Českobudějovický operní soubor uvedl Lehárovu Zemi úsměvů

Po vstupním symfonickém koncertu, jímž v září zahájilo Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích sezonu 2015–2016 (referoval jsem zde), byla jako první divadelní premiéra nové sezony zvolena klasická opereta. Známý titul ze slavné éry postvídeňské operety, jakým je Země úsměvů Franze Lehára (1870–1948), zaručuje již dopředu diváckou přízeň. Na jihu Čech dílo hudebně nastudoval nově angažovaný dirigent Jan Bubák. V režii Dagmar Hlubkové (dcera slavného českého hrdinného tenoristy), na funkční, vzdušně působící scéně Jaroslava Milfajta a v barevně pojatých kostýmech Tomáše Kypty, vyjadřujících dobře dva světy, do kterých Lehár se svými libretisty příběh zasadil, tedy svět vídeňský a čínský. Dagmar Hlubková rovněž korigovala a upravila solidní překlad textu z němčiny do češtiny Karla Melichara Skoumala.

Představovat rakouského skladatele Franze Lehára, který navázal na slavnou vídeňskou operetu Straussovu, Millöckerovu a Heubergerovu, není ani třeba. Snad jen připomenu pro nás méně známý fakt, že Franz Lehár studoval hudební teorii v Praze u Josefa Bohuslava Foerstera a skladbu dokonce soukromě u Zdeňka Fibicha. Autor typicky dobově středoevropský, realizující se příznačně především ve Vídni, dovedl umně využívat národního koloritu těchto středoevropských kultur. V operetě Země úsměvů navíc užil situačně i koloritu dobově populárních kultur exotických. Velké světové operní scény si ale vybírají více Veselou vdovu (Wiener Staatsoper hrála Zemi úsměvů jen roku 1938, Met dosud ji nezařadila), která půdorysem děje i melodikou působí pro velký operní svět přitažlivěji, dějově je méně banální.

Zajímavou otázkou pro mne ve vztahu ke klasickým operetám bývá, proč tento de facto historicky již uzavřený žánr má stále takovou oblibu u publika, takže i dnešní operní divadla ji pokládají za komerční „tutovku“ víc než i ty nejpopulárnější operní tituly. Tituly, které ne vždy naplní kasovní predikci, zatímco žánr klasické operety v tomto ohledu většinou neselhává. Jednoduché, leč namnoze nesmrtelné melodie, poživačné veselí s často nadneseným sentimentem. Jakási povrchní ležérnost dějové osnovy bez „filozofických hlavolamů“ vítězí na celé čáře. Nedílnou, ale významnou součástí operety je výraz odvozený zpravidla z dobového tance, ze šansonu. Zmíněná typická povrchní ležérnost operety žádá ovšem inscenačně specifické operetní aranžmá, ale také specifické charisma u operních pěvců. Měl ho jistě Lehárův slavný dobový operní tenorista Richard Tauber, pro něhož byla dokonce ústřední tenorová árie operety – Dein ist mein ganzes Herz – jeho profilovou seberealizací. V Čechách tuto vzácnou schopnost převtělit se ideálně do pěveckého světa klasické operety měl zejména tenorista Zdeněk Švehla, nad jehož pěveckou elegancí v této sféře interpretace u řady nahrávek dodnes žasnu. V roce 1986 byla dokonce Lehárova Země úsměvů natočena v Praze Československou televizí coby televizní inscenace, poté byla i ryze auditivně využita firmou Supraphon – s operními hvězdami doby – tehdy mladým Petrem Dvorským a Gabrielou Beňačkovou jako Lízou, pod taktovkou slovutného dirigenta Libora Peška.

Ano, klasická opereta, Lehárova zvláště, přináší především lákavé pěvecké party, jakoby odlesk bel cantového operního světa, které se musí umět moc dobře zazpívat. Navíc potřebují šarm a eleganci, jež jsou vždy trochu dány od Boha. Nedají se plně naučit ani dle českého přísloví „v apatice nakoupit“. Svět klasické operety je světem pěveckých příležitostí, kde navíc rozhoduje přidaná hodnota osobitého šarmu, elegance, důležitého tance a pohybu.

Budějovickou premiéru provázela řada nesnází a nehod ve finále zkoušek, jaké se naštěstí nesejdou příliš často. Na premiéře se ale tato souhra různých náhod a nehod neprojevila. Obsazení je vždy a všude dohodou dirigenta a režiséra, může a nemusí být vždy v realitě, to obvykle ukáží až reprízy. Není třeba ho zdůvodňovat. Uvědomuji si zejména v posledních letech, mnohdy ke svému překvapení, že ne vždy původně vybrané „prvé“ obsazení je tím zjevně lepším. Nechci vypadat jako jakýsi laudator temporis acti, ale nepamatuji si tento úkaz v minulosti. Ansámblová divadla a divadla hostů mají nutně své značné odlišnosti v nepřítomnosti řady herců v místě konání akce, v míře stálého horlivého cestování. Tento fakt sám o sobě musí čas od času vyvolávat jisté provozní problémy a ovlivňovat obsazení nejen premiér.

Budějovická inscenace Země úsměvů staví zatím na jediném představiteli ústřední role díla – Prince Su-Čonga – na Josefu Moravcovi. Druhý smluvně vázaný představitel role, Martin Šrejma, se pohybuje po Japonsku (škoda, že ne po Číně, třeba by to byl pro roli Su-Čonga jistý herecký přínos).

U Josefa Moravce jsem již při plzeňské premiéře Hoffmannových povídek poukázal na fakt, že bych tak nosný, zdravě znělý tenor neponechával u druhých oborů. Jistě nikoliv proto dostal poté pan Moravec brzy roli Smetanova Jeníka, ba i Foersterova Mánka v Evě. Mám radost, že teoretická úvaha vychází. Roli Su-Čonga Josef Moravec zvládl na pozoruhodné pěvecké úrovni svého průbojného, pružného tenoru, snad bych mu přál jen ještě trochu více instrumentálně vedeného legata než deklamačního výrazu. Ale je mu dobře rozumět, výšky dostávají imponující charakter spinto tenoru. Na variantě tří vysokých As zvolených na konci slavné árie Své srdce tobě dám si dal opravdu záležet. Operetní šarm mu však tolik souzen není, alespoň dle mého pocitu vcítění se do pěvce mu jevištně zřejmě Mánek v Evě leží vnitřně víc než tento svět vnějšího pozlátka. Což ale není sebemenší výtka, jen konstatování viděného. V roli Lízy se prezentovala jako zjevný talent pro tento žánr sopranistka Oľga Bezačinská.

Právě mírou šarmu, bezprostřednosti ve výrazu, zjevem, ale též velmi důležitou hereckou zainteresovaností, kdy jí často i zjevně plytká slova operety ba i věřím. Zatímco jiným aktérům se v téže snaze (protože právě „snaze“!) trochu usmějete, jak jsou přílišnou snahou mimo jevištní přirozenost. Jen pěvecká srozumitelnost textu trpěla u Lízy za clonou dynamicky jednostrunného a poněkud syrově znějícího orchestru. Pod taktovkou mladého, jistě velmi talentovaného dirigenta Jana Bubáka. U skupiny žesťů jsem měl v prvém dějství pocit, že to snad byli oni, kdo před generálkou prodělal autonehodu, a nikoliv hlavní tenor večera Josef Moravec. Trochu jsem byl v rozpacích. Jako by zde hrál jiný orchestr než ten, jenž tak stylově pozoruhodně prezentoval Brahmse a Dvořáka na vstupním koncertu. A pokud bych poukázal na velmi umnou dynamiku orchestru v Musiktheater Linz, na skutečná pianissima, kterých je schopen, byli bychom zřejmě v daném aspektu poněkud jinde. Že jde snad o nesrovnatelné? Proč? Svět je dnes otevřen, žádné adjektivum „regionální“ již neplatí. Málo diferencovaná dynamika orchestru vadila více ženským, než průbojnějším mužským sólovým hlasům kvartetu hlavních rolí. Nepříliš skvostné ladění orchestru vadilo více v prvním dějství obecněji, poté se od druhého jednání zlepšovalo. Kompaktnost skupin nástrojů byla zřetelně na postupné křivce vzestupu. Škoda, že večer nebyl delší.

Žánrově báječný, neboť jevištně přirozený byl Aleš Voráček jako Hrabě Gustav von Pottenstein. Pěvecky v druhooborové, mladokomické roli dle předpokladů zcela pěvecky, ale i jevištně suverénní. Neměl být při svých pěveckých dispozicích obsazen do ústřední role Su-Čonga? Když alternanti cestují po Japonsku? Je to podobné upozornění jako u Josefa Moravce v Plzni před dvěma roky. Aleš Voráček by byl jistě Su-Čongem výtečným. Jeho partnerkou mu byla v roli Mi-Tchi-sien (Mi) jevištně flexibilní a příjemná Iva Hošpesová, pro niž platí z hlediska překrývání středních poloh hlasu orchestrem totéž, co jsem naznačil výše u prvooborové role Lízy. Pokud orchestr nezkoriguje dynamiku, pak pro tyto role nezbude než instalovat čtecí zařízení. Nebylo by to ostatně u nás v Česku a v češtině zvláštností.

Mluvená próza není v operetě jednoduchá, její obsahová specifika je pro aktéry z opery či z činohry namnoze oříškem, často vyznívá stylizovaně, snaživě, čili žel Bohu, málo přirozeně. Dobře si v tomto směru vedl Jozef Novotný jako Ferdinand. Pěkně jevištně vyšel Vrchní eunuch Tien-tien Miloslavu Veselému, scénka podplácení Gustavem Aleše Voráčka jim vyšla znamenitě. Podobně jako vzorně prezentovaná lekce jevištní mluvy Josefa Průdka v roli Knížete Čanga, jehož texty mají v daném díle snad až ojedinělou smysluplnost. Dva bývalí velcí šéfové operních divadel v rolích divadelní „dělnické třídy“, není to půvabné?

Přirozeným jevištním projevem upoutával pozornost František Brantalík jako císařský úředník Fang, zaujal i nosností a voluminózností hlasu v pěveckém vstupu.

Zvláště bych chtěl ale vyzdvihnout choreografii Bély Kéri Nagye, která dynamikou pohybu a barevností ladění s hudbou ve třetím dějství zaujala. Spolu s členy a členkami baletního souboru. Byla příjemným a vítaným průlomem do vkrádající se nudy.

Hudební jednostrunnost v dynamice i zde ustoupila a dirigentova snaha o trochu odlišení alespoň do mezzo forte se prakticky projevila, tentokráte nejen v gestu. Režie Dagmar Hlubkové, která prezentovala realistické tradice všeho dobrého, leč i nedobrého v onom jednoduchém vidění světa operety coby komerčního žánru. Ten se zde více či méně představuje tak, jak operetní publikum očekává. A jak mu to zjevně postačuje. Bez nápadů, které by vnesly do děje víc kontrastů a dynamičnosti (pravda, on ten děj je oproti ději Veselé vdovy či Netopýra skromný a banální sám o sobě). Bez pravého, nehledaného operetního šarmu, elegance, bez většího víru tance. Očekával jsem trochu více gejzíru originálních nápadů, aby se pomohlo jisté statičnosti, do které právě choreografie vnáší důležitou eleganci pohybu, který obecněji poněkud vázne. Vím, že u operních pěvců nebývá pohyb a tanec silnou stránkou. Paní režisérka Hlubková jistě těží z reality možného. Ale ve vtipu dialogů jsem čekal víc, i za cenu vnesení vlastních aktualizací do celkově banálního textu (slova Knížete Čanga jsou snad jedinou výjimkou). Naopak ale Lehárova harmonie a instrumentace příjemně překvapí zjevnými rezonancemi s díly pozdního Pucciniho. Ryze hudebně vzato je na operetu velmi zajímavě až dobově moderně koncipované. Z hlediska dějové linie bych ale dal řadě jiných klasických operet na základě viděné inscenace přednost.

Suma sumárum – Jihočeské divadlo volí titul, který patrně přitáhne širší publikum, vsadilo zjevně na dobře disponované dosažitelné české tenoristy nadprůměrných kvalit. Sopranistka Oľga Bezačinská byla velmi dobrou volbou. Režie v tradiční, konvenční podobě jevištního ztvárnění nezastírá, ani netouží zastřít divadelní slabiny tohoto díla. Nedovede je ale více eliminovat větší mírou operetního pohybu, tance, suverénnějšího rozehrání celku do dynamičtějšího tvaru, který by pociťovanou míru nudy poněkud umenšil. Naopak nápaditá choreografie tento handicap zdařile vyvažuje! Spolu s ní samozřejmě ve večeru úspěšný baletní soubor Jihočeského divadla. Dobře se uplatnil sbor Jihočeského divadla, znějící nosně a zároveň kompaktně v různých jevištních tvarech a uskupeních (sbormistr Martin Veselý). Do hry byl vhodně zapojen i českobudějovický dětský sbor Canzonetta. Ačkoliv jeho uplatnění v rámci díla není velké, přinesl rovněž tolik potřebnou míru kontrastu do průběhu málo kontrastního večera (sbormistryně Petra Nová).

Přeji Jihočeskému divadlu maximální návštěvnost, se kterou jistě kalkuluje. Na pravé umělecké počiny pod novým šéfem opery si však v tuto chvíli musím trpělivě počkat. Tuto premiéru beru, přes deklarované hledané klady, jako jistý oddychový čas, nic víc, nic méně.

Hodnocení autora recenze: 60 %

Franz Lehár:
Země úsměvů
Hudební nastudování, dirigent: Jan Bubák
Režie: Dagmar Hlubková
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Tomáš Kypta
Choreografie: Béla Kéri Nagy
Sbormistr: Martin Veselý
Orchestr a sbor Jihočeského divadla
Premiéra 10. října 2015 Jihočeské divadlo České Budějovice

Ferdinand von Lichtenfels, polní maršálek – Jozef Novotný
Líza, jeho dcera – Oľga Bezačinská (alt. Gabriela Kopperová)
Gustav von Pottenstein, dragounský poručík – Aleš Voráček (alt. Josef Falta)
Albert, jeho bratr – Otomar Novotný (alt. Lukáš Randák)
Hermína, jejich teta – Romana Strnadová (alt. Miroslava Veselá)
Lori, její dcera – Jana Málková
Josefína, komorná – Michaela Korychová
Majordomus – Ivo Šindler
Su-Čong, čínský princ – Josef Moravec (alt. Martin Šrejma)
Mi-Tchu-sien, jeho sestra – Iva Hošpesová (alt. Libuše Moravcová Myřátská)
Kníže Čang, jejich strýc – Josef Průdek
Tien-tien, vrchní eunuch – Miloslav Veselý
Fang, císařský úředník – František Brantalík
Paní Wang, chůva – Dagmar Volfová (alt. Gabriela Burianová)
Fu-li, tajemník – Otakar Novák

www.jihoceskedivadlo.cz