Zpěvák i manažer. Dvojrole Matěje Chadimy

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s mladým českým barytonistou, který nechce být závislý jen na zpívání  


Vezměme to od začátku: Svoje hudební studia jste začínal houslemi, pak teprve jste přešel na obor zpěv. Co vás vůbec k téhle změně a ke zpěvu přivedlo? Nezalitoval jste někdy později?

Díky za otázku, která mi umožní zavzpomínat, jak to se mnou vlastně bylo. Když o tom tak přemýšlím, o mé předčasné ukončení ještě nezapočaté kariéry houslisty na pozici hráče druhých houslí v některém z nepříliš renomovaných orchestrů (na víc to vážně nebylo) se nejvíce zasloužili tři lidé. Nejprve to byla má manželka, kterou jsem poznal na Pražské konzervatoři, kde studovala klasický zpěv, a která označila můj hlas jako „nadějný“. To byl první impulz. Když její vyjádření slyšela moje maminka, začala na mě vyvíjet poměrně velký tlak, ať s tím něco začnu dělat, protože i ona nepochybně cítila, že bez houslí mi bude lépe. Maminka byla vůbec skvělá. Když si jen představím, kolik energie, času a peněz do houslí investovala… Poté přišlo naprosto zásadní zkontaktování profesora Pražské konzervatoře Jiřího Kotouče. Vzpomínám si, jak jsem mu jednou v neděli večer zavolal a v pondělí odpoledne už jsem mu v Pálffyovském paláci zpíval Ach synku, synku. Tehdy pronesl pro mne památnou větu „No, voce tam je“ a přijal mne jako svého žáka. Zanedlouho poté mě Jiří Kotouč obsadil do menšího, externího sboru ve Státní opeře, a to při příležitosti provedení Vivaldiho Orlanda furiosa. Později se ukázalo, jak dobrou předvídavost při výběru zpěváků do tohoto sboru Jiří měl. Když si jen představím, jakou cenu by asi takový sbor měl dnes… V obsazení nechyběl například Adam Plachetka, Jana Kačírková, Martin Šrejma, Marie Fajtová, Hana Blažíková a další. Na závěr je nutné říci, že především Jirka Kotouč byl důvodem mého vstupu do často kontroverzního světa opery, kterého jsem nikdy nelitoval.Prošel jste už ne úplně malou řádkou rolí, a to hlavně na oblasti – v Plzni, Liberci, Českých Budějovicích… Na kterou z nich nejraději vzpomínáte? Kterou z nich považujete za nejzdařilejší?

Papageno v Plzni, výborná práce s Janou Kališovou, skvělí kolegové, spousta zábavy, příjemné zpívání, širší nominace na Thálii, vedení divadla (Jiří Pánek) spokojené s mým výkonem, prostě nádhera.Asi nejvýrazněji jste na sebe ale upozornil před dvěma lety Fernandem v koncertním provedení Fidelia na Pražském jaru a pak loni v Heřmanově Zimní cestě na Strunách podzimu. Cítíte to také sám jako svoje zatím asi největší příležitosti? Co vám daly? Co jste si z nich odnesl?

Fidelio ve společnosti světových, špičkových sólistů a dirigenta Jakuba Hrůši byl skvělým zážitkem a velkou inspirací. Člověk na jevišti cítí, jak pouze jejich přítomností „roste“. Dohromady s atmosférou Pražského jara a perfektním servisem produkce jsem si to moc užíval. Podobné to bylo i vloni při koncertech s Českou filharmonií při provedení Beethovenovy Deváté symfonie.Schubertova Zimní cesta byla něco mimořádného, a to nejen proto, že když jsem odcházel na premiéru, musel jsem doma nechat manželku se začínajícími kontrakcemi. Pár hodin po premiéře se nám šťastně narodil druhý syn Mikuláš. Větší emoční vypětí jsem nikdy nezažil. Během premiéry jsem nevěděl, jestli se mám radovat nebo plakat. Naštěstí vše dobře dopadlo a já stihl být v porodnici včas. Po Faustovi v Plzni byla Schubertova Zimní cesta mojí druhou příležitostí spolupracovat s Jiřím Heřmanem. Způsob jeho práce na mimořádně náročném pojetí Zimní cesty byl pro mě úplně nový. Je příjemné zapomínat pod jeho režií na techniku zpěvu a celý příběh si „pouze“ prožít. Kolegové Jirka Hájek, Jirka Brückler, Kačka Kněžíková a Ivo Kahánek byli také důvodem stále si během zkoušek a představení říkat „Jsem rád, že u toho mohu být“.Oproti vašim kolegům máte jednu docela podstatnou zvláštnost: Živíte se něčím úplně jiným než zpíváním. Jak se to stane, že mladý, bezesporu talentovaný pěvec se tomuto oboru nevěnuje naplno, že si k němu vlastně jen občas odskakuje od své „civilní“ profese?

Život operního pěvce v Čechách dokáže být krásný, ale i krutý. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli jsem ochotný přijmout roli pěvce, který je tak často závislý na pouhých sympatiích leckdy jen jednoho nebo dvou lidí ve vedení opery. Při častých „rošádách“ na těchto pozicích v tuzemských divadlech máte jistoty opravdu pramálo. Vždycky jsem měl ke zpívání i jinou práci a byl jsem za to rád. Když mi na začátku loňského roku nabídli ve společnosti, se kterou jsem dlouhodobě spolupracoval, stálou, manažerskou pozici, a ještě k tomu mi umožnili dále věnovat se opeře, jako táta dvou dětí jsem ani chvíli nezaváhal.Nemůže tímto „rozdvojením“ vaše zpívání přece jen trochu trpět? Respektive nebyly by vaše výkony ještě zdařilejší, kdybyste se zpívání věnoval naplno? Nehodláte právě tohle změnit?

Jak se to vezme, na jednu stranu je jasné, že kdybych se zpěvu věnoval naplno, mé šance uspět by byly nejspíš větší. Na druhou stranu právě tím, že beru zpívání tak trochu jako koníčka, si mohu každé představení užívat s příjemným nadhledem. Zároveň si ale také uvědomuji, že když stojím na jevišti, nikoho nezajímá, jestli mám, nebo nemám ještě jinou práci. V tomto ohledu jsem se musel hodně přizpůsobit a obětovat trochu ze svého pohodlí. Například nové role se učím vždy velmi brzy ráno, nebo naopak pozdě večer. Naštěstí si svou pracovní dobu mohu organizovat sám, proto některé dny využívám ke studiu se svým profesorem nebo ke korepeticím nových rolí.Nelehká otázka: Jak byste sám popsal svůj hlas? Máte v současné době nějakého stálého hlasového pedagoga?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat