Zpola (?) zapomenuté opery: Nikolaj Rimskij-Korsakov

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Opera, „italský vynález“ začátku sedmnáctého století, získala o půl století později svou francouzskou variantu. Němčina se na operním jevišti prosadila ještě později, a další jazyky teprve s národními hnutími první poloviny devatenáctého století. Slovanský svět v nich měl závažné slovo, a ač si to málokdy uvědomujeme, byli to čeští skladatelé, kteří do dějin evropské opery své doby zasáhli velmi podstatně. K jejich odkazu patří díla, která mají na operních jevištích své místo dodnes. Může se k nim stavět několik oper ruských, polská opera velmi sporadicky. Národní opera slovinská (za jejíhož zakladatele je ostatně považován náš Antonín Foerster, který působil v Lublani), chorvatská, jejímž zakladatelem byl Vatroslav Lisinski, srbská, bulharská a další, zůstávají v pozadí. Hudebnost se v těchto národech manifestovala v jiných druzích a žánrech.
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – ilustrační foto (zdroj cs.m.wikipedia.org / en.wikipedia/Sreejithk2000)

Všeslovanské hnutí usilovalo o úzké politické a kulturní vazby a dal by se tedy předpokládat oboustranný zájem o poznání výtvorů i na poli hudebního divadla. Fakta však svědčí spíše o oboustranné zdrženlivosti, ne-li přímo ignorování, či dokonce sabotování. Hodně se v literatuře rozebíraly příčiny neúspěchu Prodané nevěsty v Sankt Petěrburgu. Bedřich Smetana měl v carském městě dva velké podporovatele, basistu Josefa Palečka a dirigenta Eduarda Nápravníka, a přesto se tam naše nejnárodnější opera setkala s odmítnutím. Jednou z příčin mohly být vzájemné nesympatie Bedřicha Smetany a Milije Balakireva, který přijel roku 1867 do Prozatímního divadla hostovat jako dirigent a po návratu do Petrohradu se netajil averzí vůči Smetanovi. Teprve Petr Iljič Čajkovskij si Prahu získal, svým dílem i jako osobnost; ve vlastní zemi se však setkával s odmítáním jako skladatel příliš „západního“ ražení. Tak byl ostatně v Rusku vnímán i Čajkovského velký sympatizant Antonín Dvořák.

V ruské hudbě panoval na konci devatenáctého století rozpor, který bychom s určitou licencí mohli přirovnat ke sporu o takzvané Smetanovo wagnerovství u nás. Situaci v Rusku a tamní mizivý zájem o českou operu se pokusil roku 1897 vysvětlit kritik Boleslav Kalenský. Psal, že Rusko nemá národní divadlo jako Češi, petrohradská a moskevská opera jsou státní ústavy podléhající carskému dvoru, kde vládla nejprve italská a později francouzská móda. Vinu kladl Kalenský vládě Petra Velikého, který „přinesl na Rus západní, evropské obyčeje, mravy, zábavy a způsoby společenského žití“. Teprve Michail Ivanovič Glinka, přestože vyrostl na italské hudbě, se obrátil k ruským námětům a lidovým zdrojům. Ale jeho „Ruslan ležel nepovšimnut skoro třicet roků,“ a jen Balakirev a skladatelé takzvané „mocné hrstky“ dokázali Glinkovo dílo ocenit.

Proti nim povstal hned v počátcích mistr Rubinstein s celým svým západnickým a eklektickým pojímáním umění hudebního, jež prohlásil za beznárodní,“ pokračuje Kalenský. „Mocným vlivem svým pohnul celou vysokou dvorní společnost ruskou proti snahám novoruské národní školy. Jemu statečně pomáhal za podpory svých soudruhů z jiných časopisů fanatický wagnerián Alexander Nikolajevič Serov. Tito přívrženci německé hudby dokázali vytlačit novoruskou školu. Chovanština, posmrtné dílo Musorgského, instrumentované Rimským-Korsakovem, bylo předloženo dvornímu opernímu komitétu. Měli ji posouditi, ale zatím ji – odsoudili. Chovanština nebyla přijata. Na státní jeviště se nedostala. Podobný osud stíhá Kjuje a Rimského-Korsakova.“

Kalenský poznamenává, že dokud nezvítězí v Rusku „novoruská národní škola“, nemůže tam zvítězit ani česká hudba. „Jisto jest, že dnes skladatel Rubinstein a jeho ‚německá‘ strana nemá pro národní ruskou a světovou hudbu významu. Česká hudební kritika – neznajíc poměrů stran ruských hudebníků, vycítila to svorně již z pouhých děl při posledních dvou koncertech České filharmonie, řízených geniálním, šlechetným dirigentem Safonovem. Vybledlé, studené paprsky Rubinsteinovy Fantazie přezářila slunná, rozehřívající Šeherezáda.“


Myšlenkový úhor

Dirigent Vasilij Iljič Safonov řídil Českou filharmonii na abonentním koncertě 27. března 1897. Na programu byly Čajkovského Patetická symfonie, Fantazie pro klavír a orchestr Antona Rubinsteina,  Chopiniana Alexandra Glazunova a suita z opery Sadko Nikolaje Rimského-Korsakova. Safonov přidal ještě mimořádný koncert 31. března, na němž měl v úmyslu provést také Dvořákovu symfonickou báseň Vodník, ale protože v průběhu pražského pobytu musel podstoupit drobný chirurgický zákrok na noze, který mu zabránil dostatečně zkoušet, zazněly na tomto koncertě symfonický obraz Alexandra Glazunova Vesna, Vzpomínky na letní noci v Madridu Michaila Ivanoviče Glinky a na závěr Rimského-Korsakovova symfonická báseň Šeherezáda. Program doplnil klavírista Theodor Koenemann, jenž byl také sólistou v předchozím koncertu, klavírními skladbami Arenského, Skrjabina, Kjuje, Rubinsteina a jiných. Rubinsteinova Fantazie pro klavír, uvedená v prvním koncertu, byla pak v recenzi označena jako „myšlenkový úhor“.

Ještě dodatečně se pražský tisk zabýval nepoměrem mezi uváděním české hudby v Rusku a ruské v Čechách. Připomíná se, že Čechy byly první zemí, kde zazněly mimo Rusko Čajkovského Evžen Oněgin a Piková dáma, Rimského-Korsakovova opera Májová noc a symfonická báseň Šeherezáda, v Čechách se uvádějí opery Glinkovy, Dargomyžského i Rubinsteina, zatímco když se Safonov v Rusku snažil propagovat Smetanu a Dvořáka, setkal se s nechutí, neboť v Rusku je momentálně „massenetovská“ móda. „Jak může proraziti zahraniční, panstvu tomu vzdálený skladatel český tam, kde odmítnuto bylo přijetí operní práce největšímu dnes, a i vám ze žijících našich nejznámějšímu skladateli ruskému?“ odpověděl Safonov na dotaz pražského hudebního kritika Františka Karla Hejdy. Safonov ovšem také poukázal na malou průraznost českých nakladatelů. Poznamenal, že uvádění hudby je závislé na dostupnosti provozovacího materiálu, a v tom jsou němečtí a francouzští nakladatelé i například italský Ricordi mnohem čilejší a v Rusku mají – na rozdíl od českých vydavatelů – své filiálky.

Z námořníka hudebníkem
Nikolaj Rimskij-Korsakov (1844–1908) pocházel z rodiny, v níž se tradičně synové stávali důstojníky z povolání, převážně námořními. Také Nikolaj brázdil moře, dokud ho nepřemohla hudba a z armády nevystoupil.

Nikolaj Rimskij-Korsakov v době, kdy působil v ruském námořnictvu (zdroj commons.wikimedia.org)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Související články


Reakcí (6) “Zpola (?) zapomenuté opery: Nikolaj Rimskij-Korsakov

  1. Úžasný seriál, nesmírně fundovaně napsaný! Těším se nedočkavě na každé jeho pokračování. Smutné ovšem je, že řada těchto oper je životných a že by se klidně dala hrát i dnes, např. nesmírně dramatická a hudebně bohatá Carská nevěsta Rimského-Korsakova nebo jeho poetická Sněguročka. Obávám se, že mezi zapomínané opery u nás už budou patřit i díla českých skladatelů včetně Bedřicha Smetany! Např. Dalibora hrála Opera ND v Praze naposledy v roce 2002! Nikdy v historii této scény Dalibor tak dlouho nechyběl na jejím repertoáru. Je to mrtvá opera?

  2. Od posledního představení Dalibora v ND stáli v čele opery Jiří Nekvasil, Jiří Heřman a také Rocc. Pod vedením opery ND není podepsán jen Petr Kofroň, ale též Silvia Hroncová a dva další hudební ředitelé, kteří se během šéfování tohoto tandemu už také vyměnili. Nedovedu odhadnout, kdo má v tak velkém vedení opery (vlastně dvou souborů) rozhodující slovo. V době šéfování Petra Kofroně v Plzni uvedl operní soubor celou řadu neprávem zapomenutých oper českých skladatelů (Šárka, Lucerna, Bloud, Kunálovy oči).

Napsat komentář