Zápisník Jindřicha Bálka (93)
Dnes by oslavil osmdesáté narozeniny Luciano Pavarotti. O čem přemýšlet při tomto výročí? A co si poslechnout?
Posledních patnáct let svého života byl Pavarotti asi největší pěveckou celebritou a osobností, která vyprodávala stadiony. Charakteristické ale je, že už osm let po jeho smrti saháme raději po starších nahrávkách. Tím nechci říct, že by si v devadesátých letech nedržel svůj pěvecký standard, a navíc, koncert tří tenorů byl prostě geniální marketingový nápad, naplněný prvotřídním pěveckým uměním. Už s odstupem několika let je ale myslím zjevné, že operní publikum jako takové žádné stadiónové galakoncerty nerozšiřují. A často opakovaný názor, že se Pavarotti jaksi zasloužil o popularizaci opery, je dobré korigovat. Po mém soudu platí tak o dvou třech áriích, nikoli o opeře a ani o jiném vážném umění.
Koneckonců, byl to Pavarotti, kdo se v posledních letech stal spíše příkladem toho, že kdo s čím zachází, tím také schází. Zároveň není důvod kritizovat právě a jenom jeho. Argument, že masové galakoncerty přilákají opeře diváky, ostatně Pavarotti nevymyslel a nepoužívá se zdaleka jen v jeho případě. Opakuje se při všech hudebních estrádách dodnes. Ale právě na Pavarottiho příkladu si můžeme zpětně uvědomit, jak lživý tenhle argument je. I když ho hudební byznys pod vidinou lepších zisků tak rád používá. Ale jinak platí, že estráda zůstane estrádou, i když se pro ni použije něco původně zcela jiného. A onen krok od estrády k opeře či jakémukoli vážnému umění zůstane stejně pracný a nesamozřejmý, jako kdykoli předtím. Je dobré na to myslet, protože určitý posun v atmosféře, která vede od vážně míněného soustředěného poslechu k multimediální zábavné šou je v posledních letech patrný ještě víc, než v letech Pavarottiho slávy. A přitom vůbec nechceme říci, že ve vážném umění není humor, že do něj nepatří odlehčenost a zábava. Zároveň ale má zůstat nepodbízivé a prováděné s poctivostí a jistou vnitřní noblesou. A tu galakoncerty od jistého počtu diváků výš prostě mít nemohou a jsme najednou v jiném žánru, i když se jakoby hraje stejná hudba.
Když se tedy máme při příležitosti nedožitých osmdesátin ohlédnout za Pavarottim, stejně je lepší zamířit do sedmdesátých a osmdesátých let a do časů precizního studiového nahrávání oper. A pak můžeme doporučit stejně Belliniho, Verdiho, Pucciniho, a za všechny dejme tomu Karajanovu Bohému. Pavarotti je nezaměnitelný, i když to nebyl velký psycholog a tvůrce charakteru postavy. Všechno zpíval vlastně stejně. Ale právě proto je důležité, s kým a v jaké atmosféře pracoval. Je strhující se pak znovu zaposlouchat a nechat se nadchnout bezkonkurenční technikou, barvou, dlouhým dechem a kantilénami.
Ale sami si dnes musíme víc hlídat, jestli náš poslech víc připomíná roztěkanou zábavu anebo někdejší soustředěnou atmosféru operních domů a koncertních síní. Právě do nich bychom měli Pavarottiho a jeho následovníky vrátit. A něco podobného samozřejmě platí o stylu, jakým posloucháme nahrávky. Z Pavarottiho starší diskografie stojí za pozornost skoro všechno, ještě důležitější ale je, jak to posloucháme.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
