh si „pouze“ prožít. Kolegové Jirka Hájek, Jirka Brückler, Kačka Kněžíková a Ivo Kahánek byli také důvodem stále si během zkoušek a představení říkat „Jsem rád, že u toho mohu být“.Oproti vašim kolegům máte jednu docela podstatnou zvláštnost: Živíte se něčím úplně jiným než zpíváním. Jak se to stane, že mladý, bezesporu talentovaný pěvec se tomuto oboru nevěnuje naplno, že si k němu vlastně jen občas odskakuje od své „civilní“ profese?

Život operního pěvce v Čechách dokáže být krásný, ale i krutý. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli jsem ochotný přijmout roli pěvce, který je tak často závislý na pouhých sympatiích leckdy jen jednoho nebo dvou lidí ve vedení opery. Při častých „rošádách“ na těchto pozicích v tuzemských divadlech máte jistoty opravdu pramálo. Vždycky jsem měl ke zpívání i jinou práci a byl jsem za to rád. Když mi na začátku loňského roku nabídli ve společnosti, se kterou jsem dlouhodobě spolupracoval, stálou, manažerskou pozici, a ještě k tomu mi umožnili dále věnovat se opeře, jako táta dvou dětí jsem ani chvíli nezaváhal.Nemůže tímto „rozdvojením“ vaše zpívání přece jen trochu trpět? Respektive nebyly by vaše výkony ještě zdařilejší, kdybyste se zpívání věnoval naplno? Nehodláte právě tohle změnit?

Jak se to vezme, na jednu stranu je jasné, že kdybych se zpěvu věnoval naplno, mé šance uspět by byly nejspíš větší. Na druhou stranu právě tím, že beru zpívání tak trochu jako koníčka, si mohu každé představení užívat s příjemným nadhledem. Zároveň si ale také uvědomuji, že když stojím na jevišti, nikoho nezajímá, jestli mám, nebo nemám ještě jinou práci. V tomto ohledu jsem se musel hodně přizpůsobit a obětovat trochu ze svého pohodlí. Například nové role se učím vždy velmi brzy ráno, nebo naopak pozdě večer. Naštěstí si svou pracovní dobu mohu organizovat sám, proto některé dny využívám ke studiu se svým profesorem nebo ke korepeticím nových rolí.Nelehká otázka: Jak byste sám popsal svůj hlas? Máte v současné době nějakého stálého hlasového pedagoga?

Svůj hlas vnímám jako hlas poměrně zajímavých, ale zatím ne zcela využitých možností. Mým hlavním pedagogem je stále Jiří Kotouč. Jemu vděčím za mnohé. Nikdo si nedokáže představit, kolik času a energie mi doposud věnoval. Vzpomínám, jak jsme společně připravovali mou první divadelní roli Figara z Figarovy svatby pro plzeňské divadlo. Každý den hodiny a hodiny společné práce. Navíc si u Jiřího Kotouče velice vážím jeho otevřenosti k mé spolupráci s jinými pedagogy. Pamatuji si, jak chodil na mé hodiny s Tomem Krausem nebo Alessandrem Swabem, kde vše bedlivě sledoval. Poté bylo vždy příjemné shodnout se, že jimi předkládaný výklad je naprosto ve shodě s naší společnou prací.Jaké nové pěvecké příležitosti vás čekají v nejbližší době?

V současné době jsem ve fázi přípravy na benefiční koncert Opery Plus, na který se moc těším. V právě začínající sezoně je v plánu můj vstup do Carmen v Národním divadle, ale také ve Státní opeře. Čeká mě také pokračování Genovevy a premiéra opery Andrea Chénier v Ostravě. V jednání je i můj návrat do libereckého Divadla F. X. Šaldy. K tomu pár naplánovaných koncertů v Čechách i zahraničí a už teď vím, že nudit se nebudu.

Má Matěj Chadima nějaký svůj pěvecký sen?

Hned několik. Moc bych si přál, abych měl i do budoucna dostatek příležitostí plnit si své sny na jevišti a aby mi opera i nadále vracela energii, kterou jí věnuji. A splnění snu by byl také můj návrat do Divadla J. K. Tyla v Plzni – mám to tam prostě rád.

Díky za odpovědi, hodně úspěchů, a to nejen ve světě opery.

Vizitka:
Matěj Chadima (1979) se narodil v Praze, kde také absolvoval Pražskou konzervatoř v oboru housle. V roce 2000 se začal věnovat opernímu zpěvu pod vedením Jiřího Kotouče, profesora Pražské konzervatoře. Od roku 2008 se také pravidelně účastní mistrovských kurzů vedených Tomem Krausem a Alessandrem Swabem. V roce 2011 získal druhé místo na mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a první cenu soutěže Ad honorem Mozart.

V roce 2006 byl angažován do projektu Národního divadla jako představitel Melissa v Händelově Alcině. Jeho divadelním debutem byl v roce 2007 Figaro (Le nozze di Figaro) v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Následoval Guglielmo (Così fan tutte) v Jihočeském divadle a Masetto (Don Giovanni) ve Stavovském divadle v Praze. Od roku 2008 je hostem Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde ztvárnil role Belcora (L’elisir d’amore) a Silvia (Pagliacci). V roce 2010 se vrací do Divadla J. K. Tyla v Plzni jako Papageno (Die Zauberflöte), za jehož ztvárnění získává nominaci na Cenu Thálie 2011. Následují Selim (Il Turco in Italia), Don Giovanni a Masetto (Don Giovanni). Ve stejný rok zahajuje hostování v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě jako Hally (L‘Italiana in Algeri), Paris (Romeo a Julie) a Gernand (Armida). Dále přichází ztvárnění rolí Belcore (L’elisir d’amore), Mistr zednický (Tajemství), Valentin (Faust) opět pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni. V roce 2012 vystoupil v koncertním provedení Beethovenova Fidelia v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.

Divadelní působení doplňuje koncertní činností na našich i zahraničních podiích. Jeho koncertní repertoár obsahuje například oratorní díla Samson a Messiah (Georg Friedrich Händel), Requiem, Die Krönungsmesse (Wolfgang Amadeus Mozart), Missa in C  (Ludvig van Beethoven), Missa Dei Patris (Jan Dismas Zelenka), Missa Solemnis (Franz Schubert) a další. Na jaře 2011 se zhostil barytonového partu v provedení kantáty Svatební košile Antonína Dvořáka v pražském Rudolfinu za doprovodu Severočeské filharmonie Teplice. V lednu 2013 byl přizván ke spolupráci s Českou filharmonií při provedení Beethovenovy Deváté symfonie pod taktovkou Ken-Ichiro Kobayashiho. Ve stejný rok se také podílí na realizaci projektu v rámci festivalu Struny podzimu, a to na scénickém provedení Schubertovy Zimní cesty v režii Jiřího Heřmana.

Foto archiv Matěje Chadimy, Pražské jaro/Ivan Malý