Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě
Brněnská Butterfly – událost sezony
28.4.2010 00:00 Jan Leskovský
Ochuravělou Csillu Boross zastoupila Adriana Kohútková, pro kterou role Cio-Cio-San představuje strop jejího repertoáru směrem k dramatickým rolím. Tato pozoruhodná slovenská sopranistka, která začínala jako koloratura, dala ve svém pojetí vyniknout především lyričtějším pasážím, které jí vycházely skvěle. Vykreslit komplikovanou postavu japonské geiši, která v patnácti letech přivede na svět dítě a v osmnácti již vlastní rukou páchá sebevraždu, mnoho pěvkyň odmítá. Mezi světem zamilované dívky a zhrzené matky, které vyrvou i to jediné, pro co by mohla dál žít, je obrovská propast, a proto například Maria Callas tuto roli zpívala mimo studio jen několikrát. Butterfly Adriany Kohútkové na počátku žije dívčím srdcem a vlastní přerod v ženu-matku neprezentuje nijak násilně. Hysterii v závěru opery se vyhýbá. Na pozadí hudby i libreta umělkyně ve své roli působí zcela přirozeně.
Peter Berger podal dobrý výkon, nicméně se pěvecky pohybuje spíše na pozadí. Role Pinkertona sice není příliš rozsáhlá, ale i tak je možné se pěveckého partu chopit s větší plasticitou. Jana Wallingerová v roli Suzuki a Roman Janál jako Sharpless svým partům dostáli se ctí. Nebojím se říci, že Jana Wallingerová, bude-li rozumná, má před sebou slibnou kariéru.
V souvislosti s postavou Pinkertona se dostávám k režii, která se v brněnské inscenaci spolu s kostýmy nese v tradičním duchu. Atmosféru ovšem kazí digitální fotoaparát, který je jediným nepovedeným výkřikem do tmy v celé inscenaci. Pinkerton, který si na začátku opery fotí svatební hosty i nový dům, onen proklatý fotoaparát neváhá použít ani v tak emočně vyhrocené chvíli, kdy přichází ubohé Butterfly sebrat syna. Myslí si snad, že na takové fotky bude jednou radost pohledět? Protože brněnská režie v rukou Jiřího Nekvasila se v podstatě řídí libretem, nelze tento kýčovitý moment přehlédnout ani omluvit. Kdyby se v představení objevilo více takových prvků, které by pojila stejná myšlenka, pak by je divák mohl nějak uchopit, ale takto nikoliv.
Scéna Daniela Dvořáka je zdařilá a efektivní, divácké oko se rozhodně nenudí. Základem je točna, která je v polovině rozdělena bambusovým závěsem. Během duetu Butterfly a Pinkertona se část jeviště, na které oba stojí, zvedá do výšky a pod nimi se vynořuje zahrada se sakurovými stromy. V tento moment jsem se zcela nechal unést, protože všechno dokonale ladilo a zapadalo do sebe. Trochu jako velký duet Tristana a Isoldy. Scéna se sice může zdát naprosto tradiční, ale čím to je, že se mi toto označení nezdá vhodné? Možná díky promyšlenému světelnému designu a grafickému provedení zadní části jeviště. Scénograf se nebál symbolismu barev a tvarů, které scénu dotvářejí a dokonale ladí také s libretem a Pucciniho jímavou hudbou. Kostýmům Marie Blažkové nelze nic vytknout. Pinkerton přichází na jeviště v typické vojenské bundě s nápisem U.S. Army, kterou po jeho odjezdu obléká také samotná Butterfly. Možná to bude znít přehnaně, ale i za takovým symbolem, jakým je japonská geisha oblečená v bushmanském stylu, můžeme vidět, jak moc byly světy Butterfly a Pinkertona odlišné. Závěr díla se odehrává na nízké scéně ve tvaru obdélníku, nad kterým plují mraky a chvílemi se objevuje déšť. Vše pouze v černobílých barvách, což považuji za velice zdařilý způsob, jak uvést tragické vyvrcholení příběhu. Pinkerton nad mrtvou Butterfly netruchlí, ale obchází ji. Vezme syna, kterého vede ke své nové ženě. Dítě se zavázanýma očima ovšem postaví do portálu a manželce předá pouze synovu panenku. Poté oba odejdou. Tento moment komentář nepotřebuje.
Jestliže některá představení navštěvujeme opakovaně kvůli tomu, že během těch několika málo hodin zažijeme alespoň špetku toho, co slovy nelze postihnou a co odlišuje užitečné od prázdného, pak brněnská Butterfly tohoto „je ne sais quoi“ svému divákovi nabízí skutečně mnoho. Na pomyslném žebříčku všeho, co jsem tuto sezonu na jevištích několika států viděl, zaujímá brněnská Butterfly nejvyšší příčku. „Praho, zajeď se podívat, jak se to dělá, aby to nevyznělo naprázdno!“, mohlo by zde klidně stát, a tak závěrem upozorňuji na další inscenaci, která by žádnému operymilovi neměla uniknout.
Na sobotní představení nové inscenace Pucciniho opery jsem se opravdu těšil. Důvodů bylo hned několik. Největším lákadlem byla pochopitelně Csilla Boross, která za titulní roli získala Thálii a také cenu DIVA. Brněnské publikum pak celou inscenaci poctilo další cenou DIVA a stala se tak nejúspěšnějším operním titulem roku 2009. Radost ovšem opadla, když koncem minulého týdne divadlo oznámilo, že paní Boross ze zdravotních důvodů nevystoupí, a tak se nabízela možnost strávit sobotní večer bez opery. Do Brna jsem se nakonec vydal a chopil se příležitosti zažít něco skutečně výjimečného. Ale nepředbíhejme.
Nejvíce jsem se obával orchestru, který mne při nedávno recenzovaném představení Aidy málem připravil o uši. Partitura Pucciniho tříaktové opery má v sobě zakódováno nekonečné množství barev, pocitů a vůní, které v sobotu dokonale oživily Janáčkovo divadlo. Nechám-li stranou váhavý začátek, kdy orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka opět překrýval sólisty, pak jsem byl příjemně překvapen. Orchestr zněl vyváženě a lyriku Pucciniho hudby podával přesvědčivě a s citem. Cílem tentokrát byla kvalita, nikoliv kvantita zvuku.
Ochuravělou Csillu Boross zastoupila Adriana Kohútková, pro kterou role Cio-Cio-San představuje strop jejího repertoáru směrem k dramatickým rolím. Tato pozoruhodná slovenská sopranistka, která začínala jako koloratura, dala ve svém pojetí vyniknout především lyričtějším pasážím, které jí vycházely skvěle. Vykreslit komplikovanou postavu japonské geiši, která v patnácti letech přivede na svět dítě a v osmnácti již vlastní rukou páchá sebevraždu, mnoho pěvkyň odmítá. Mezi světem zamilované dívky a zhrzené matky, které vyrvou i to jediné, pro co by mohla dál žít, je obrovská propast, a proto například Maria Callas tuto roli zpívala mimo studio jen několikrát. Butterfly Adriany Kohútkové na počátku žije dívčím srdcem a vlastní přerod v ženu-matku neprezentuje nijak násilně. Hysterii v závěru opery se vyhýbá. Na pozadí hudby i libreta umělkyně ve své roli působí zcela přirozeně.
Peter Berger podal dobrý výkon, nicméně se pěvecky pohybuje spíše na pozadí. Role Pinkertona sice není příliš rozsáhlá, ale i tak je možné se pěveckého partu chopit s větší plasticitou. Jana Wallingerová v roli Suzuki a Roman Janál jako Sharpless svým partům dostáli se ctí. Nebojím se říci, že Jana Wallingerová, bude-li rozumná, má před sebou slibnou kariéru.
V souvislosti s postavou Pinkertona se dostávám k režii, která se v brněnské inscenaci spolu s kostýmy nese v tradičním duchu. Atmosféru ovšem kazí digitální fotoaparát, který je jediným nepovedeným výkřikem do tmy v celé inscenaci. Pinkerton, který si na začátku opery fotí svatební hosty i nový dům, onen proklatý fotoaparát neváhá použít ani v tak emočně vyhrocené chvíli, kdy přichází ubohé Butterfly sebrat syna. Myslí si snad, že na takové fotky bude jednou radost pohledět? Protože brněnská režie v rukou Jiřího Nekvasila se v podstatě řídí libretem, nelze tento kýčovitý moment přehlédnout ani omluvit. Kdyby se v představení objevilo více takových prvků, které by pojila stejná myšlenka, pak by je divák mohl nějak uchopit, ale takto nikoliv.
Scéna Daniela Dvořáka je zdařilá a efektivní, divácké oko se rozhodně nenudí. Základem je točna, která je v polovině rozdělena bambusovým závěsem. Během duetu Butterfly a Pinkertona se část jeviště, na které oba stojí, zvedá do výšky a pod nimi se vynořuje zahrada se sakurovými stromy. V tento moment jsem se zcela nechal unést, protože všechno dokonale ladilo a zapadalo do sebe. Trochu jako velký duet Tristana a Isoldy. Scéna se sice může zdát naprosto tradiční, ale čím to je, že se mi toto označení nezdá vhodné? Možná díky promyšlenému světelnému designu a grafickému provedení zadní části jeviště. Scénograf se nebál symbolismu barev a tvarů, které scénu dotvářejí a dokonale ladí také s libretem a Pucciniho jímavou hudbou. Kostýmům Marie Blažkové nelze nic vytknout. Pinkerton přichází na jeviště v typické vojenské bundě s nápisem U.S. Army, kterou po jeho odjezdu obléká také samotná Butterfly. Možná to bude znít přehnaně, ale i za takovým symbolem, jakým je japonská geisha oblečená v bushmanském stylu, můžeme vidět, jak moc byly světy Butterfly a Pinkertona odlišné. Závěr díla se odehrává na nízké scéně ve tvaru obdélníku, nad kterým plují mraky a chvílemi se objevuje déšť. Vše pouze v černobílých barvách, což považuji za velice zdařilý způsob, jak uvést tragické vyvrcholení příběhu. Pinkerton nad mrtvou Butterfly netruchlí, ale obchází ji. Vezme syna, kterého vede ke své nové ženě. Dítě se zavázanýma očima ovšem postaví do portálu a manželce předá pouze synovu panenku. Poté oba odejdou. Tento moment komentář nepotřebuje.
Jestliže některá představení navštěvujeme opakovaně kvůli tomu, že během těch několika málo hodin zažijeme alespoň špetku toho, co slovy nelze postihnou a co odlišuje užitečné od prázdného, pak brněnská Butterfly tohoto „je ne sais quoi“ svému divákovi nabízí skutečně mnoho. Na pomyslném žebříčku všeho, co jsem tuto sezonu na jevištích několika států viděl, zaujímá brněnská Butterfly nejvyšší příčku. „Praho, zajeď se podívat, jak se to dělá, aby to nevyznělo naprázdno!“, mohlo by zde klidně stát, a tak závěrem upozorňuji na další inscenaci, která by žádnému operymilovi neměla uniknout.
Giacomo Puccini:
Madama Butterfly
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Marie Blažková
Pohybová spolupráce: Jaroslava Košíková
Sbormistr: Pavel Koňárek
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla v Brně
Premiéra 13. listopadu 2009 v Janáčkově divadle v Brně
(Psáno z reprízy 24.dubna 2010)
Cio-Cio-San – Adriana Kohútková
Suzuki – Jana Wallingerová
Kate Pinkerton – Jitka Klečanská
Pinkerton – Peter Berger
Sharpless – Roman Janál
Goro – Petr Levíček
Yamadori – Jakub Tolaš
Bonzo – Jan Hladík
Yakusidé – Tomáš Krejčiřík
Komisař-úředník – David Nykl
Matka – Jana Iskrová
Teta – Martina Králíková
Sestřenice – Yvona Špičková
Dítě – Tereza Straková
Suzuki – Jana Wallingerová
Kate Pinkerton – Jitka Klečanská
Pinkerton – Peter Berger
Sharpless – Roman Janál
Goro – Petr Levíček
Yamadori – Jakub Tolaš
Bonzo – Jan Hladík
Yakusidé – Tomáš Krejčiřík
Komisař-úředník – David Nykl
Matka – Jana Iskrová
Teta – Martina Králíková
Sestřenice – Yvona Špičková
Dítě – Tereza Straková
foto ND Brno
Vaše hodnocení této inscenace:
Související články
- Glosa: Puccini v Brně
- Banskobystrická opera – malá, nebojácná, originální
- Operní panorama Heleny Havlíkové (5)
Komentáře: 4
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni:Před prvním přidáním svého komentáře se musíte zaregistrovat:
čtvrtek 17.5.2012
Výročí
17. května 1912 se narodil maďarsko-francouzský dirigent a houslista Sándor VÉGH
Nejnovější komentáře
- jaja: Na jakem padaku asi pan Zdrahal odletel? A kde pristal?
- miron: Je skvělé, že tento světový orchestr přivezl do Prahy právě Daniel Barenboim. Protože to je jeden z hudebních...
- V.T. Slajer: Velmi dobry rozhovor a tuto inscenaci Falstaffa bych si nemel nechat ujit, az (pokud) se dostane do...
- Dan: Ač paní Machalická většinou udeří hřebíček na halvičku, nejsem si jistý, zda tentokrát není vedle, jak ta jedle....
- joska: Jenom si ho nechejte v Praze. Na Morave se uz nadelal bordelu dost.
- hanka: ostravská opera je skvělá:))))co naděláme.
- Marel: :-))) Ano, toto je pěvec, který zpívá opravdu svým hlasem. Nádhera :-)
- im: KONEČNĚ! Ale včera bylo pozdě, co škody stačil nadělat!!! Asi je to český folklór: nekompetentní umanutec na...
- Milly: Tak konečně donáměstkoval. Tento folklorní tanečník stojí za násilným sloučením SOP s ND. Prosazoval ho hlava...
- hanka: mně opera nudná nepřišla, naopak. spíš mně trošku :)) mrzelo,že se nějaké drobné škrty provedly. pan ŠŤáva...
Přečetli jsme
Ke změnám na Ministerstvu kultury
Ministerstvo kultury sloučí tzv. živé umění do jednoho odboru Ministerstvo kultury pokračuje ve změnách...
VícePřijde nová neřízená střela?
Wagnerovský kongres 17.– 20.5.2012 v Praze
Náměstek Radek Zdráhal na Ministerstvu kultury končí
Má vlast a Petrenko na Pražském jaru
Nejčtenější články
Opera Plus in your language
Tak jsme se opět asi "potkali" v hledišti. Jsem ráda, že se Vám to líbilo! Přijeďte se podívat, až bude zpívat Csilla Boross – to teprve zažijete Butterfly!
Jen pár detailů – při duetu Butterfly a Pinkertona tam ještě sakurový sad není (ten se chystá teprve během přestávky a objevuje se až při trhání květin) a s tou panenkou… Vykládá se tak, že panenka je tělo a chodící dítě mu dává "duši" nebo pohyb. Takže Pinkerton si skutečně odnáší dítě, které jakoby "zanechalo svou duši" v Japonsku.
Paní Kohútková předvedla zatím nejlepší Butterfly, pan Janál zahrál svého Sharplesse mnohem srdečněji, než byla "původní režie" a nezapomenu na Gora Petra Levíčka, který v jeho podání není malou rolí a vyhrává si skvěle s detaily.
Dano, díky za váš postřeh, se sakurami máte pravdu. Vidíte, nechal jsem se unést až moc. Na Butterfly pojedu znovu, jakmile bude zpívat paní Boross. (Kéž někdy zopakuje i svou Lady Macbeth!)
Jane, Lady bude v popříští sezóně a taky se na ni hrozně moc těším!!! Chápu Vaše unešení, ten duet v 1. dějství je opravdu velmi silný, že člověk najednou nevnímá přesně, co se děje na jevišti a ocitne se úplně někde jinde. V Butterfly bude paní Boross asi až v příští sezóně, ale bude teď 30. 5. zpívat debut Abigail (a zrovna ten den má narozeniny, jen tak mimochodem!!!) – doufám, že nebudete chybět. :-) Můžete klidně napsat na mail aychend@seznam.cz, když se pořád "potkáváme" v divadle, ať se třeba také jednou potkáme oficiálně. Mohla bych Vás s paní Boross přímo seznámit, pokud byste chtěl!
Že tady bude seznamka, to by mě fakt nenapadlo :-)Dana Šimková nepromešká žádnou příležitost, jak se pokusit urvat chlapa :-)))