Jana Šrejma Kačírková: Jsem kaskadér

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Když se 29. března udělovaly v pražském Národním divadle Ceny Thálie, byla mezi nominovanými i dosavadní laureátka z roku 2013 Jana Šrejma Kačírková. Tehdy získala cenu za ztvárnění role Julie v Gounodově opeře Romeo a Julie v Národním divadle moravskoslezském, letos neunikla pozornosti Herecké asociace její Anna Boleynová v představení Donizettiho Anny Boleny na téže scéně. Úspěch o to větší, že se zpěvačce podařilo Cenu Thálie obhájit. Ostatně, operní pěvkyni se to podařilo poprvé, mezi muži Cenu Thálie dříve obhájil Luděk Vele. Důvod k opojení však měla Jana Šrejma Kačírková ještě jeden. Týden před předáváním cen se jí narodila dcera Anička.
Jste českobudějovická rodačka. Kde jste získala své první pěvecké školení? Kdo u vás objevil talent?

Začínala jsem v dětském sboru Jitřenka u sbormistra Otakara Dubského. Zpívala jsem tam až do čtrnácti a pak jsem začala chodit na soukromé hodiny k paní profesorce Gregorové, mamince plzeňské pěvkyně Jany Tetourové. A tehdy zapracovala velká náhoda. Paní profesorka už nechtěla učit, a proto mě doporučila na hodiny ke své dceři. Ta ovšem neměla čas, ale sama chodila na hodiny k paní Domanínské, a já zakrátko jela do Prahy.

Vzpomenete si na své první setkání s touto českou operní legendou, která 4. července oslavila devadesátiny?

Na první pohled obyčejná, milá dáma, ze které se později stala moje „zlatá teta“, si mě poslechla a řekla, že hlas tam je, ale že ona už nebere nikoho nového. Nevím už, jak to přišlo, že jsem do té Prahy jela znovu. Asi jsem ji začala zajímat. Bylo mi sedmnáct, když mě paní Domanínská připravovala na zkoušky na konzervatoř a od té doby mě, naštěstí, neustále provází.

Kdykoli mluvíte o Libuši Domanínské, máte pro ni jen slova obdivu…

Však si taky nic jiného nezaslouží. V devadesáti je tak ohromně mladistvá, nezestárla, má velmi moderní myšlení a zároveň pochopení pro všechny kolem sebe.

Znakem dobrého učitele je také dobře odhadnout hlas svého žáka. V tomto ohledu jste Libuši Domanínské trochu poutekla z oboru, viďte?

Viděla mě jako mladodramatický hlas. Na konzervatoři jsem však pokračovala jako lyrický soprán, až jsem se dostala ke koloratuře. Teta si nikdy nemyslela, že bych byla koloratura, dokud jsem jí na klavír nepoložila Královnu noci. Opáčila: „No jo, ale to bys tam musela mít ta ‚efka‘.“ A když jsem je tam „ťukla“, nevěřila svým uším. „No to snad není možné, kde se ti to tam vzalo,“ divila se. A přitom mě k tomu dovedla ona sama, svou trpělivostí a umem.Tím, co říkáte, potvrzujete slova jiných zpěváků, že je třeba mít na začátku kariéry ohromné štěstí na dobrého učitele…

Dobrý učitel je základ. Kdyby se totiž něco pokazilo, nevím, jestli bych měla odvahu vydat se na tu cestu znovu. A navíc – málokdo vám řekne, že něco děláte špatně. Lidé vás chválí, ale ve skutečnosti málokoho zajímá, jestli je váš hlas a vaše technika v pořádku. Myslím si, že pěvci ze staré gardy vám mohou dát nejvíc. Jak po profesionální, tak po lidské stránce.

Konzervatoř jste vystudovala pod stálým dohledem Libuše Domanínské – měla jste zdravý základ, co přišlo potom?

Na konci šestého ročníku jsem se zúčastnila pěvecké soutěže v Karlových Varech, kde jsem obdržela Cenu Národního divadla moravskoslezského. To ovšem neznamenalo, že jsem hned dostala nabídku na nějakou roli. Musela jsem jet do Ostravy předzpívat. Poslouchali mě tehdy pan dirigent Dohnányi a pan ředitel Golat. Zazpívala jsem jim árii Fiordiligi z opery Così fan tutte, která se měla hrát v přebásnění Jarka Nohavici. Oba kývali hlavami, že se jim to líbí, ale zároveň mi sdělili, že na tuhle roli mají tři zpěvačky. A co prý jim zazpívám ještě…

A v téhle chvíli prý osudově zasáhla vaše kamarádka Kateřina Kněžíková, která věděla, čím oslníte…

Kačka mi okamžitě podala noty s Královnou noci a strčila mě zpátky. Když pánové uviděli, co chci zpívat, reakce byla obdobná jako u paní Domanínské: „No počkejte, počkejte a máte ta ‚efka‘? Nemusíme slyšet, jak se v těch výškách škrtíte.“ Opáčila jsem, že uvidíme, jestli to dám nebo nedám. – A viděli jsme… Hned v prosinci jsem naskočila do všech tří představení Kouzelné flétny a nakonec jsem zpívala i Fiordiligi na premiéře Così fan tutte. A tím jsem vstoupila na profesionální jeviště. Je ovšem pravda, že jsem ve Figarově svatbě zpívala už v roce 2004 v Karlových Varech v báječném představení naší profesorky Reginy Szymikové.

… té Reginy Szymikové, na jejíž hereckou výuku nedá dopustit nikdo z talentů mladé pěvecké generace, včetně Adama Plachetky nebo Kateřiny Kněžíkové?

Ano, právě té. Měli jsme velké štěstí, že jsme na konzervatoři zažili dobré vyučující. Vedle Reginy Szymikové to byli například Robert Jindra nebo Marie Kronbergerová, která nám dala takové základy italštiny, že když dnes někdo z Čechů zpívá italsky, poznáte, jestli ho učila Maruška.

Působíte v Národním divadle moravskoslezském, od roku 2010 jste tam ve stálém angažmá, a jak sama říkáte, velmi si vás v Ostravě hýčkají. Což jste jim vlastně dvakrát odvedla v podobě operní Thálie…

Jsou tam na mě moc hodní. Začalo to už minulým vedením – ředitel Luděk Golat mi dával nádherné role na tělo. Nevím, jak se stalo, že mi tak věřil. A po příchodu Roberta Jindry, Daniela Jägera a Jiřího Nekvasila to pokračuje. Ať už je to Anna Boleynová nebo Julie… Mám obrovské štěstí.

I další vaše divadelní zkušenosti pocházejí z mimopražských operních domů: zpívala jste v Liberci, Plzni, Českých Budějovicích. Myslíte si, že to formuje pěvcovu zkušenost jinak, než kdybyste začínala v Praze?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář