Zpola (?) zapomenuté opery: Karl Goldmark

„Moje milá Emičko, včera jsme zase byli v opeře a paní dvorní operní zpěvačka Mildenburgová seděla v řadě před námi a pohupovala se do taktu tak, že by ti z toho bylo úplně špatně. Dámy a pánové tohohle druhu se kývají a baví úplně bez zábran. Asi to patří k jejich profesi, že mají vzadu trn a nedokážou sedět klidně. Byli jsme na Královně ze Sáby, od nějakého Goldmarka. To bych tedy nechtěla, takhle se jmenovat – ‚zlatá marka‘ – co je to za jméno, jako ty mizerné peníze, to by se taky mohl jmenovat Fenik, Tolar nebo Groš. Jak můžou existovat taková jména. Však pan učitel vždycky říkal, že jména způsobujou ve světě jen problémy, a že by bylo lepší, kdyby měli lidi vyražená čísla jako dobytek, aby se vědělo, kdo kam patří. Je to strašně dlouhá opera a má hrozně moc smutný konec, všichni plakali a paní Mildenburgová měla bílý kapesník na obličeji, slzy jí tekly proudem a z nosu taky. To bys koukala, co dokáže umění! Ti, co o něm nic nevědí, žádný kapesník nepotřebujou, ale ti s uměleckou duší, těm se asi něco stane v hlavě a pak se chovají jako Mildenburgová. Já jsem ale taky plakala, taky jsem nemohla zadržet slzy. A vedle mě seděla stará dáma, ta plakala ještě víc, slzy jí tekly až do dekoltu. Proč ten Goldmark píše tak smutné věci? Tenorista Schmedes má docela pěknou postavu, ale hrozně drsný hlas, říkali to i jiní, že mu hlas zdrsněl, protože na sebe nedává pozor, v noci se courá po ulicích a pak nastydne a chraptí. A to není dobré. Ne pro obyčejného člověka, a už vůbec ne pro ty, kteří jsou na světě kvůli zpívání. Po jednom kousku, který zpíval úplně sám a byl strašně dlouhý – říká se tomu ‚aria‘, proč, to nevím, ale v umění je hodně cizozemského –, lidi hrozně řvali a tleskali, že jim mohly ruce upadnout. A on to ještě opakoval, až jsem si myslela, že to snad ani nedohrajou. Když totiž lidi křičí, tak zpěváci zpívají znova. Jen si zajdou dozadu do kulis a řeknou si o čistou košili, protože jí mají úplně propocenou. Tak lidi křičeli a on přišel ještě jednou. A šel až na kraj, tam, co je díra, v které sedí kapela. Mlasknul a tak dal znamení, že to ještě zopakuje, a tak už to i já umím zpaměti. Až se uvidíme, tak ti to přezpívám. Ale ne celé, to bys nevydržela. A lidi stejně nedali pokoj a chtěli to ještě slyšet. On se ale chytil za krk a zasípal, že už nemůže. Tak se uklidnili a paní Mildenburgová vzlykala a vrtěla se a povídala, že ona snad umře… Ale neumřela. A nakonec přišla v té opeře nějaká královská dcera a chtěla se ke Schmedesovi tulit. Ale on si jí najednou nevšímal – to od něj nebylo hezké, protože ona ho zachránila! Ale tak je to vždycky. Když chlapi nechtějí, tak nechtějí. Je to prostě banda. Buď ráda, žes u toho nebyla. Až jednou půjdeš do opery, nechoď na Královnu ze Sáby, protože to není pořádné umění, i když paní Mildenburgová říká něco jiného. Je to sice operní hvězda, ale taky jen člověk.“ „Pampeliška“

Výrok svého učitele „bylo lepší, kdyby měli lidi vyražená čísla, aby se vědělo, kdo kam patří,“ napsala tehdy asi osmnáctiletá dívka, a ani ji ani údajného původce formulace nemohla napadnout asociace, která se nám vynoří dnes. Kdyby žil Karl Goldmark o několik desetiletí později a neměl to štěstí, které nebylo dopřáno každému, kdo měl „nevhodný“ původ, pravděpodobně by mu číslo vypálili. Pisatelka citovaného dopisu Julie Schrad (1881–1939), provdaná Niethart, je – dalo by se říci – postava literatury a zároveň literární postava. Její básně kdysi vycházely časopisecky, dnes se v mnoha případech její autorství zpochybňuje, stejně jako její avantýry s různými umělci. Nikdy se zřejmě úplně nedozvíme, do jaké míry pěstovala legendu sama o sobě a nakolik ji vytvořil její synovec Bernd Wessling, který dopisy své tety vydal (a leccos údajně přidal) pod názvem Die Pusteblume (Pampeliška); každopádně vtipné, přidrzlé a často velmi pikantní postřehy „Julchen“ tvoří milou četbu. Tak jako popis operního večera, jehož líčením chtěla pobavit sestru; smysl pro ironii měla daný od mládí.

Okouzlení „orientem“
Karl Goldmark se narodil 18. května 1830 v Keszthely u Balatonu v rodině židovského kantora. Od dětství hrál na housle, jako čtrnáctiletý přišel do Vídně, kde se stal žákem rodáka z Ústí nad Orlicí Leopolda Jansy (1798–1875) a proslulého Josefa Böhma (1795–1876), Goldmarkova krajana; Böhm pocházel z Pešti.

Přestože se o Goldmarkovi brzy mluvilo jako o zdatném houslistovi, seděl pak řadu let v orchestru vídeňského Carlova divadla a přivydělával si výukou klavíru. Jako skladatel se odhodlal veřejně představit v prosinci 1857. Ve svých vzpomínkách o tom píše: „Byl jsem tak troufalý, že jsem ohlásil koncert z vlastních skladeb […]. Mí kolegové z orchestru se písemně zavázali, že budou účinkovat zadarmo.“ Jenže právě kolegové nakonec zklamali, dostavila se jich jen polovina a koncert se nemohl konat (stanovit datum koncertu kompozičního nováčka na 26. prosince také nebylo zvlášť moudré). Goldmarka to ale neodradilo.

Koncert se nakonec uskutečnil 12. března 1858 (s orchestrem Dvorní opery) a ve Wiener Zeitung se pak ve shrnutí pokusů začínajících skladatelů objevilo i hodnocení Goldmarkova debutu. Nejvýš byl oceněn klavírní kvartet, „ačkoli ještě postrádá vyšší uměleckou osobitost, která je dána jen několika vyvoleným“, méně zaujala blíže nejmenovaná orchestrální předehra. Zato balada Trubač na Katzbachu, „ač poněkud suchá, přece nabízí svou charakteristikou zajímavou stránku“. Báseň Julia Mosena z dob napoleonských válek o statečném trubači, který vede vojsko do boje a v bitvě zahyne (podobný motiv se později objevil v Rilkeho Písni o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka), zaujala přibližně v téže době také například Antona Brucknera.

Následujícího roku, 13. dubna 1859, se Goldmark předvedl jako skladatel v Pešti: „Na koncertě, uspořádaném panem Goldmarkem, jsme slyšeli Trio B dur, Kvartet c moll, charakteristické klavírní kusy a písně. Pan Goldmark se projevil jako skladatel s fantazií. Jeho díla vykazují důkladná studia, velmi často zajímavé zpracování a ryzí vkus,“ tak a podobně se psalo ve vídeňských novinách. Pešťský list pochválil, že se mladý skladatel „předvedl jako vysoce talentovaný a přičinlivý, povolaný k tomu, aby pole hudby zdárně obohatil ve směru vážných hudebních básní. Jeho díla obsahují množství krásných myšlenek, obratně vystavěná struktura uzavírá jádro naplněné duchem; pan Goldmark je rozhodný talent, jemuž neublíží, že mu tu a tam proniká do myšlení Schumann nebo Mendelssohn.“

Roku 1860 se Karl Goldmark, tehdy ještě především instrumentálně zaměřený skladatel, k hudebním problémům vyjádřil písemně ve stati nazvané Názor na nové tvarování. Mluví v ní o ožehavém problému doby, o „pokroku“, který se v hudbě, jak se zdá, vždy „kladl spíše na technické tvůrčí prostředky než na duchovní obsah uměleckého objektu“. K dobové otázce oprávněnosti „programní hudby“ poznamenává pouze v podčarové poznámce, že se k ní nechce vyjadřovat, jen podotýká, že poskytuje rozmanitější možnosti v oblasti formy a dá se jí dosáhnout velkých poetických účinků.

Zajímavá je jeho úvaha o stavbě melodie u Mendelssohna, jehož umělecké prostředky se sice v zásadě neliší od jeho předchůdců, „a přece ho rozpoznáme zdálky, […] což spočívá ve zvláštním charakteru jeho zpěvu čili melodie.“ A pokračuje: „Jsem totiž toho názoru, že melodie, vytvořená ze stupnic odvozených z orientálních národních zpěvů, by musela uměleckému objektu, s použitím dnes už tak velice vyvinutých bohatých tvůrčích prostředků, dát také novou, originální podobu. Zdůrazňuji záměrně orientální národní zpěvy, protože západoevropské, například italské, španělské, skotské, norské, se liší spíše intonačně, osobitými vzorci a rytmickými akcenty, než diferencovanými škálami.“ Jako příklady skladatelů, kteří už takové „orientální“ tóniny uplatnili, uvádí Ference Erkela, Michaila Ivanoviče Glinku, Antona Rubinsteina. Myšlenkově poněkud neučesaný článek s nepřesně vymezeným pojmem „orient“ (jako jednu z oněch zvláštních škál otiskuje Goldmark „rumunskou“ melodii) svědčí o dobovém pronikání prvků lidové hudby malých národů z východní Evropy, včetně slovanské, a jejich kulturní emancipace.