Zpívala krásně, nebo to bylo fiasko? Růžový kavalír s Renée Fleming v Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Baron dohodl sňatek Žofie, šestnáctileté dcery průmyslníka Faninala, který dodává zbraně armádě a hodlá svůj svazek s vládnoucími kruhy zpečetit sňatkem své dcery právě s nějakým baronem. Režisér Carsen odhaluje, jakým prazvláštním způsobem se Faninal (robustní baryton Markus Brück) domohl svého jmění. Přijímacímu sálu jeho městského sídla dominují dvě obrovská děla na kolech. Jeho lokajové chodí ozbrojeni pistolemi a puškami.

Naprosto okouzlující Žofii ztělesňuje sopranistka Erin Morley, která se vyznačuje podmanivě příjemným hlasem. Zázračný duet o lásce na první pohled, který zazní, když Oktavián baronovým jménem předává Žofii na znamení jejího zasnoubení stříbrnou růži, rozechvělým hlasem a dojemně soustředěným tónem zazpívaly paní Morley a Garanča. Žofie samozřejmě nevychází z úžasu, když se pak setká s Ochsem, který s ní zachází jako se svým majetkem.

Vše se však napraví ve třetím dějství, které se odehrává v místnosti, jež je v libretu označena za hostinec a ve které se odehraje zápletka, která má přivést záletného barona do úzkých. Carsen hostinec stylizuje jako bordel pro nejvyšší kruhy. Polonahé ženy v něm dovádějí se zákazníky, pocházejícími z nejrůznějších prostředí. Hostinského zpívá tenorista (Tony Stevenson) převlečený za ženu. Mariana (opět Oktavián v převleku, tentokrát ovšem vypadá jako Marlen Dietrich) se dostaví na předstíranou schůzku s baronem.

A konečně Maršálka vystoupí na scénu a pustí se do nápravy všech těch zmatků. Jediným pohledem si změří Oktaviána a Žofii a hned pozná, jaké city je spojují. Maršálka v podání paní Fleming, která na sobě má kožich a na hlavě samé zlaté kadeře, sice zůstává okouzlující, avšak přesto je na ní patrné, jak hluboce se jí to dotklo. Vysoce rozklenutou melodickou linku, jíž začíná Straussovo trio, zazpívá hladce nepřerušovaným frázováním a éterickým hlasem, přičemž se její zralejší hlas působivě mísí s mladistvými koloraturami paní Morley a Garanči.

Růžový kavalír se nezabývá jen míjením času a stárnutím, ale i tím, jak je důležité vědět, kdy se máme něčeho, nebo dokonce někoho vzdát – což platí pro všechna životní období. Paní Fleming možná zanechá vystupování v operních představeních. To teprve uvidíme. Vypočitatelnost nepatří k důležitým součástem DNA operní divy. Přesto však může do budoucna počítat s mnoha lety koncertování a dalších uměleckých plánů. A tohoto večera, který se stal milníkem jak pro ni, tak pro operu, zpívala krásně.

(The New York Times – 14. dubna 2017 – Anthony Tommasini)

***

Hvězda nudí při představení Růžového kavalíra v Met

Včera večer Metropolitní opera slavnostně uvedla novou inscenaci Růžového kavalíra, ale představení by se snadno dalo přejmenovat podle pracovního názvu, který dílo mělo až do světové premiéry v roce 1911, totiž Ochs auf Lerchenau. Tak se jmenuje, rádoby Don Juan, jehož úmysl zmocnit se lstivým sňatkem peněz zmaří mladík, který skutečně miluje jeho snoubenku.

Tuto roli obvykle zastiňují vděčné a sympatické party pro ženy, které pro tuto sentimentální komedii vytvořili Richard Strauss a Hugo von Hofmannsthal. V Met však od začátku až do konce jde o představení, které se celé díky výkonu Günthera Groissböcka točí okolo Ochse.

Tak zábavný je proto, že zjevem i pohyby se na jevišti proměňuje v naprosté sexuální zvíře. Odporný smysl postavy pro oprávněnost vlastních choutek zase jednou dokonale sedí – když někdo vypadá takhle „rajcovně“, proč by se měl učit slušnému chování?

Kromě toho představitel zpívá nesnesitelně dlouhou a rozmanitou roli s tak bezstarostnou samozřejmostí – kdyby Ochs nebyl takový blb, byl by dokonalou kořistí – ale spíš z hlediska přání obecenstva, aby nakonec uvidělo, jak se ten idiot dočká zaslouženého trestu.

Hvězdné představení se mimo jiné pozná podle toho, že přesahuje naše nejbujnější očekávání a zároveň v nás paradoxně zanechává touhu zažít víc. Pokud jde o mě, většinu cesty metrem z Met jsem strávil sněním o skvělých rolích, v nichž bych tu Groissböcka rád viděl zpívat.

Za jiných okolností by se mezzosopranistka Elīna Garanča v kalhotkové roli mladého šlechtice Oktaviána, který je Ochsovým romantickým sokem, snadno stala ozdobou, jíž se pyšní scéna. Její hlas, chladný, leč eroticky přitažlivý, rafinovaně naznačuje elegantní androgynnost a její ucourané šaškárny ze třetího jednání – když se mladík převlékne za opilou komornou, aby si zahrával s chlípným Ochsem – byly stejně pobuřující jako cokoli z Klece bláznů.

S ní se přímo střetla Erin Morley jako Oktaviánova milovaná Žofie, zase jednou ztvárněná nikoli jako naivní husa, ale coby do společnosti poprvé uváděná svéhlavička, partnerka hodná duchaplného mladého rytíře. Její vysoce posazený soprán není příliš výrazný, přesto však s nonšalantní virtuozitou střelhbitě prolétávala a vznášela se hudbou připomínající svou strukturou pápěří.

Tentokrát byl Růžový kavalír obsazen tak dobře a šťastně, že kdyby mu ve středu nezelo prázdno, mohlo to být výjimečné představení, jaké přichází jednou za dlouhá léta. Sopranistka Renée Fleming ve vystoupení, jež se všeobecně chápalo jako její rozloučení s repertoárovou operou, zpívala roli Maršálky, Oktaviánovy světácké milenky, která mu ušlechtile dovolí, aby nalezl štěstí u mladé Žofie.

Její hlas zůstává úchvatný, na jevišti vypadá krásně a počáteční frázi slavného tria z posledního dějství předvedla se smyslem pro nadčasové spočinutí, jaký by jí mohla závidět každá diva zlatého věku opery. Jenže Fleming předvedla výhradně lesklé povrchní pozlátko – ze složité a dojemné postavy Maršálky neukázala téměř nic.

Nejde ani tolik o samotný herecký výkon, přestože její repertoár jevištních citových projevů nezahrnuje o mnoho víc než pouhé „zahloubání“ a „zasmušilost“, ale spíš o to, že nedokázala buď náležitě zabarvit hlas, anebo vyjádřit Hofmannsthalův básnický text. Tuto roli čas od času zpívá už víc než dvacet let, ale dokonce i dnes, po tak dlouhé době, zní jako při prvním čtení, při němž se teprve seznamuje s rolí.

Režisér Robert Carsen se, snad právě proto, že Fleming v opeře účinně zkratovala veškerý cit, soustředil na komické hodnoty díla. Jeho přístup většinou vyšel skvěle – byl to snad nejzábavnější Růžový kavalír, jakého jsem kdy viděl. Carsen přenesl děj z osmnáctého století, jak stojí v libretu, do doby bezprostředně před I. světovou válkou a zvýraznil některé podrobnosti děje, aby zdůraznil plíživý pocit dekadence šířící se v řadách do sebe zahleděné aristokracie.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss R.: Der Rosenkavalier (Met New York 2017)

[Celkem: 19    Průměr: 3.8/5]

Související články


Komentáře “Zpívala krásně, nebo to bylo fiasko? Růžový kavalír s Renée Fleming v Met

  1. Rozlouceni moji oblibene R. Fleming s operou byl prvotni duvod, proc jsem se tam vydal a uz na podzim rezervoval vstupenky, hotel a let. Byl jsem na predstaveni v patek 28.4 a 29.4. jsem se tam vratil odpoledne na Der Fliegende Hollander a vecer Don Giovanni. Bohuzel ten prvni vecer byl z trech oper co jsem videl nejslabsi, Miss Fleming nebylo skoro slyset, tahlo se to jako fondan a rezijni pojeti mi pripadalo bordeline crazy. Dama z Oklahomy co sedela vedle me narikala, jak je to nudne a pomale. Ano Miss Fleming vypadala skvele a stale ma stage presence, ale to je vse. Diky dvema sobotnim operam to nebyly zcela vyhozene penize a cas. A New York je New York v kazde sezone, bez ohledu na veci pomijive.

Napsat komentář

Reklama