Bystrouška od SKUTRŮ na Krumlově: Je to pohádka či pravda?

Tak by se z mnoha pohledů daly nazvat obě premiéry Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky ve dnech 14. a 15. července 2016 na Otáčivém hledišti zámku v Českém Krumlově. Opera Jihočeského divadla České Budějovice je uvedla pod taktovkou Maria De Rose a v režii takzvaných SKUTRŮ, kterážto zvláštní zkratka představuje mladé režisérské duo Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka. V barvami hýřících kostýmech Marka Cpina, na scéně volené Janem Kopeckým, v pěkné choreografii Jana Kodeta. Co je ovšem zvláště důležité v české opeře a moc to oceňuji, že se inscenátorům podařilo vytipovat zajímavé pěvce-herce do všech rolí díla. Jak pozoruji delší dobu, pro česky zpívané texty je to stále obtížnější, než třeba pro italské, kde si lze dobře pomoci pěvci ze zahraničí. Ti se ovšem – až na výjimky – nechtějí učit role v češtině. Situace přesně opačná, než bývala v dobách ansámblových scén. Proto za hlasově, ale i typologicky promyšleně volené obsazení mohu napsat jen slova uznání.

Premiéry byly ve velkém ohrožení ošidným červencovým počasím. Generálky se kvůli silným dešťovým přeháňkám konaly jen v omezeném rozsahu, premiéra byla po celý den velmi nejistá. Jako zázrakem se počasí večer v Krumlově umoudřilo a premiéra se mohla konat.

Historicky načrtnuto, Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky byla poprvé provedena v Národním divadle v Praze roku 1925, necelý rok po zcela prvním uvedení v Brně. Jednasedmdesátiletý Janáček byl již v té době uznávaným skladatelem a Bystrouška náleží po Kátě Kabanové k jeho vrcholným dílům. Pozorujeme zde zrod zcela nového slohu, jakéhosi půvabného ariosa, opakovaných krátkých “výroků” nebo rytmicky úsečných útvarů (sčasovky). Oproti Wagnerovu směřování je zde naopak typická zkratkovitost scén, jejich rychlé střídání a navozování. S Debussym, ale zcela nezávisle na něm, vytváří Janáček samostatně typický protipól Wagnerova postupu. Západní muzikologové u Janáčka rádi hovoří o neoverismu či pozdním verismu. Rozklenutí melodie bývá u Janáčka vzápětí až “neuroticky” přerušeno. Ale v Lišce Bystroušce výrazně méně než v Její pastorkyni či Kátě Kabanové.

Liška Bystrouška je zvláštní, pohodové dílo, kde splývá svět skutečna se snovými představami, proto jsou zde patrné i vlivy impresní. S osobitými leitmotivy, s mnoha náznaky a zámlkami. Má ještě jednu zvláštnost. Mezi Janáčkovými operami je Bystrouška jedinečná svým životním optimismem a jasem, svébytným humorem, všudypřítomným úsměvem. Originalita dramatického výrazu staví Janáčka po padesátce (do té doby psal velmi konzervativně) mezi několik zcela výjimečných autorů moderní hudby, jakými jsou Igor Stravinskij a Béla Bartók. Svým humanistickým realismem Janáček v mnohém navazuje na geniální osobnost Modesta Petroviče Musorgského, rovněž stylově nezařaditelného, jak zdůrazňoval fundovaný profesor hudebních dějin Jaroslav Smolka. Ostatně pokud si uvědomíme rok narození Janáčka (1854), musíme ocenit jeho cestu k mimořádné originalitě uměleckého výrazu, vždyť byl jen o třináct let starší než jeho přítel Antonín Dvořák.

Veliký Janáčkův obdiv k verismu a Pietru Mascagnimu vynesl Její pastorkyni přezdívku “moravská Cavalleria rusticana“. A není od věci si uvědomit, že v čase premiéry Bystroušky čekala na svoji premiéru Pucciniho Turandot, vrcholné veristické dílo. V tomto historickém objetí své bohaté dekády vrcholné tvorby vytváří Janáček svou nejpoetičtější operu. Chvalozpěv přírodě – Obroditelce byl dávnou Janáčkovou touhou. Až premiéra satirické hry Karla Čapka Ze života hmyzu (1922) mu ale teprve dodala potřebnou odvahu napsat originálně laděnou zvířecí operu. Použije velmi osobitých leitmotivů, nechá zpívat broučky, komára, cvrčka, kohouta, kobylku, slepice…

Vynikající janáčkovský dirigent Jaroslav Vogel se domnívá, že veškeré tajemství inscenačního úspěchu tkví ve vystižení poměru životní pravdivosti postav ve slově a v tónu, v přesném vyvážení obého. A Leoš Janáček sám se vyslovuje k výrazu díla takto: “Rozumět textu a vycítit z tónů kouzlo jara a lásky – a moje dílko své poslání vykonalo.” Z této věty autora lze dobře vycházet po zhlédnutí obou obsazení opery na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově.

Samozřejmě, cítit z tónů a z textu kouzlo jara a lásky bylo velmi ztíženo nepříznivým počasím, které český jih v premiérovém týdnu opanovalo. Otáčivé hlediště Českého Krumlova není zámecké nádvoří Smetanovy Litomyšle, kde se dá zatáhnout střecha a umělci jsou na krytém jevišti, nikoliv uprostřed přírody. Na straně druhé, sotva si lze představit autentičtější prostředí právě pro tuto operu, čehož nápaditá režie SKUTRŮ náležitě využila. Vizuální prožitek bývá v tomto prostředí v popředí, pro mnoho potenciálních návštěvníků je patrně dominantní. Tento typ posluchačů, jak se mi zdálo, byl barvitou a dynamickou režií zaujat. Dovedl ocenit zvolenou míru barev, provázanou s civilně volenými kostýmy Marka Cpina.

Režiséři Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka dokázali nejen úžasně rozehrát prostory zámeckého parku, rozzářit je působivou barevností, která přebírala ústřední úlohu v emocionálním dojmu. Ve volené míře symboliky bylo moc sympatické, jak byla markantní, dobře čitelná, bez nutnosti cokoliv složitě objasňovat. Nádherný je originálně pojatý revírníkův epilog posledního obrazu, kdy jsou symbolicky podstatné postavy díla, až sugestivně režií akcentované, na scéně svědky věčného koloběhu života.

Promyšlená choreografie Jana Kodeta sehrála velmi pozitivní roli v přesvědčivém vyznění celku. Jako by chtěla oživit myšlenku Chaplinovu, že vše je zakleto v neustálém pohybu. U režisérů velmi rád oceňuji, že jim nebyla lhostejná srozumitelnost zpívaného slova, neb jistě dobře znají výše citovanou Janáčkovu ideu. Pěvcům bylo rozumět tak dobře, jak jsem to dlouho v česky zpívaných textech nezaznamenal. A to navzdory faktu, že amplifikovaný orchestr občas zahrozil nevyvážeností vůči hlasům, naštěstí jen v dílčích momentech (spodní hlasové polohy).

Právě ze slova se u Janáčka odvíjí výraz hudby. José Cura si v roce 2013 v Komediantech prosadil nekompromisně užití mikroportů, což byl skvělý nápad. Tehdy v Komediantech byla celková vyváženost zvuku mezi hlasy a orchestrem zatím nejlepší. Nebylo by od věci používat mikroporty vždycky. Orchestr je hodně zesilován a vzniká občas určitý nepoměr, kompenzovaný zde režií šťastně situacemi, kdy pěvci přednášejí důležité texty před točnou nebo i přímo na točně. Ba i sbor ve svatební scéně nakráčí do uliček točny, tudíž s akustikou věru nemá ani nejmenší problém (sbormistr Martin Veselý). Dobře si vedl i Dětský pěvecký sbor Jitřenka. Věčný koloběh života se projevil i zde: sbor již nevystupuje pod vedením Otakara Dubského, exsólisty Opery Jihočeského divadla, který jej úspěšně řídil dlouhá léta, ale pod taktovkou jeho nástupkyně Elvíry Gadžijevy. Sbor byl režií hojně využit pohybově.

Premiérová představitelka Bystroušky Ivana Rusko je v působivě barevném, civilním kalhotovém kostýmu půvabná, je pravým symbolem vitality, mladistvé bezstarostnosti, optimismu. V jejím projevu musím ocenit důslednou pěveckou kantabilnost, s jakou Janáčka interpretuje. Lyrická místa – “Jsem-li opravdu tak krásná” či “To si povíme v měsíci máji” – působila v obloucích frází až pucciniovsky a vlastně potvrzovala postřehy výše zmíněných muzikologů o rysech postverismu. Jen se musí tyto plochy krásně zazpívat v kantiléně a ne deklamovat, čehož jsem býval někdy nerad svědkem. Dík patří patrně panu dirigentovi Mariovi De Rose, jenž ovlivňuje způsoby frázování. Postavu Lišáka inscenátoři obsadili mužem – lyrickým tenorem Petera Račka. Z mého pohledu skvělý nápad! Viděl jsem v Brně již před lety v Jílkově proslulé inscenaci v roli Lišáka tenoristu Vladimíra Krejčíka a byl jsem nadšen. Tutéž variantu volil Walter Felsenstein v tolik slavné inscenaci v berlínské Komische Oper, kde hudební složkou fascinoval tehdy mladý český dirigent Václav Neumann. Peter Račko byl přesvědčivým Lišákem, herecky do detailů vypracovaným, rozsahově pěvecky jistým, dobře srozumitelným. Tato dvojice byla pro mne ústředním bodem pěvecké úspěšnosti krumlovské premiéry, tvárná, pohyblivá, celkově přesvědčivá.

Samozřejmě, že Revírník Svatopluka Sema je též cenná deviza premiéry, roli důkladně zná a ovládá, volumen jeho barytonu se pro tuto partii ideálně hodí. Vysoce jsem ho vyzdvihl po všech stránkách právě v této roli na Smetanově Litomyšli 2014. Imponoval v inscenaci pražského Národního divadla v Havelkově režii, podobně jako nyní v režii SKUTRŮ. Tehdy ovšem s intonačně bezvadně znějícím orchestrem. Což nyní zcela říci nemohu.

Amplifikace zvuk nejen zkreslovala, ale jak to mikrofony až moc dobře umí, zesilovala zároveň intonační nedotaženosti ve hře. V začátku dost markantní, leč postupně se zlepšující, v závěru již přijatelné. Vědom si ale trochu jiné hierarchie v přírodním prostředí, zůstanu jen u globálně laděného konstatování, že k ideálnímu vyznění Janáčkovy partitury tak docela nedošlo. Amplifikace na tom má jistě svůj podíl. Zesílením zvuku vždy vystoupí zároveň nahodilosti, které by v prostoru divadla zůstaly milosrdně skryty, s tím se ale musí počítat.

Pohyblivým, obdivuhodně scénicky pružným Haraštou byl barytonista Jiří Brückler, kterého režiséři staví velice nápaditě jinak, než jsem ho byl dosud zvyklý vnímat v mnoha inscenacích předešlých. Imponoval pěvecky znělým, příjemným barytonem. Navíc výrazný, padnoucí modrý oblek byl zase pěkným prvkem v paletě barev pana Marka Cpina. Barevnost a celková hojnost pohybu až filmového ražení byly pro mne dominujícími dojmy této inscenace. Hezké postavičky dvojrolí vytvořili dobře pěvecky i výrazově disponovaný Josef Škarka v postavě Faráře/Jezevce a herecky uměřený Ondřej Koplík coby Rechtor/Komár. Kouzelný byl u Josefa Škarky výraz ve frázi rekapitulace Farářova života, kdy si přizná, že prohrál své milostné sny stejně jako své kněžské poslání… Milou kreaci předvedla Romana Strnadová ve svém Lapákovi. Výraznou, až sugestivně laděnou postavičkou v epilogu, s pohledem upřeným do dálky na věčný koloběh života, který doslova utkví v paměti, byla Paní revírníková Dagmar Volfové. Totéž bych adresoval velmi tvárnému, scénicky sympaticky pružnému Kohoutovi Lenky Pavlovič.

Druhé obsazení 15. července z pohledu inscenátorů přineslo rovněž zajímavé výkony. V titulní roli a zároveň krásném přeludu všech Terynek zapůsobila přesvědčivě Lenka Máčiková, pěvecky trošku zvukově subtilnější v souboji s amplifikovaným orchestrem, ale ve výrazu rovněž přesvědčivá. Také ona formovala výše zmiňované arioso do krásných legatových oblouků. Lišák Jorgeho Garzy byl dalším z milých překvapení typologicky promyšleného obsazení rolí a dobré srozumitelnosti textu.

Nosností svých nekompromisních basových fondů zaplnili tónově přírodní prostor zcela suverénně František Brantalík v roli Harašty, jehož průbojnému basovému fondu daná poloha zjevně vyhovuje, a také Jezevec Františka Zahradníčka, v současné době skutečně všenárodního pěvce. Kam se vrtnu, tam je František Zahradníček (Plzeň, Praha, Ostrava, Liberec, nyní České Budějovice). Nedivím se, že jeho zajímavý basbarytonový fond je svojí voluminózností a průrazností středem zájmu operních šéfů. Dík hlasové plnosti mu krásně vyzněla věta : “To je přece z Xenofontovy anabáze!” S perfektně sehranou reakcí Bystroušky, nemající pro jeho intelektuální proslovy pražádné pochopení… Zmínění dva basisté opravdu mikroporty vůbec nepotřebují, jinde bych ale jimi na druhé premiéře zcela nepohrdl.

Ján Rusko staví svého Rechtora herecky již trochu na hranu karikatury učitelského stavu a mám pocit, že méně by asi bylo více, aby snaha o komiku za každou cenu neztratila míru přirozenosti. Alexander Beň představoval uvážlivého, vyrovnaného Revírníka ve velmi solidní dikci češtiny. Další pěknou sólovou příležitost opět dobře využila mladá mezzosopranistka Vladimíra Malá v roli Kohouta/Sojky. Nemohu ale v závěru neupozornit na zjevný mimický talent Pavla Klenky v roli Králíka/Zajíce, jehož roli režiséři povýšili na významný leitmotiv. Provází nás totiž celým vývojem děje, je spolupřítomen dokonce i dialogům Lišáka s Bystrouškou, reaguje mimicky zdařile na jejich slova, tu s údivem, jindy s milou účastí, pobavením či soucitem. Jeho mimickou kreaci nelze nezmínit, laskavý humor zaujal publikum, které se nejen zde často rádo zasmálo nahlas! Což je jevem, který si u jiných inscenací, i těch hudebně zcela perfektních pod taktovkami Gregora, Lišky či Krombholce, věru nepamatuji. Častý obšťastňující smích ozrcadloval srozumitelnost textů, situací i mimiky herců.

Již výše zmíněný orchestr hrál v Belláriu za řízení Maria de Rose druhou premiéru v zásadě dosti shodně s prvou. Intonace houslí se postupně vyrovnávala, amplifikována až příliš výrazně. Dechy působily pevněji, jistěji, až na nejistý vstup horen v počátku velkého epilogu Revírníka. Ve scéně smrti Bystroušky, scénicky neobyčejně poeticky, kouzelně režijně ztvárněné (!), se orchestr náhle rozehrál do kompaktnějšího zvuku, jakoby mu tato část rozklenutého legata byla technicky bližší, než rychlé přiznávky, často ne zcela doladěné a navíc zvýrazněné mikrofony.

Inscenace Bystroušky je scénicky půvabná, dynamická, barevná, diváka doslova zahrne pohybovým výrazem a laskavým humorem, který se snaží podtrhnout. Působí filmovým dojmem v rychlých sledech střídání nálad, pohybově je vypracovaná. Baletní soubor Jihočeského divadla zde odvádí ohromný kus zdánlivě nenápadné práce! Takhle si představuji moderní režii. Smysluplnou, k věci, dynamickou, zjevně pomáhající dílu k jeho širšímu pochopení, z níž nikde netrčí sebestředné snahy o cokoliv, ale naopak čapkovsky pokorná služba dílu. Za režii, ve které pěvci výtečně reagují na sebe, nejsou pohledy “přikováni” na obrazovku s gesty dirigenta, hrají přirozené divadlo až filmového charakteru, velká pochvala!

Kdyby orchestr ve svém nazvučování byl přesvědčivější ve své aplikaci Janáčkovy partitury, byl bych ve vyjádření procenty štědřejší. Pevně doufám, že tato inscenace přesvědčí diváky, že Janáček není dosud “strašákem”, jak se kupodivu dlouho dopředu šířilo v Budějovicích z muzikantského světa. Že prý na Otáčivé hlediště patří “hitovky”, nikoliv však “moderna” à la Janáček… Ale vždyť se zde hrála v minulosti i Pauerova Zuzana Vojířová a nepamatuji tyto kuloární repliky o nevhodnosti. Nebo jsme již tak klesli, že chceme pouze Rusalky, Carmen, Aidy, Rigoletty? A dál raději nic?

Reakce publika na obě premiéry byla srdečná, spontánní. Právě tento typ režie výrazně pomáhá dílo přiblížit. Jen musí divák odhodit zbytečné předsudky o údajné “nemelodičnosti”, jak mi s vážnou tváří vykládal například soused v garáži (navíc amatérský muzikant!) a na báječnou, dynamickou inscenaci SKUTRŮ, to jest Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, do krásného prostředí Krumlova přijít či přijet. Bylo tam ostatně mnoho Rakušanů, kteří zřetelně předsudky o jakési “absenci melodií” asi tolik netrpí.

Hodnocení autora recenze 80%

Leoš Janáček:
Příhody lišky Bystroušky
Hudební nastudování: Mario De Rose
Dirigent: Mario De Rose
Režie: SKUTR (Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka)
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Marek Cpin
Choreografie: Jan Kodet
Sbormistr: Martin Veselý
Orchestr opery Jihočeského divadla
Sbor opery Jihočeského divadla
Balet Jihočeského divadla
Dětský pěvecký sbor Jitřenka
Sbormistryně: Elvíra Gadžijeva
Premiéra 14. července 2016 Otáčivé hlediště Český Krumlov
(psáno z premiéry 14. 7. 2016 a z 2. představení 15. 7. 2016)

Liška Bystrouška – Ivana Rusko/Lenka Máčiková
Lišák – Peter Račko/Jorge Garza
Revírník – Svatopluk Sem/Alexandr Beň
Rechtor/Komár – Ondřej Koplík/Ján Rusko
Farář/Jezevec – Josef Škarka/František Zahradníček
Lapák – Romana Strnadová/Jana Piorecká
Revírníková/Sova – Miroslava Veselá/Dagmar Volfová
Chocholka – Iva Hošpesová/Jana Málková
Pásková/Datel – Kateřina Bukovská/Gabriela Burianová
Harašta – Jiří Brückler/František Brantalík
Pásek – Miloslav Veselý
Kohout/Sojka – Lenka Pavlovič/Vladimíra Malá
Králík/Zajíc – Pavel Klenka

www.jihoceskedivadlo.cz
www.otacivehlediste.cz