Zpívala krásně, nebo to bylo fiasko? Růžový kavalír s Renée Fleming v Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jeden z nejfekventovanějších titulů repertoáru newyorské Metropolitní opery, Straussův Růžový kavalír, jehož tamní počet představení již brzo dosáhne čtyř stovek, se po bezmála půlstoletí dočkal nové inscenace. Tu z roku 1969 vystřídala v polovině minulého měsíce produkce nová, pod níž se podepsali kanadský režisér Robert Carsen a německý dirigent Sebastian Weigle, v hlavních rolích s Renée Fleming, Elīnou Garančou a Güntherem Groissböckem. Přinášíme výběr premiérových recenzí.
Richard Strauss: Der Rosenkavalier – Elīna Garanča (Octavian), Renée Fleming (Marschallin) – Met 2017 (foto Met/©Kristian Schuller)

Nepřehlédnutelné rozloučení Renée Fleming s Růžovým kavalírem

Operním světem řadu týdnů hýbaly dohady, co bude nové provedení Růžového kavalíra Richarda Strausse znamenat pro další dráhu sopránové superstar Renée Fleming. V předcházejících sezonách se postupně vzdávala svých význačných rolí a v tomto představení Straussovy opery se osmapadesátiletá paní Fleming loučí s jednou ze svých nejlepších – s Maršálkou, atraktivní kněžnou, která v osmnáctém století ve Vídni ví, jak to na světě chodí.

Představení v Met, očekávané s tak velkými nadějemi, mělo premiéru ve čtvrtek. A ať už se kariéra paní Fleming bude vyvíjet jakkoli, rozhodně může být hrdá na skvělý výkon, který předvedla.

Ptáte se, zda její hlas ztratil něco ze své vyzrálosti a plnosti? Možná ano. Já jsem si však při všem lyrismu, jemné expresivnosti a citové zranitelnosti jejího zpěvu něčeho takového stěží povšiml. Už dávno patří k nejlepší herečkám v opeře a do tohoto nastudování, režírovaného Robertem Carsenem, jí Met obsadila zpěváky, s nimiž může skutečně hrát. Obzvláště mezzosopranistka Elīna Garanča, která vystoupila v roli Oktaviána, sedmnáctiletého hraběte, s nímž starší a vdaná Maršálka udržuje milostný poměr, byla skutečným zjevením. Paní Garanča s krátkými světlými vlasy a obojpohlavní svádivostí je v roli poživačného mladíčka záhadně přitažlivá a její sametový, smyslný hlas se pro tuto vokálně náročnou hudbu ideálně hodí.

Dramatická vzájemná erotická reakce, k níž dochází mezi Fleming a Garančou, se projevovala v každém společném výkonu včetně komplikovaného okamžiku v dlouhém rozhodujícím výstupu v prvním aktu, odehrávajícím se v Maršálčině ložnici. Kněžnu náhle zbaví jistoty poznání křehkosti všeho, toho, jak se podle jejích slov všechno, čeho se zmocňujeme, rozplývá jako mlha nebo sen. A dobře ví, že totéž dříve či později čeká i její poměr s Oktaviánem.

Fleming zpívá Straussovy zneklidňující fráze s dojemnou směsicí rozechvělé úzkosti a tesklivé vřelosti. Oktavián v podání paní Garanči, který vypadá, jako by inkasoval ránu pěstí, předvedl srdceryvnou, zmatenou, avšak přesto do sebe zahleděnou reakci. Maršálka v podání paní Fleming při pohledu na Oktaviánovu úzkost roztála a gestem mateřské útěchy pohladila svého zoufalého milence po hlavě.

Dirigent Sebastian Weigle podal vynikající výkon, který zvládl neklid hudebně vzrušených epizod a zároveň dal vyznít pasážím vznešeného rozletu a pronikavé zvučnosti. Jak režisér Carsen sám vysvětlil v různých interview, jeho nastudování aktualizuje časové zasazení děje do Vídně v roce 1911, tedy do roku, v němž opera měla premiéru, a do doby, kdy se aristokratický společenský řád, který přetrval řadu staletí, měl zakrátko zhroutit pod tíhou hrůz první světové války.

Taková aktualizace (s výpravou Paula Steinberga a kostýmy, které navrhla Brigitte Reiffenstuel) účinně sondují spodní proudy příběhu. Ale panu Carsenovi jde o víc než o to, aby opeře vtiskl patinu počátku dvacátého století. Růžový kavalír má krásnou hudbu, vyznačující se velkou hloubkou. Toto rozvláčné dílo však často uvázne kvůli těžkopádným komediálním epizodám, které trvají příliš dlouho a většinou se týkají Maršálčina bratrance, barona Ochse.

Pan Carsen, jehož obnovené nastudování Verdiho Falstaffa se stalo v Met vrcholem nedávných sezon, nás vede k tomu, abychom se zamysleli nad zpustlou, zneklidňující nižší stránkou komických složek. Někdy v tom zachází příliš daleko. Značná část obecenstva při závěrečném děkování vypískala jeho osobně i celý realizační tým. Zároveň si však vysloužil i mnohé bravo. Obdivuji ho za to, jak si s takovým spletitým přijetím dokáže tak skvěle poradit.

Když se zvedne opona, nevidíme Maršálku a Oktaviána, jak si po společně strávené noci rozkošnicky hoví v posteli, jak naznačuje libreto, ale místo toho sledujeme, jak se Oktavián vynoří na chodbu z velkých dveří ložnice a po vzrušujícím sexu vypadá celý ztřeštěný. Bezcílně bloumá kolem a zapálí si cigaretu. Maršálka v podání paní Fleming v krajkové noční košili krémové barvy přijde, celá rozzářená, za ním.

Vnější stěna se zvedne, a tak vidíme do prostorné ložnice s obrovským ložem. Scénografické detaily jsou tak akorát přesné. Stěny jsou plné portrétů pompézně vypadajících mužů v uniformách – předků kněžnina chotě, polního maršála, který je právě na vojenském tažení.

Ale baron Ochs, který se přes odpor služebnictva násilím prodral dovnitř, trvá na tom, že nutně musí vidět Maršálku. Odhodí stranou i „Marianu“, mladou komornou, která je ve skutečnosti převlečeným Oktaviánem.

Ochse často hrají starší pěvci a jsou stylizováni takovým způsobem, aby působili směšně hulvátským dojmem. V toto nastudování ho zpívá rakouský bas Günther Groissböck, jemuž je čtyřicet let a má ramenatou a impozantní figuru, která jeho postavě propůjčuje náležitou vnitřní složitost. Baron, který se před Maršálkou bezostyšně vychloubá svými milostnými avantýrami se služkami, náhle působí nebezpečněji a méně směšně. Zpěvákův hlas sice do jisté míry postrádá hloubku a sytost, zato jeho robustní zvuk a deklamativní styl se k tomuto pojetí dokonale hodí.

Scéna se promění téměř v blázinec, poněvadž kněžna přijímá různé prosebníky a dává se bavit italským tenorem (Matthewem Polenzanim s nádherně čistým hlasem). Strauss by klidně mohl tuto nejkomičtější epizodu zkrátit o deset minut, ale Carsen ji naplňuje hlučnými hulvátskými kousky, což je, alespoň jak se zdá, pokus o demaskování aristokratické namyšlenosti. Oporou jeho přístupu je dirigování pana Weigleho, který vnáší vzácnou jasnost do komplikovaných melodických linek, jež neustále víří, což pak působí, že hudba zní zajímavěji.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss R.: Der Rosenkavalier (Met New York 2017)

[Celkem: 19    Průměr: 3.8/5]

Související články


Komentáře “Zpívala krásně, nebo to bylo fiasko? Růžový kavalír s Renée Fleming v Met

  1. Rozlouceni moji oblibene R. Fleming s operou byl prvotni duvod, proc jsem se tam vydal a uz na podzim rezervoval vstupenky, hotel a let. Byl jsem na predstaveni v patek 28.4 a 29.4. jsem se tam vratil odpoledne na Der Fliegende Hollander a vecer Don Giovanni. Bohuzel ten prvni vecer byl z trech oper co jsem videl nejslabsi, Miss Fleming nebylo skoro slyset, tahlo se to jako fondan a rezijni pojeti mi pripadalo bordeline crazy. Dama z Oklahomy co sedela vedle me narikala, jak je to nudne a pomale. Ano Miss Fleming vypadala skvele a stale ma stage presence, ale to je vse. Diky dvema sobotnim operam to nebyly zcela vyhozene penize a cas. A New York je New York v kazde sezone, bez ohledu na veci pomijive.

Napsat komentář