Zvědavá, podrážděná a špatně naložená zrzka. Turandot ve Vídni

Z ohlasů v zahraničním tisku

Opakování není vždycky matka moudrosti

Opona se zvedá, vidíme místnost s nakloněnými stěnami, muže nejprve u klavíru, pak u psacího stolu, a máme jasno: právě takto začínal režisér Marco Arturo Marelli inscenaci Turandot minulé léto na jezerní scéně v Bregenzi. A tak to i pokračuje – muž je Puccini, který jaksi „vstupuje“ do své opery, přebírá roli Kalafa a neustále v „divadle“ nachází sám sebe… A tak to nyní máme i ve Státní opeře.

Nelze samozřejmě panu Marellimu předhazovat, kolik ho má v krátkém čase k Turandot napadnout nového, když už má jednou koncept, který se mu zjevně samotnému zamlouvá. Ale skutečně vytknout musíme Státní opeře, že angažuje režiséra, který totéž dílo „právě teď“ vytvořil na jiné velké rakouské scéně, zejména když Bregenz navštíví víc než sto tisíc diváků a mezi nimi určitě hodně milovníků opery z Vídně. A protože se otisk toho, co se dá ve Vídni uskutečnit stejně jen jako „miniverze“, uchová v paměti, zdá se, jako by na tom Vídeňské státní opeře (na niž vídeňské publikum stále drží a klade také požadavky na její exkluzivnost a úroveň) ani nezáleželo.

Samozřejmě není všecko „úplně“ jako v Bregenzi, Vídeň nemůže nabídnout obrovskou Čínskou zeď, která tam tvořila hlavní efekt, a některé další zvláštní pochoutky (jako sbor v uniformách à la Mao) tu bohudíky nejsou. Ale koncepce zůstává táž. Což znamená, že Marelli poskytuje opak toho, co by se dalo popsat jako „inscenace z jednoho odlitku“. Hází na hromadu všechno možné, k Puccinimu jako „hrdinovi“ ještě sbor v dnešních večerních róbách, tři ministry, kteří poskakují jednou jako postavy z commedia dell’arte, pak zase vypadají jako úředníci v oblecích, kteří se k tomu, aby zařadili uťatou hlavu perského prince do své anatomické sbírky, opásají bílými zástěrami a natáhnou si gumové rukavice. Nadto chinoseire se spoustou artistů (takové dětské divadlo se do Bregenz hodilo mnohem víc), poetické hrátky s lampiony a také drastičnost (to když ministři předhodí Kalafovi tři polonahé děvky, aby prozradil své jméno), čínský císař jako stařec v invalidním křesle a jakási Turandot, kterou nemůžeme jako takovou poznat – se zrzavými pačesy (té barvě říkají Američané „strawberry blonde“) a v modrém, se zlatým pláštěm a korunou vypadá skoro jako křesťanská Madona (jako většinou k Marelliho inscenacím vytvořila kostýmy Dagmar Niefind).

Eklekticismus, „od všeho trochu“ a nic doopravdy, je to, co se vydává za „styl“. Přitom Marelli po optické a režijní stránce stále zůstává představitelem estetična (takže nás například ušetří „mučení“ Liù).

Režisérovo tvrzení, že je Turandot vlastně komorní hra, se zřejmě vztahovalo k tomu, že gigantickou verzi z Bregenz (jezerní scéna to potřebovala) musel scvrknout pro normální operní divadlo a repertoárový provoz, kde má léta fungovat. Především ve vedení postavy Turandot a její souhry s Kalafem se mu také leccos podařilo, jiné je jako vždycky – když se to občas dotkne originálu.

Neboť jestliže není čínská princezna žádný „ledový“ strašák uvězněný v rouchu a ceremoniálu, nýbrž jen zvědavá, podrážděná a špatně naložená zrzka, je její příběh poněkud nicotný. A tak až k happyendu u malého stolku ve středu jeviště, kde jí Kalaf předá bílou růži a všechno je „happy“. Ptáme se, jestli to režisér nemyslel jako parodii?

A přece jsou tu mezi oběma hlavními představiteli scény, které jsou prostě krásné – po každé hádance, kterou Kalaf uhodne, odeberou soudci Turandot jeden symbol její moci, nejprve korunu, pak zlatý plášť, nakonec modré roucho. Na konci tu stojí jen v rudém hadříku (a s rudými botami) – a Kalaf ji zahalí svým pláštěm: je to dojemné, laskavé, ochranitelské gesto, které dává najevo, jak Puccini svou postavu miluje. (Také musí, při celém tom dramaturgickém nesmyslu, když stojí o ženu, kvůli níž se právě zabila malá Liù – i když v této režii přihlížející Turandot přece jen projevuje cosi jako lidský úděs.)

Nemá smysl se snažit v tom všem hledat nějaký koncept (proč také, když je to zřejmě jen noční můra chudáka Pucciniho, kterého jeho postavy doslova zavalují, když tak občas vpadnou do jeho pracovny – ve snu je dovoleno všechno) – a publikum to přesvědčilo nanejvýš z poloviny. Marelli sklidil na konci nejvíc bučení a volání bravo ho rozhodně nepřehlušilo. To znamená hněv a nelze se tomu divit.

Pokud jde o obsazení tří hlavních rolí, byl to večer „tvrdých“ hlasů, které nedopřály žádné potěšení z belcanta – i když je pravda, že Puccini na (takříkajíc) „mileneckou dvojici“ klade enormní nároky vysoké dramatičnosti, která je v italské opeře méně zastoupená než v krajinách německé opery.

Obdařilo snad publikum bučením Lise Lindstrom také proto, že si pro tuto roli pochopitelně přálo Ninu Stemme (v Miláně přece ukázala, že na ni má)? Lise Lindstrom, Američanka se skandinávským jménem, zpívá Turandot všude možně, je to její „značka“, a co je dobré pro Londýn, Miláno, New York, Mnichov, Veronu a jiná renomovaná divadla, na to by si Vídeňané neměli stěžovat. Zvlášť když stojí na jevišti štíhlá, atraktivní žena, která dokáže zahrát „jinou“ Turandot a prokázat k tomu výdrž v hlasitém zpěvu. Zpívat k tomu ještě „krásně“, to dokáže málokterá.

Yusif Eyvazov hraje neprve – Pucciniho. Účes, vous, charakteristický kabát s kožešinovým límcem, jak ho známe z fotografií. Pak přichází na jeviště v obleku muže, který žil před sto lety a má ztělesňovat už v libretu velmi nevyrovnanou postavu Kalafa. Tam, kde jde o lásku – hraje předpisově „lásku na první pohled“, která ho přepadne, když Turandot poprvé spatří – tam je přesvědčivý a sympatický. Pěvecky večer zvládá a neblamuje sebe ani skladatele, je tedy tím, čemu se říká „spolehlivý“. Ale co bychom označili jako zvlášť krásný nebo ušlechtilý hlas, tím nevládne. Ovšem když se jedná o souboj s kolegyní, kdo koho přeřve, pak drží krok a mezza voce ovládá lépe než obě dámy večera. Záskokář, o němž se nedá a nemělo by se říkat nic špatného.

Anita Hartig jako Liù se tu motá v šatičkách malé holčičky s copánky, hraje zúčastněně, a přece to příliš k srdci nejde. Příčina tkví v tom, že její hlas nemá žádné lyrické kvality, je tvrdý a tvrdě vedený – je zvláštní, že je ve světě obsazována hlavně do lyrických rolí. Na konci také sklidila velký potlesk a nikdo neprotestoval, ačkoli budou možná zkušení znalci Turandot namítat, že takhle by Liù znít neměla.

Scény s Pingem, Pangem a Pongem, třemi podivnými ministry (zde, jak řečeno, napůl divadelními postavami v maskách a pestrých kostýmech, napůl vzornými úředníky), jsou velmi dlouhé. Nic proti obsazení (Gabriel Bermúdez, Carlos Osuna a Norbert Ernst), ale nijak zábavní nejsou. Působivý výstup má Heinz Zednik, i když zpívá císaře slabým a třesoucím se hlasem (ale zde je přece velmi chorý a ke Kalafovi vzhlíží jako k zachránci). Dan Paul Dumitrescu jako Timur, který tu evidentně není slepý, zní jako vždy krásně, a také Paolo Rumetz jako mandarín (v čínské masce, takže jeho tvář spatříme až při děkovačce). A také tam poskakoval bílý klaun (Josef Borbely)…, což by, jak Marelli velí, mělo být poetické.

Pravé poetično však vládlo v orchestřišti. Gustavo Dudamel, který už byl velkým aplausem přivítán a bouřlivý potlesk ho pozdravil i po přestávce, a přesto ho na konci také vybučeli (kdoví proč), umožnil slyšet výjimečnou Turandot. To nebyla rutina italských kapelníků, kteří pochopitelně taková díla „umějí“, zde jsme skutečně stále slyšeli, jak laskavě dirigent s hudbou zachází, zejména při lyrických, melancholických scénách, jak nástroje vyzdvihuje sólisticky, vytváří měkký a krásný zvuk, zatímco v předepsaných fortissimech (a těch je tu hodně) zapřísahá všechny pucciniovské divadelní hromy. A to bylo koneckonců jediné mimořádné toho večera, který jinak moc mimořádného nenabídl.

(Der Neue Merker – 29. 4. 2016 – Renate Wagner)
***

Nevydařená premiéra

Stává se – pokud vůbec – velmi zřídka, aby se nějakou operní inscenací zabýval parlament. V Rakousku se to stalo. Po premiéře Turandot v roce 1961 (Nilsson, Price, di Stefano) podal jeden poslanec dotaz k příslušnému ministru, kolik stála vlečka, která patřila ke kostýmu Turandot v druhém dějství. Tehdejší inscenace, jeden z mnoha vrcholů Karajanovy éry, nahradila inscenaci převzatou ještě z náhradních prostor Divadla na Vídeňce a hrála se do roku 1976. Roku 1983 pak přišla, jako poslední premiéra první sezony za vedení Lorina Maazela, nová inscenace v jeho nastudování (Marton, Ricciarelli, Carreras) a v repertoáru vydržela do roku 2004. Nastal tedy skutečně čas pro novou produkci.

Turandot patří bezpochyby k nejpopulárnějším operám, zvláště kvůli árii Nessun dorma, která se zásluhou Pavarottiho stala přímo světovým hitem. Opera sama je ovšem torzo, Puccini ji zkomponoval jen po smrt Liù a pro finále, o němž očividně neměl jasno, existuje pouze několik skic. Dirigent světové premiéry Arturo Toscanini pověřil dokončením díla skladatele Franca Alfana, ale při prvním provedení skončil tam, kde skladatel (tuto verzi mimochodem zvolila ve své nejnovější inscenaci i mnichovská opera). Teprve při první repríze zaznělo kompletní dílo, Toscanini ovšem ještě v Alfanově verzi provedl některé škrty, které se obvykle v praxi dodržují. S Alfanovým závěrem ovšem nikdy nevládla naprostá spokojenost, a tak roku 2002 vytvořil Luciano Berio závěr nový, ten se však nijak neprosadil. Ve Státní opeře teď zvolili Alfanův závěr, otevřeli však Toscaniniho škrty.

Abychom šli rovnou k věci: premiéra se nevydařila. Začíná to už režií Marca Artura Marelliho, zodpovědného také za nicneříkající scénografii. V jednom rozhovoru řekl, že Turandot není žádná velká opera, nýbrž vlastně komorní hra. Pro něj je navíc důležité přistupovat k postavám prostředky hlubinné psychologie. Bez ohledu na to, že jedno s druhým nesouvisí, je takový přístup naprosto pomýlený. Myslím si naopak, že Puccini chtěl konečně jednou napsat velkou sborovou operu. Protože četní životopisci Pucciniho projektovali zvláště do postavy Liù hodně soukromého z posledních let Pucciniho života, vidí Marelli Kalafa jako jakési Pucciniho alter ego. Proto začíná představení neúnosně dlouhou němou předehrou v Pucciniho pracovně.

Pracovna se neustále vrací a s výjimkou finále se v ní odehrává celé třetí dějství. Sbor, který podle Marelliho jen komentuje (což přirozeně také tak není, čteme-li pořádně text), sedí proto téměř celé představení v pozadí jeviště. V zásadě uplatňuje Marelli starý trik divadla na divadle. Sboristé, většinou ve smokinzích a večerních róbách, tak představují publikum ve varieté nebo cirku – přesně se to určit nedá – kde se hraje pohádka o Turandot a jednotlivé postavy neustále ze hry vypadávají. Z hlubinně psychologického výkladu ovšem mnoho nepostřehneme, protože v zásadě tu postavy bezúčelně postávají a procházejí se. Nechybí samozřejmě některé atributy soudobého divadla. Ministři mají ve své scéně na začátku druhého jednání kufříky a císař sedí v invalidním křesle. A nadto nejnovější móda – připsaná postava, zde bílý klaun. Kostýmy Dagmar Niefind jsou tam, kde mají vypadat čínsky, pěkné, jinak spíš bezvýznamné.

Bohužel i po hudební stránce byl tento večer málo uspokojivý. Zcela vědomě bych chtěl začít Yusifem Eyvazovem, který se po zprávě, že nahradí bohužel stále ještě chorého Johana Bothu, dostal do palby některých maloduchů. Může za to jeho soukromí, protože každý jiný zpěvák by byl za svou ochotu akceptován nanejvýš s pokrčením ramen. Přitom byl z představitelů tří hlavních rolí, měřeno úrovní tohoto večera, ještě ten nejlepší. Samozřejmě nevládne krásným hlasem specifické barvy, ale má jisté výšky a tu a tam se i pokouší frázovat. Krom toho osvědčil dobré nervy, neboť určitě věděl, s jakou zátěží toho večera nastupuje. Že herecky působil dost bezradně, mu nelze vytýkat, s Bothou by to nebylo jinak.

Velikým mankem premiéry však byla představitelka titulní role Lise Lindstrom, která se s ní vůbec nevypořádala. Hlas je sám o sobě pro tuto roli příliš malý a schází mu odpovídající znělá střední poloha. To vede k tomu, že musí stále přepínat a výsledkem je mnoho ne právě krásných tónů. Ve výškách pak je velmi ostrá. Rovněž herecky zůstala matná.

Zklamáním pro mě byla Anita Hartig jako Liù. Zpívala téměř v jednotné dynamice, po vznosném pianu, nutném především v árii v prvního dějství, ani stopy. A nadto zpívala jaksi bez citu. Scéna její smrti, vlastně emocionální vrchol díla, mě nechala úplně chladným.

Dan Paul Dumitrescu byl jako Timur spolehlivý jako vždy a trio ministrů (Gabriel Bermudez, Carlos Osuna a Norbert Ernst) působilo podivuhodně nenápadně. Paolo Rumetz jako mandarín byl uspokojivý, Heinz Zednik měl být výstupu Altouma raději ušetřen.

Bohužel ani z orchestřiště nebylo slyšet mnoho potěšitelného. Mladá dirigentská hvězda Gustavo Dudamel absolvoval touto premiérou ve Státní opeře svůj debut. Osobně jsem ho vždycky pokládal za poněkud přeceňovaného a podle mého názoru se to tohoto večera potvrdilo. Může mít svou oblast v koncertním sále, zejména v dílech pozdějšího data vzniku, ale opera není jeho obor. Jistě, Turandot není „tichá“, ale neustálý, takto silný zvuk není nutný. A také neví, co zdůraznit. Tak byl například tercet ministrů příliš pomalý – jako by trval věčnost – a rovněž doprovod k scéně smrti Liù, kdy mi jindy běhá mráz po zádech, byl naprosto bez emocí. Jako téměř u všech dirigentů, kteří se operní řemeslo nenaučili od píky, vznikal pocit, že vůbec nehledá kontakt se zpěváky. Orchestr se sice snažil hrát co nejlíp, pokud to však není předstudované, není to nic platné. Sbor vedený Thomasem Langem odvedl svou úlohu uspokojivě.

Reakce publika byly rozporné. Aplaus pro Anitu Hartig byl vlastně příliš velký, silný potlesk s ojedinělými bravo pro Evyazova v pořádku a bučení pro Lindstrom a Dudamela, ale také pro režijní tým, bylo oprávněné.

(Der Neue Merker – 29. 4. 2016 – Heinrich Schramm-Schiessl)

Giacomo Puccini:
Turandot
Dirigent: Gustavo Dudamel
Režie, scéna a světla: Marco Arturo Marelli
Kostýmy: Dagmar Niefind
Video: Aron Kitzig
Orchestr a sbor Wiener Staatsoper
Premiéra 28. dubna 2016 Wiener Staatsoper Vídeň

Turandot – Lise Lindstrom
Altoum – Heinz Zednik
Kalaf – Yusif Eyvazov
Liù – Anita Hartig
Timur – Dan Paul Dumitrescu
Mandarin – Paolo Rumetz
Ping – Gabriel Bermúdez
Pang – Carlos Osuna
Pong – Norbert Ernst
Prinz von Persien (zpěv) – Won Cheol Song
Prinz von Persien (pantomima) – Werner Eske
Mägde – Secil Ilker, Kaya Maria Last

www.wiener-staatsoper.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová