Fibichova Hippodamie koncertně na pražském Žofíně

23.11.2010 01:02 Pavel Šimáček

V letošním roce si připomínáme, pravda trochu neokázale, dvojí jubileum významného českého skladatele Zdeňka Fibicha (1850 – 1900). V našem hlavním městě uvedl Symfonický orchestr hlavního města Prahy v rámci Pražského jara jeho koncertní předehru Bouře, Pražská komorní filharmonie v říjnu selanku V podvečer, Česká filharmonie – pokud vím – nic. A pražské operní domy? Naposledy se z Fibicha hrála opera Pád Arkuna v roce 1989 a to pouze koncertně. Tři roky předtím naposledy zazněla Nevěsta Messinská. V jubilejním roce 2000 se činohra Národního divadla pokusila inscenovat závěrečný díl trilogie Hippodamie, podle kritik šlo o inscenaci nezdařenou, největší slabinou se ukázali herci, kteří, většinou bez zkušeností s žánrem melodramu, své party nezvládli. Mezi výjimkami byla např. představitelka titulní role Hana Maciuchová. Nepříliš příznivě bylo hodnoceno i hudební nastudování Bohumila Kulínského. Sám jsem toto uvedení nestihl, konala se tehdy pouhá čtyři představení. Od té doby pečuje o skladatelův odkaz Společnost Zdeňka Fibicha, jež mimo jiné již 13 let pořádá Mezinárodní festival koncertního melodramu. Účastnil jsem se několika ročníků a zejména na koncerty na Žofíně chovám silné vzpomínky. V uplynulých letech však nezněly jen koncertní melodramy Fibichovy: na programu stála např. Ostrčilova Balada o mrtvém ševci a krásné tanečnici (v dokonalém přednesu Petra Stacha), česká premiéra Milhaudova melodramu O matce a dítěti (Yvetta Blanarovičová), Poulencův Příběh Babara, malého slůněte (s neodolatelnou Bárou Štěpánovou), Schönbergův Pierrot lunaire (s neméně dobrou Nao Higano) nebo premiéry nových děl (Klusák, Matys). Starší tvorbu zastupoval Bendův Pygmalion, v němž podal strhující výkon Dalimil Klapka. V letošním roce si Společnosti v čele se svou předsedkyní Věrou Šustíkovou vytyčila náročný cíl: uvést Fibichovu trilogii Hippodamie. V úvodním slově si Věra Šustíková posteskla nad nezájmem uměleckých institucí i sponzorů. Pro pražský večer se dokonce nepodařilo sehnat hlavního sponzora, takže umělci a umělkyně účinkovali bez nároku na honorář či za odměnu spíše symbolickou. Ředitel Moravské filharmonie Olomouc Jaroslav Kvapil v květnu souhlasil alespoň s uvedením průřezu celou trilogií v jediném večeru v rámci dvořákovského festivalu, při jehož příležitosti se konala konference o Zdeňku Fibichovi. Jednalo se o mimořádné rozhodnutí, neboť Hippodamie není melodram koncertní, ale jevištní, a péče o něj nenáleží mezi povinnosti symfonických orchestrů. Navíc se dílo muselo obejít bez vizuální podpory. Jak však řekla Věra Šustíková: „Vsadili jsme na sílu slova a hudby“. Ještě než poreferuji o díle a pražském provedení, mohu ihned prohlásit, že „sázka“ vyšla. Doufejme, že vyjde i poslední přání Věry Šustíkové: „Našel-li by se realizátor, nemůže být neúspěšný“. I když zrovna vzpomínka na uvedení v ND odvahu asi nepřidá.

Otakar Brousek, Tereza Kostková, Jan Teplý

Zdeněk Fibich zkomponoval trilogii Hippodamie na dodnes nádherný básnický text Jaroslava Vrchlického, premiéry jednotlivých dílů se konaly v letech 1890 (Námluvy Pelopovy) a 1891 (Smír Tantalův a Smrt Hippodamie). Fibich si předtím vyzkoušel kombinaci mluveného slova a hudby v šesti koncertních melodramech a vytvořil unikátní dílo i ve světovém kontextu. V dějinách hudby jde o nejrozsáhlejší zpracování antické látky. Lidská řeč je zde podpořena hudbou (při scénickém ztvárnění pak ještě hereckými výkony a výtvarným pojetím) a je tak možné dosáhnout neobvyklého účinku. S činohrou dílo spojují herci, s operou hudba i členění díla na árie, duety, recitativy a mezihry. Fibich po Wagnerově vzoru používá tzv. příznačných motivů, které charakterizují jednotlivé postavy. S německým skladatelem Hippodamii spojuje ještě jeden fakt: stejně jako vznikala Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův od konce, napsal také Jaroslav Vrchlický jako první díl Smrt Hippodamie. Následovaly Námluvy Pelopovy a až po jejich zhudebnění Fibichem vytvořil básník střední část. Látka Hippodamie čerpá z antické báje o prokletí Tantalova rodu, v němž se vina přenáší z generace na generaci (jako poslední jí bude trpět Orestés, jehož známe např. z několika oper o Elektře nebo Iphigénii). Hlavními postavami, které prochází celým dílem a dvaceti lety doby trvání děje je Tantalův syn Pelops a jeho žena, dcera barbarského krále Oinomaa Hippodamie. Její vášnivost se střetává se zdánlivě kultivovaným světem Helénů, tóny usmíření přináší lyričtější Smír Tantalův. Následuje antická tragédie: lásku střídá nenávist, žárlivost a smrt.

Dalimil Klapka, Karolína Lišková

Do podoby, která může zaznít v jediném večeru, upravili trilogii Věra Šustíková, která byla také režisérkou slova a hudby, a dirigent Jiří Petrdlík. Vybrali klíčové scény celého dramatu a Věra Šustíková připsala (v blankversech á la Jaroslav Vrchlický!) postavu Vypravěče, která napomáhá udržet logiku díla a referuje o událostech a postavách. Podařilo se tak zachovat dojem monumentálního díla, z jednotlivých dílů se stala de facto tři jednání nabitá hudbou a emocemi, které publikum dychtivě přijímalo. Snad jen v poslední části jsem postrádal postavu Airópy, naopak nepřítomnost Jola vůbec nevadila. Dokážu si však představit s jak těžkým srdcem autorka proškrtávala jednotlivé postavy a dirigent množství krásné hudby (z orchestrálních částí zůstal zachován jen Pochod z 1. dějství Smrti Hippodamie), aby zachovali únosnou délku večera (i s přestávkami tři a půl hodiny).

Radek Valenta, Petr Stach, Ondřej Novák

Moravskou filharmonii Olomouc je třeba pochválit za to, jak se vyrovnala s úlohou, kterou si vyzkoušela pravděpodobně poprvé. Až na malá zakolísání hrál orchestr čistě a velmi přesně. Bylo vidět, že dirigent Jiří Petrdlík dílo dokonale ovládá, řídil ho s naprostým přehledem, ačkoliv šlo evidentně o velice náročný úkol: jen kolik nástupů musel ukázat hercům a orchestrů po četných pauzách! Bohužel, akustické poměry se zejména v prvním díle nepodařilo nastavit zcela vhodně. Představa, že by dnes účinkující recitovali text bez mikroportů, je pravděpodobně již zcela zavržena (jen přemýšlím, jak to dělali v 19. století), nastává tak ovšem příležitost pro zrádnosti techniky, konkrétně výpadky zvuku, na které doplatily některé postavy. Závažnějším problémem však bylo amplifikování orchestru, v některých místech až zaléhaly uši a především se občas ztrácel neopakovatelný zvuk živého orchestru. Rušivě působil např. pohled na harfu umístěnou vlevo, zatímco jsem její zvuk slyšel z pravého reproduktoru. Podstata Fibichovy hudby však zůstala zachována.

Jaromír Meduna, Carmen Mayerová, Petr Kostka

Podobně jako před výkonem orchestru je třeba smeknout před všemi účinkujícími. Nejenže do rolí vložili mnoho energie, ale dostáli i náročným nárokům žánru melodramu – opožděných nebo chybných nástupů jsem postřehl zanedbatelné minimum. Tereza Kostková vystihla proměnu zamilované, nikoliv však nevinné, mladé dívky Hippodamie v rozlícenou saň. Celý rozsáhlý part zvládla bravurně, stejně jako Jan Teplý svého mladého Pelopa. Zaujal entusiasmem, s nímž ztvárnil zprvu naivního mladíka, poté milujícího i zoufalého muže, kterého pronásledují stíny minulosti. Jeho protivníkem byl Myrtillos Filipa Sychry. Myrtillův „duet“ s Hippodamiií o přípravě náhody, která měla usmrtit jejího otce, nebo hádka s Pelopem byly nezapomenutelné. Jaromír Meduna v prvním díle dodal barbarskému Oinomaoovi potřebnou ráznost. Ve smíru Tantalově se představili dva skuteční bardi: Otakar Brousek jako starý Tantalos trpící výčitkami a Dalimil Klapka jako Věštec. Z výkonů obou byla patrná letitá zkušenost, Otakar Brousek ve svém rozsáhlejším partu mohl dobře vyjádřit hrůzný osud prokletého krále. Jen menší příležitost dostala Karolína Lišková jako Axiocha, jejíž nevinnost dobře kontrastovala se zjevem Hippodamie. Závěrečný díl trilogie se odehrává o dvacet let později, a proto se vyměnili představitelé hlavních rolí. Oblouk ve vývoji Pelopově se podařilo dokonale vyklenout Petru Kostkovi. Carmen Mayerová místy trochu nelogicky kladla důrazy a rozdělovala věty, celkově se jí podařilo vytvořit, zejména díky emocionálnímu vkladu, působivý typ ženy z antické tragédie, jež strhává do záhuby sebe i své okolí. Velmi dobře interpretovali své party mladí herci Radek Valenta (vášněmi zmítaný Chryssipos), Petr Stach (slizký a intrikánský Thyestes) a Ondřej Novák (mladistvý Atreus). Starého Myrtilla ztvárnil Jiří Klem, celý večer doplňoval příjemným hlasem Ladislav Lakomý jako vypravěč.
Jednovečerní Hippodamie sklidila po právu bouřlivý potlesk, volalo se bravo, nakonec i tleskalo vestoje. O „standing ovations“ si Věra Šustíková v úvodu tak trochu řekla, když oznámila, že v Olomouci se konaly, ale věřím, že byly upřímné. Všichni, kdo se na uvedení Fibichova díla podíleli, si je zasloužili.

Jiří Petrdlík

všechny fotografie pochází z uvedení v Olomouci, květen 2010

13. Mezinárodní festival koncertního melodramu
Palác Žofín v Praze 21. listopadu 2010

Zdeněk Fibich/ Jaroslav Vrchlický
Hippodamie
Moravská filharmonie Olomouc
Dirigent: Jiří Petrdlík
Režisérka slova a hudby: Věra Šustíková

Vypravěč - Ladislav Lakomý
Hippodamie - Tereza Kostková
Hippodamie (Smrt Hippodamie) - Carmen Mayerová
Pelops - Jan Teplý
Pelops (Smrt Hippodamie) - Petr Kostka
Myrtillos - Filip Sychra
Myrtillos (Smrt Hippodamie) - Jiří Klem
Oinomaos / Stín Oinomaův - Jaromír Meduna
Tantalos - Otakar Brousek
Věštec - Dalimil Klapka
Axiocha / Stín Axiochy - Karolína Lišková
Chryssipos - Radek Valenta
Atreus - Ondřej Novák
Thyestes - Petr Stach

www.concert-melodrama.cz

Související články

Gluckův Ezio po 260 letech v Praze

Komentáře: 6

Anonymous dne 23.11.2010 v 06:00

Smrt Hippodamie je přeci melodram. Důstojné by bylo uvést všechny části a scénicky. Jan

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Karel dne 23.11.2010 v 13:29

Pamatuji doby a není to zas až tak dávno, kdy se všechny tři díly Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův i Smrt Hippodamie) uváděly ve třech samostatných večerech v ND (s J.Hlaváčovou, J.Krulišovou, J.Čápem a E.Konečným v hlavních rolích). A hodně se přitom vzpomínalo na předchozí, také kompletní nastudování celé trilogie s D.Medřickou, zhruba deset patnáct let před tím. A ND dnes? Jen zpotvořená Smrt Hippodamie na mikroporty za Průdka, kterou stáhly po pouhých tuším dvou představeních. Nic víc. Dnešní generace herců už Hippodamii nejspíš nezná. A přitom to je světový unikát, s nádhernou muzikou a strhujícím příběhem, s báječnými hereckými příležitostmi. Je to ostuda dramaturgů. Karel

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 23.11.2010 v 13:57

Konečně si někdo u nás vzpomněl na Fibicha. Jeho dílo je geniální, Hippodamie naprosto unikátní, opery Nevěsta messinská, Šárka, Bouře, Hedy, Pád Arkuna si rozhodně zaslouží víc, než aby se na ně prášilo v archivu.
Recenzent si povzdechl, jak že to dělali herci v 19. století bez použití techniky! No prostě uměli mluvit, nebyli zvyklí šumlovat z televize, hlas měli posazený na dechu a ten se potom nesl hledištěm. A docela to uměli i ti, na které vzpomíná pan Karel v ND v 70. letech – paní Hlaváčová, J. Čáp, K. Jerneková a další. Ti také ještě uměli mluvit – tehdy se hrálo také bez mikroportů.
Podobným skvostem je také Sukův a Zeyerův Radúz a Mahulena – také geniální dílo a protože se dnes nikdy nehraje v originálním tvaru, většinou jsou inscenace velice nepovedené.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 23.11.2010 v 19:35

Máte pravdu, bez mikroportů se melodramy nedělaly jen v 19. století, ale ještě poměrně nedávno.
Jen pro upřesnění:
Poslední kompletní Hippodamie se v ND dávala v roce 1978 (to je ta s Janou Hlaváčovou ad., na kterou vzopomíná Karel), předchozí nastudování s Danou Medřickou se hrálo naposledy v roce 1963.
Podle archivu ND se Smrt Hippodamie v roce 2000 odehrála 4x.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 26.11.2010 v 08:46

Proč měli herci na Žofíně porty?

Je třeba si uvědomit, že srovnávat scénické nastudování s koncertním je zcela irelevantní. Vždyť divadelní prostor s "utopeným" orchestrem pod jevištěm a se zcela jinými akustickými parametry (včetně přizvučení prostoru jeviště) nelze ani připodobnit akustickým možnostem multifunkčního sálu Žofína.
Napadá otázka: udělat to v jiném koncertním sále? Vzpomeňme na poslední koncertní provedení Smrti Hippodamie s J.Hlaváčovou a J.Štěpničkou v Obecním domě. To bylo ještě ke všemu na obyčejné mikrofony.Zkrátka v koncertních prostorách obecně lze těžko provozovat melodram s velkým orchestrem za zády bez zvukové podpory herce. Je však ještě jedna možnost: nedělat to vůbec. Je to lepší varianta? Skutečně nevím.

Věra Šustíková

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 26.11.2010 v 09:10

Dobrý den paní Šustíková,

Domníval jsem se, že z mého článku o Hippodamii na Žofíně je patrný obdiv a ocenění tohoto uvedení, ale zřejmě jsem se mýlil (Vaše „Nedělat to vůbec atd“.). Poslední dobou mám dojem, že se zřejmě vyjadřuji nesrozumitelně: pochvala je pochopena jako výtka, postesk nad tím, že se nebavíme o „umění“, ale o reklamě, jako touha po četbě mých vlastních příspěvků… Ale zpět k Vašemu komentáři. Pokud vím, s mikroporty se dělala Smrt Hippodamie v ND i v roce 2000 s orchestrem v orchestřišti. Herci/herečky se tedy zřejmě ani proti „utopenému“ orchestru nebyli schopni prosadit. Otázka, jak to dělali v 19. století, tedy platí minimálně pro ně. Konstatování, že se používaly porty, navíc ani nebylo míněno jako výtka (či lze snad v textu něco takového dohledat?), na rozdíl od nazvučení orchestru, které působilo rušivě.
Přeji Vám hodně štěstí a úspěchů v další práci, o jejíž smysluplnosti jsem– na rozdíl od Vás – přesvědčen.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.