Zrání ke světovosti

70 let České filharmonie (4)
Texty Ivana Medka (73)

V roce 1966 – k 70. narozeninám České filharmonie – připravoval Ivan Medek sérii pořadů pro Divadlo hudby, v nichž slovem i hudbou vyprávěl příběh orchestru. Vybíral nejdůležitější historické i hudební mezníky včetně památných nahrávek. Medek tehdy v České filharmonii pracoval a my jsme historii jeho angažmá připomínali už v minulých dílech. Filharmonii v rámci možností sledoval i po roce 1978, v době svojí emigrace v Rakousku, kde se posléze stal stálým spolupracovníkem Hlasu Ameriky; zprávy a dokumenty o situaci v Československu dodával více než sedmdesáti exilovým a mezinárodním institucím, archivům a univerzitám.

Vídeň byla zamilovaným městem tehdejšího šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna. „Z Filharmonie snad jediný nebo jeden z mála,“ vzpomínal Ivan Medek, „který se nebál se mnou setkávat. To vzniklo tak, že jsem ho jednou potkal na ulici a on říká: Nazdar, půjdeme si sednout do nějaké hospody. – Od té doby, pokud byl ve Vídni, vždycky k nám přišel.“

O sympatiích, které Neumann k Ivanu Medkovi choval, věděla i Státní bezpečnost, jak se dočítáme v jednom z archivních dokumentů nazvaných „Projev sympatií šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna signatáři Charty, čs. emigrantu Ivanu Medkovi, při koncertu České filharmonie ve Vídni – poznatek“. Událost se stala 2. 6. 1984 a agent StB informoval o návštěvě Ivana Medka a jeho ženy Heleny na dvou vídeňských koncertech České filharmonie a Pražského filharmonického sboru:

„Na obou koncertech seděl Ivan Medek se svou manželkou na balkoně z levé strany a s ním několik jeho dalších přátel, zřejmě z řad čs. emigrantů. V druhé polovině programu při provedení skladby A. Dvořáka REKVIEM došlo k situaci, kdy šéfdirigent České filharmonie Václav Neumann za řízení orchestru, sboru a sólistů, se obrátil na levou stranu, kde Ivan Medek seděl, a zcela viditelně mu hlavou a s úsměvem pokynul na pozdrav. Jeho počínání, kterým podle vyjádření PRAMENA naznačil veřejně sympatie k tomuto emigrantu, vzbudilo překvapení a údiv nejen mezi částí členů Pražského filharmonického sboru, ale také mezi vídeňským publikem, z něhož někteří se otáčeli stejným směrem jako Václav Neumann. PRAMEN hodnotí Václav Neumanna z jeho chování jako politického alibistu, který před rakouským publikem ukazuje své sympatie k čs. emigraci v oblasti kultury. O Václavu Neumannovi je známo, že sám má oba své syny v emigraci.“

Člověka vždycky zarazí, o jakých věcech snaživí agenti, dnes často seriózní postavy českého hudebního života, informovali – čím chtěli Václavu Neumannovi uškodit, neboť tato zpráva byla na vědomí postoupena i československému ministru kultury.

Vraťme se ovšem ve vyprávění Ivana Medka do doby, v níž Českou filharmonii trápilo leccos, ale ještě ne kontrola Státní bezpečností – do vrcholné doby činnosti Václava Talicha ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století.
***

Talichovu činnost v České filharmonii můžeme rozdělit zhruba do čtyř období. První – od jeho příchodu do roku 1924, druhé – od roku 1925, kdy se těžiště jeho činnosti začalo dělit mezi cizinu a Prahu a později i mezi Českou filharmonii a Národní divadlo, až do roku 1941, kdy z vedení České filharmonie definitivně odešel. Třetí období se dotýká jeho spolupráce s orchestrem ve válečných letech, zejména při koncertech filharmoniků v Národním divadle, a konečně poslední se týká let poválečných.

Bylo již mnohokrát řečeno, že jak pro Talicha samotného, tak pro Českou filharmonii je možno první období považovat za nejdůležitější. V této jednolité době – které bychom snad mohli říkat doba zrání ke světovosti – chtěl Talich svůj orchestr dokonale připravit a podrobit systematické výchově.

V jistém smyslu to bylo tehdy snad snadnější než později. Především proto, že Česká filharmonie byla jediným naším orchestrem, její koncerty tvořily páteř pražského a vlastně i celého českého hudebního života. Abonentních koncertů bývalo vždy 20 a konaly se v neděli odpoledne ve Smetanově síni. V těchto abonentních a i v mimořádných koncertech se již v počátečních letech podařilo Talichovi realizovat neobyčejně šťastnou myšlenku cyklického provozování skladeb, spojených určitou jednotící ideou. Byl to třeba cyklus národních skladatelských škol, cyklus českých symfonií, symfonických básní, světových klasiků apod. Filharmonické obecenstvo mělo tak příležitost seznámit se v poměrně krátké době vlastně skoro s celým světovým symfonickým repertoárem. To všechno je třeba znovu si připomenout i v odstupu mnoha let. Především proto, abychom viděli, jak s orchestrem a jeho dirigentem rostli zároveň posluchači, a pak také proto, že skutečnost této pevné a cílené dramaturgie až příliš kontrastuje s tím, co Talichovi vyčítali jeho osobní a ideoví odpůrci, totiž nedostatek cílevědomosti, dramaturgického smyslu a přílišnou improvizaci. Kdybychom měli čas a mohli si vyjmenovat přehledy abonentních koncertů České filharmonie za Talichova vedení, bylo by nám asi jasné, že někteří lidé z oblasti naší kritiky a hudební vědy jen na málokterý filharmonický koncert skutečně přišli.

Nás tedy bude zajímat ještě jedna skutečnost, a to, že Talich a Filharmonie, od svých prvních let, nepřestávali zdůrazňovat význam koncertů pro mladé lidi. V době, kdy se naši rodičové, vaši dědečkové a babičky, scházeli k prvním schůzkám, kdy zakládali své rodiny, už tehdy bylo České filharmonii jasné, že si musí sama vychovat mladé, samostatně myslící posluchače, kteří budou umět posuzovat, rozeznávat, vybírat si a svobodně se rozhodovat.

Přidejte k tomu denní práci orchestru, který nebyl zdaleka na takové úrovni, jako je dnes, který musel překonávat řadu překážek, a máte před sebou obraz takřka mravenčí práce.

A toto všechno realizoval Talich v době, kdy tíživé hospodářské okolnosti znesnadňovaly každou klidnou práci. Musel se starat o to, aby i tyto obtíže byly vyřešeny, a to s nemenší energií, než jakou věnoval práci s orchestrem. Burcoval úřady, instituce a veřejnost všemi způsoby. K prvnímu abonentnímu koncertu sezony 1919–1920 napsal do úvodu programu:

„Česká filharmonie zahajuje dnešním pořadem své XVIII. období abonentních koncertů. (Tehdy se dějiny České filharmonie počítaly od roku 1901 – pozn. aut.) Nebude zbytečno připojit při této příležitosti několik poznámek. Nenajde se zajisté nikdo, jenž by popíral, že význam díla jevištního by se nekryl při stejných hodnotách tvůrčích plně významem díla symfonického. Dostačí zde poukázat příkladně na Smetanovu Prodanou nevěstu spolu se symfonickým cyklem Má vlast, nebo ze současné doby třeba na Pastorkyňu a Novákovu Bouři, aby zde bylo jasno, že byť odlišné volbou prostředků výkonných, přece v údělu stejného poslání, došly stejné nutnosti provozovací. Chceme říci: český orchestr symfonický je nám stejně nezbytností jako Národní divadlo, naše nároky na něj odpovídají plně nárokům na naši první scénu a těleso výkonné je – nebo alespoň má být – k veřejnosti v poměru strany ke straně, a nikoliv sluhy k pánovi. Má-li veřejnost své nároky, má i těleso výkonné, v našem případě orchestr České filharmonie, za to své požadavky. Ty buďtež zde v krátkosti formulovány: sobě – podati výkony co nejdokonalejší, veřejnosti – sociální spravedlnost a možnost poctivé práce. Návštěva podniků koncertních je zabezpečena. Stačí však výnos těchto koncertů krýti ona neobvyklá vydání, jichž vyžaduje ono prosté „máme Českou filharmonii“? Má snad jediný náš symfonický orchestr se tlouci po hospodách a při tom umělecky mřít na úbytě? Mají dirigentu připomínat poměry co chvíli, že nemožno pracovat – a pravíme pracovat, neboť, zdá se, nepotřebujeme romantických geniů, nýbrž dělníků, kteří by dřeli a dřeli, dávajíce kámen ke kameni a trám k trámu! Je tedy na oněch lidech, kteří budou rozhodovat, koho podpořit, aby nezapomněli jediného orchestru symfonického v novém státě. Dát – to není zde almužna, je to prostě povinnost.“

A stavba České filharmonie opravdu rostla, kámen ke kameni. Přestože filharmonikové ještě mnohokrát takto volali o pomoc a přestože u nás se o pomocích tohoto druhu rozhodovalo vždycky neobyčejně pomalu. A tak musela ještě dlouho Česká filharmonie zápasit o základní práva na život kumštýře, hrát na Žofíně a v létě jezdit do lázní.

Talich zkoušel denně. V mimořádných koncertech mu obětavě pomáhal František Stupka. Ale hlavní tíha přece jen ležela na Talichovi. V jeho osobnosti je patrný určitý rozpor mezi stále zdůrazňovanou klidnou metodičností v uměleckém plánu a neobyčejným, až netrpělivým temperamentem v denní práci. Měl samozřejmě ctižádost přivést Českou filharmonii jak ve výkonech, tak v repertoáru co nejrychleji na úroveň světového orchestru. Zároveň však měl v sobě tolik citlivosti, aby se ani zde neukvapoval a neukládal soustavně orchestru úkoly, které by tento růst mohly ohrozit neúměrným přetěžováním. Proto se v repertoáru záměrně vracel k některým základním dílům, která ovšem v jeho provedení měla vždy nový charakter. Nespokojoval se s dosaženým výsledkem a hledal nové prvky i ve skladbách důvěrně známých.

Velmi výrazně se toto projevilo mimo jiné v sezoně 1921–22, kdy Filharmonie vypsala abonentní cyklus českých symfonií a kdy také uspořádala svůj první poválečný zahraniční zájezd – do Itálie a Jugoslávie. Byl to mimochodem zájezd velmi úspěšný, zejména po umělecké stránce (s finanční to už bylo horší), přestože Talich zařadil na jeho pořad skoro samou českou hudbu včetně tehdy v cizině skoro neznámého Fibicha, Nováka a Suka. Jen pro srovnání s dneškem, kdy filharmonikové létají v nejmodernějších tryskových letadlech: měl jsem před časem v rukou starou fotografii z takového zájezdu. Je na ní starodávný železniční vagon, takovým se říkalo „hitlák“, na kterém je křídou napsáno: Česká filharmonie. Na rámu vagonu jsou ramínka s frakovými košilemi a v otevřených dveřích stojí pan Vilím, kustod a inspicient České filharmonie již od konce válečných let, více než svérázný muž, více než svérázně drsné (velmi mírně řečeno) mluvy a prostého a dobrého srdce. Jeden z mála lidí, kteří se Talicha nebáli, dovedli mu říkat všechno do očí, a Talich je proto měl rád.

Zahraničním zájezdem a zájezdem po českých městech filharmonická sezona končila. Obsahovala všechny vrcholné české symfonie. Dvořáka, Suka, Foerstera, Fibicha, Ostrčila, Jeremiáše, Jiráka, Křičku a mnoho dalších. Pro abonenty to nebylo lehké sousto. A přesto zůstali filharmonii věrni. Talich totiž každým svým výkonem hluboce přesvědčoval, strhoval. A zejména Dvořákem. Snad bychom si měli tuto pionýrskou dobu připomenout dvěma nejslavnějšími Dvořákovými symfoniemi, které jsou ovšem nahrány až v době mnohem pozdější. Několik let před Talichovou smrtí. V době pro filharmonii snazší, zejména po hospodářské stránce, a pro Talicha neskonale těžší. V době, kdy se jeho jméno nesmělo objevit na plakátech, kdy nesměl v Praze veřejně dirigovat. Uvědomíme-li si i toto, snad lépe porozumíme hloubce i prostotě této hudby i jejího provedení.

(hudba – A. Dvořák: Symfonie č. 8 a č. 9, Česká filharmonie, Václav Talich)

Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy