Zpívala krásně, nebo to bylo fiasko? Růžový kavalír s Renée Fleming v Met

Nepřehlédnutelné rozloučení Renée Fleming s Růžovým kavalírem

Operním světem řadu týdnů hýbaly dohady, co bude nové provedení Růžového kavalíra Richarda Strausse znamenat pro další dráhu sopránové superstar Renée Fleming. V předcházejících sezonách se postupně vzdávala svých význačných rolí a v tomto představení Straussovy opery se osmapadesátiletá paní Fleming loučí s jednou ze svých nejlepších – s Maršálkou, atraktivní kněžnou, která v osmnáctém století ve Vídni ví, jak to na světě chodí.

Představení v Met, očekávané s tak velkými nadějemi, mělo premiéru ve čtvrtek. A ať už se kariéra paní Fleming bude vyvíjet jakkoli, rozhodně může být hrdá na skvělý výkon, který předvedla.

Ptáte se, zda její hlas ztratil něco ze své vyzrálosti a plnosti? Možná ano. Já jsem si však při všem lyrismu, jemné expresivnosti a citové zranitelnosti jejího zpěvu něčeho takového stěží povšiml. Už dávno patří k nejlepší herečkám v opeře a do tohoto nastudování, režírovaného Robertem Carsenem, jí Met obsadila zpěváky, s nimiž může skutečně hrát. Obzvláště mezzosopranistka Elīna Garanča, která vystoupila v roli Oktaviána, sedmnáctiletého hraběte, s nímž starší a vdaná Maršálka udržuje milostný poměr, byla skutečným zjevením. Paní Garanča s krátkými světlými vlasy a obojpohlavní svádivostí je v roli poživačného mladíčka záhadně přitažlivá a její sametový, smyslný hlas se pro tuto vokálně náročnou hudbu ideálně hodí.

Dramatická vzájemná erotická reakce, k níž dochází mezi Fleming a Garančou, se projevovala v každém společném výkonu včetně komplikovaného okamžiku v dlouhém rozhodujícím výstupu v prvním aktu, odehrávajícím se v Maršálčině ložnici. Kněžnu náhle zbaví jistoty poznání křehkosti všeho, toho, jak se podle jejích slov všechno, čeho se zmocňujeme, rozplývá jako mlha nebo sen. A dobře ví, že totéž dříve či později čeká i její poměr s Oktaviánem.

Fleming zpívá Straussovy zneklidňující fráze s dojemnou směsicí rozechvělé úzkosti a tesklivé vřelosti. Oktavián v podání paní Garanči, který vypadá, jako by inkasoval ránu pěstí, předvedl srdceryvnou, zmatenou, avšak přesto do sebe zahleděnou reakci. Maršálka v podání paní Fleming při pohledu na Oktaviánovu úzkost roztála a gestem mateřské útěchy pohladila svého zoufalého milence po hlavě.

Dirigent Sebastian Weigle podal vynikající výkon, který zvládl neklid hudebně vzrušených epizod a zároveň dal vyznít pasážím vznešeného rozletu a pronikavé zvučnosti. Jak režisér Carsen sám vysvětlil v různých interview, jeho nastudování aktualizuje časové zasazení děje do Vídně v roce 1911, tedy do roku, v němž opera měla premiéru, a do doby, kdy se aristokratický společenský řád, který přetrval řadu staletí, měl zakrátko zhroutit pod tíhou hrůz první světové války.

Taková aktualizace (s výpravou Paula Steinberga a kostýmy, které navrhla Brigitte Reiffenstuel) účinně sondují spodní proudy příběhu. Ale panu Carsenovi jde o víc než o to, aby opeře vtiskl patinu počátku dvacátého století. Růžový kavalír má krásnou hudbu, vyznačující se velkou hloubkou. Toto rozvláčné dílo však často uvázne kvůli těžkopádným komediálním epizodám, které trvají příliš dlouho a většinou se týkají Maršálčina bratrance, barona Ochse.

Pan Carsen, jehož obnovené nastudování Verdiho Falstaffa se stalo v Met vrcholem nedávných sezon, nás vede k tomu, abychom se zamysleli nad zpustlou, zneklidňující nižší stránkou komických složek. Někdy v tom zachází příliš daleko. Značná část obecenstva při závěrečném děkování vypískala jeho osobně i celý realizační tým. Zároveň si však vysloužil i mnohé bravo. Obdivuji ho za to, jak si s takovým spletitým přijetím dokáže tak skvěle poradit.

Když se zvedne opona, nevidíme Maršálku a Oktaviána, jak si po společně strávené noci rozkošnicky hoví v posteli, jak naznačuje libreto, ale místo toho sledujeme, jak se Oktavián vynoří na chodbu z velkých dveří ložnice a po vzrušujícím sexu vypadá celý ztřeštěný. Bezcílně bloumá kolem a zapálí si cigaretu. Maršálka v podání paní Fleming v krajkové noční košili krémové barvy přijde, celá rozzářená, za ním.

Vnější stěna se zvedne, a tak vidíme do prostorné ložnice s obrovským ložem. Scénografické detaily jsou tak akorát přesné. Stěny jsou plné portrétů pompézně vypadajících mužů v uniformách – předků kněžnina chotě, polního maršála, který je právě na vojenském tažení.

Ale baron Ochs, který se přes odpor služebnictva násilím prodral dovnitř, trvá na tom, že nutně musí vidět Maršálku. Odhodí stranou i „Marianu“, mladou komornou, která je ve skutečnosti převlečeným Oktaviánem.

Ochse často hrají starší pěvci a jsou stylizováni takovým způsobem, aby působili směšně hulvátským dojmem. V toto nastudování ho zpívá rakouský bas Günther Groissböck, jemuž je čtyřicet let a má ramenatou a impozantní figuru, která jeho postavě propůjčuje náležitou vnitřní složitost. Baron, který se před Maršálkou bezostyšně vychloubá svými milostnými avantýrami se služkami, náhle působí nebezpečněji a méně směšně. Zpěvákův hlas sice do jisté míry postrádá hloubku a sytost, zato jeho robustní zvuk a deklamativní styl se k tomuto pojetí dokonale hodí.

Scéna se promění téměř v blázinec, poněvadž kněžna přijímá různé prosebníky a dává se bavit italským tenorem (Matthewem Polenzanim s nádherně čistým hlasem). Strauss by klidně mohl tuto nejkomičtější epizodu zkrátit o deset minut, ale Carsen ji naplňuje hlučnými hulvátskými kousky, což je, alespoň jak se zdá, pokus o demaskování aristokratické namyšlenosti. Oporou jeho přístupu je dirigování pana Weigleho, který vnáší vzácnou jasnost do komplikovaných melodických linek, jež neustále víří, což pak působí, že hudba zní zajímavěji.

Baron dohodl sňatek Žofie, šestnáctileté dcery průmyslníka Faninala, který dodává zbraně armádě a hodlá svůj svazek s vládnoucími kruhy zpečetit sňatkem své dcery právě s nějakým baronem. Režisér Carsen odhaluje, jakým prazvláštním způsobem se Faninal (robustní baryton Markus Brück) domohl svého jmění. Přijímacímu sálu jeho městského sídla dominují dvě obrovská děla na kolech. Jeho lokajové chodí ozbrojeni pistolemi a puškami.

Naprosto okouzlující Žofii ztělesňuje sopranistka Erin Morley, která se vyznačuje podmanivě příjemným hlasem. Zázračný duet o lásce na první pohled, který zazní, když Oktavián baronovým jménem předává Žofii na znamení jejího zasnoubení stříbrnou růži, rozechvělým hlasem a dojemně soustředěným tónem zazpívaly paní Morley a Garanča. Žofie samozřejmě nevychází z úžasu, když se pak setká s Ochsem, který s ní zachází jako se svým majetkem.

Vše se však napraví ve třetím dějství, které se odehrává v místnosti, jež je v libretu označena za hostinec a ve které se odehraje zápletka, která má přivést záletného barona do úzkých. Carsen hostinec stylizuje jako bordel pro nejvyšší kruhy. Polonahé ženy v něm dovádějí se zákazníky, pocházejícími z nejrůznějších prostředí. Hostinského zpívá tenorista (Tony Stevenson) převlečený za ženu. Mariana (opět Oktavián v převleku, tentokrát ovšem vypadá jako Marlen Dietrich) se dostaví na předstíranou schůzku s baronem.

A konečně Maršálka vystoupí na scénu a pustí se do nápravy všech těch zmatků. Jediným pohledem si změří Oktaviána a Žofii a hned pozná, jaké city je spojují. Maršálka v podání paní Fleming, která na sobě má kožich a na hlavě samé zlaté kadeře, sice zůstává okouzlující, avšak přesto je na ní patrné, jak hluboce se jí to dotklo. Vysoce rozklenutou melodickou linku, jíž začíná Straussovo trio, zazpívá hladce nepřerušovaným frázováním a éterickým hlasem, přičemž se její zralejší hlas působivě mísí s mladistvými koloraturami paní Morley a Garanči.

Růžový kavalír se nezabývá jen míjením času a stárnutím, ale i tím, jak je důležité vědět, kdy se máme něčeho, nebo dokonce někoho vzdát – což platí pro všechna životní období. Paní Fleming možná zanechá vystupování v operních představeních. To teprve uvidíme. Vypočitatelnost nepatří k důležitým součástem DNA operní divy. Přesto však může do budoucna počítat s mnoha lety koncertování a dalších uměleckých plánů. A tohoto večera, který se stal milníkem jak pro ni, tak pro operu, zpívala krásně.

(The New York Times – 14. dubna 2017 – Anthony Tommasini)

***

Hvězda nudí při představení Růžového kavalíra v Met

Včera večer Metropolitní opera slavnostně uvedla novou inscenaci Růžového kavalíra, ale představení by se snadno dalo přejmenovat podle pracovního názvu, který dílo mělo až do světové premiéry v roce 1911, totiž Ochs auf Lerchenau. Tak se jmenuje, rádoby Don Juan, jehož úmysl zmocnit se lstivým sňatkem peněz zmaří mladík, který skutečně miluje jeho snoubenku.

Tuto roli obvykle zastiňují vděčné a sympatické party pro ženy, které pro tuto sentimentální komedii vytvořili Richard Strauss a Hugo von Hofmannsthal. V Met však od začátku až do konce jde o představení, které se celé díky výkonu Günthera Groissböcka točí okolo Ochse.

Tak zábavný je proto, že zjevem i pohyby se na jevišti proměňuje v naprosté sexuální zvíře. Odporný smysl postavy pro oprávněnost vlastních choutek zase jednou dokonale sedí – když někdo vypadá takhle „rajcovně“, proč by se měl učit slušnému chování?

Kromě toho představitel zpívá nesnesitelně dlouhou a rozmanitou roli s tak bezstarostnou samozřejmostí – kdyby Ochs nebyl takový blb, byl by dokonalou kořistí – ale spíš z hlediska přání obecenstva, aby nakonec uvidělo, jak se ten idiot dočká zaslouženého trestu.

Hvězdné představení se mimo jiné pozná podle toho, že přesahuje naše nejbujnější očekávání a zároveň v nás paradoxně zanechává touhu zažít víc. Pokud jde o mě, většinu cesty metrem z Met jsem strávil sněním o skvělých rolích, v nichž bych tu Groissböcka rád viděl zpívat.

Za jiných okolností by se mezzosopranistka Elīna Garanča v kalhotkové roli mladého šlechtice Oktaviána, který je Ochsovým romantickým sokem, snadno stala ozdobou, jíž se pyšní scéna. Její hlas, chladný, leč eroticky přitažlivý, rafinovaně naznačuje elegantní androgynnost a její ucourané šaškárny ze třetího jednání – když se mladík převlékne za opilou komornou, aby si zahrával s chlípným Ochsem – byly stejně pobuřující jako cokoli z Klece bláznů.

S ní se přímo střetla Erin Morley jako Oktaviánova milovaná Žofie, zase jednou ztvárněná nikoli jako naivní husa, ale coby do společnosti poprvé uváděná svéhlavička, partnerka hodná duchaplného mladého rytíře. Její vysoce posazený soprán není příliš výrazný, přesto však s nonšalantní virtuozitou střelhbitě prolétávala a vznášela se hudbou připomínající svou strukturou pápěří.

Tentokrát byl Růžový kavalír obsazen tak dobře a šťastně, že kdyby mu ve středu nezelo prázdno, mohlo to být výjimečné představení, jaké přichází jednou za dlouhá léta. Sopranistka Renée Fleming ve vystoupení, jež se všeobecně chápalo jako její rozloučení s repertoárovou operou, zpívala roli Maršálky, Oktaviánovy světácké milenky, která mu ušlechtile dovolí, aby nalezl štěstí u mladé Žofie.

Její hlas zůstává úchvatný, na jevišti vypadá krásně a počáteční frázi slavného tria z posledního dějství předvedla se smyslem pro nadčasové spočinutí, jaký by jí mohla závidět každá diva zlatého věku opery. Jenže Fleming předvedla výhradně lesklé povrchní pozlátko – ze složité a dojemné postavy Maršálky neukázala téměř nic.

Nejde ani tolik o samotný herecký výkon, přestože její repertoár jevištních citových projevů nezahrnuje o mnoho víc než pouhé „zahloubání“ a „zasmušilost“, ale spíš o to, že nedokázala buď náležitě zabarvit hlas, anebo vyjádřit Hofmannsthalův básnický text. Tuto roli čas od času zpívá už víc než dvacet let, ale dokonce i dnes, po tak dlouhé době, zní jako při prvním čtení, při němž se teprve seznamuje s rolí.

Režisér Robert Carsen se, snad právě proto, že Fleming v opeře účinně zkratovala veškerý cit, soustředil na komické hodnoty díla. Jeho přístup většinou vyšel skvěle – byl to snad nejzábavnější Růžový kavalír, jakého jsem kdy viděl. Carsen přenesl děj z osmnáctého století, jak stojí v libretu, do doby bezprostředně před I. světovou válkou a zvýraznil některé podrobnosti děje, aby zdůraznil plíživý pocit dekadence šířící se v řadách do sebe zahleděné aristokracie.

Tak dochází k tomu, že Maršálčinu snídani do postele podává celé hejno služebnictva, jehož by bylo příliš i pro všechny díly seriálu Panství Downton, a zbohatlický Žofiin otec předvádí potenciálním zákazníkům svůj běžný sortiment zboží, totiž vojenské zbraně. Hostinec, který si Ochs zvolí pro ukojení svých chlípných choutek, je bordel se vším všudy včetně hvězdy travesti show, vystupující jako madam.

Carsenův nejlepší nápad spočívá v tom, že výjev v bordelu pojal jako parodii na chic budoár z prvního jednání, z čehož vyplývá, že Ochsovo předem plánované datum znásilnění i nevyvážený poměr sil mezi dospívajícím Oktaviánem a Maršálkou, která by mohla být jeho matkou, jsou stejně zneklidňující.

Dá se předpokládat, že hlasité projevy nevole, které při závěrečném děkování sklidil Carsen, byly reakcí na jeho údajnou troufalost, ale hlavní vada, jakou bych snad mohl této inscenaci vytknout, tkví v tom, že působila příliš zdrženlivým dojmem, jako by režisér měl v hlavě větší a odvážnější nápady, ale z nějakých důvodů, ať už byly jakékoli, před nimi couvl.

Ve výkonu, který odvedl dirigent Sebastian Weigle, se neprojevil příliš velký smysl pro „velké myšlenky“. Zvuk byl jasný a čistý jako čerstvě zrestaurovaný obraz a bylo příjemné vyslechnout tolik filigránských orchestrálních detailů. Tempo většinou udržoval živé až na velká sóla paní Fleming, kdy všechno sklouzlo do pomalého tempa. (Můžete jen jednou hádat, čí nápad to byl.)

Jakožto velkolepý odchod ze scény je tento Růžový kavalír pro superstar Fleming velkým fiaskem. Ale díky Groissböckovi a Carsenovi zároveň jde o povzbudivý a podnětný pokus o oživení sto let starého klasického díla. A jaký lepší důvod, aby chodil do Met, by přemýšlivý operní fanoušek mohl mít?

(The Observer – 14. dubna 2017 – James Jorden)

Richard Strauss:
Der Rosenkavalier
Dirigent: Sebastian Weigle
Režie: Robert Carsen
Scéna: Paul Steinberg
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světla: Robert Carsen, Peter Van Praet
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreografie: Philippe Giraudeu
The Metropolitan Opera Orchestra
The Metropolitan Opera Chorus
(koprodukce Royal Opera House / Covent Garden London / Teatro Colón Buenos Aires / Teatro Regio di Torino / The Metropolitan Opera New York)
Premiéra 13. dubna 2017 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 13. 5. 2016)

Octavian – Elīna Garanča
The Marschallin – Renée Fleming
Mohammed – Billy Conahan
Baron Ochs auf Lerchenau – Günther Groissböck
The Marschallin’s Major-Domo – Scott Scully
Lackeys – Marco Jordão, Ross Benoliel, Daniel Clark Smith, Edward Hanlon
A Noble Widow – Sidney Fortner
Three Noble Orphans – Maria D’Amato, Christina Thomson Anderson, Rosalie Sullivan
A Milliner – Anne Nonnemacher
An Animal Vendor – Dustin Lucas
A Notary – James Courtney
Valzacchi – Alan Oke
Annina – Helene Schneiderman
Hairdresser – Tom Watson
An Italian Singer – Matthew Polenzani
Leopold – Patrick Stoffer
Herr von Faninal – Markus Brück
Sophie – Erin Morley
Marianne Leitmetzerin – Susan Neves
Faninal’s Major-Domo – Mark Schowalter
A Doctor – Frank Colardo
An Inkeeper – Tony Stevenson
Waiters – Brian Frutiger, Bradley Garvin, Brian Kontes, Christopher Job
A Police Commissioner – Scott Conner

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová