Vypravěč příběhů Wolfgang Holzmair

V pondělí 15. září se českému publiku v rámci festivalu Dvořákova Praha představil ostřílený rakouský barytonista Wolfgang Holzmair, který ve svém písňovém recitálu za klavírního doprovodu amerického pianisty Russella Ryana provedl výběr písní německy mluvících autorů Franze Schuberta, Richarda Strausse, Gustava Mahlera a českých skladatelů Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Jeho svébytný styl zpěvu prozrazoval letitou zkušenost s tímto žánrem. Také nebylo divu, že výborně ovládal repertoár skladatelů německého jazykového okruhu – dokázal se ale vypořádat na této úrovni i s českými autory?Holzmair zasvětil písňovému žánru celou svou pěveckou kariéru a může se pochlubit několika velmi úspěšnými sólovými nahrávkami například Schubertovým cyklem Die schöne Müllerin (1983, Preiser), nahrávkou Braunfelsova písňového cyklu Die Vögel (1992, Decca), Schumannovými Heine Lieder (1996, Orf) nebo CD s názvem Krenek und Schubert Lieder (2003, Orf) a podobně. Vedle toho je také velmi záslužným propagátorem autorů židovského původu, jejichž dílo propagoval v nahrávce Songs from Theresienstadt (2009, Bridge). Podílel se také na nahrávce Brahmsova Ein Deutsches Requiem pod taktovkou švédského dirigenta Herberta Blomstedta (1996, Decca) – tato nahrávka získala dokonce cenu Grammy.

V Praze Holzmair vystoupil jako zkušený a sebejistý sólista, který svůj projev zakládá na doslovném pochopení textu a jeho pečlivém následování. Tento projev také provází „hereckým“ přednesem podobným výkonům sólistů opery. Jedná se o naprosto dokonalé vyprávění příběhů, které jsou ukryty v písňových textech. Holzmairův způsob projevu je však ryze komorní, neokázalý, až intimní. Tomuto způsobu projevu pak zcela odpovídalo umístění koncertu do mystických prostor Anežského kláštera.Co se sólistova hlasu týče, jedná se o lyrický baryton, který je svým majitelem ovládán po technické stránce dokonale. Co Holzmairovi trochu chybí, je síla a objem hlasu. Je samozřejmé, že se svými hlasovými dispozicemi se pěvec oddal zcela písňovému repertoáru, přestože má za sebou také slušnou řádku operních rolí (Haydn, Mozart, Richard Strauss, Wagner, Hindemith, Britten a další). Jeho projev je ale založen především na deklamaci a pochopení textu, nikoli na síle zvuku. Holzmair někdy v těchto intencích zachází až na samou hranici zpěvu, kdy některé tóny v rámci přednesu pouze zašeptá, jemně naznačí nebo doslova spolkne. V tomto se jeho způsob zpěvu částečně podobá francouzským šansonierům. Nebezpečí takého projevu také tkví v tom, že přílišné „rozpitvávání“ textu může vést k jakési dramatické nevýraznosti, která – zvláště pro neněmecky mluvícího posluchače – může postrádat smysl. Takový posluchač se může v záplavu slov ztrácet a básnický text zcela přestat vnímat. Přednes pouze pro skupinku fajnšmekrů, dalo by se říct… Dodejme také, že posluchači neměli možnost texty písní sledovat, protože nebyly uvedeny v programu (ani v originálním znění, ani v překladu), jak bývá u takových koncertů dobrým zvykem. V písních, kde zpíval naplno, byl Holzmair výrazově nejpřesvědčivější a zaujal zejména v písních Gustava Mahlera, které byly vrcholem jeho recitálu.

Součást druhé poloviny programu byly písně Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Nabízí se otázka – proč nebyly na koncertě dvořákovského festivalu zařazeny písně Antonína Dvořáka, který za svůj život napsal čtrnáct písňových cyklů a další samostatné písně? Jaký byl dramaturgický záměr tohoto koncertu? Jistě by bylo zajímavé srovnat například Schubertovu tvorbu s ranými Dvořákovými písněmi (cyklus Cypřiše), které jsou přímo schubertovského střihu. Místo toho si Holzmair vybral písně autorů dvacátého století, které jsou inspirovány lidovou písní a jsou složeny na lidové texty. Bohužel nutno konstatovat, že čeština pěvci vůbec nesedla. Ačkoli jeho výslovnost nebyla špatná (a i kdyby byla, dalo by se to odpustit), jeho způsob přednesu, který aplikoval na svůj rodný jazyk, celému projevu v českém jazyce spíše uškodil. Sólista jistě věděl, o čem zpívá, a měl texty po obsahové stránce určitě dobře prostudované. Deklamace a frázování, na kterých si Holzmair tak zakládá, však v případě českých textů vůbec nefungovaly. Pěvec dělal významové pauzy tam, kde to nedávalo smysl, a členil český text proti jeho povaze. Jistě by bylo zajímavé vyslechnout jeho podání českých písní v německém překladu – to by ale zase byla až přílišná úlitba pro sólistu – ale snad by to v takovém případě fungovalo lépe.

Klavírního doprovodu se zhostil americký pianista Russell Ryan, který byl svým projevem velmi komorní, až nenápadný a dával tak plně vyniknout Wolfgangu Holzmairovi. Je snad trochu škoda, že jeho hra nebyla výraznější a zpěvu rovnocenná.Koncert rakouského barytonisty byl jistě pěkným zážitkem – k jeho dokonalosti však chybělo několik detailů, na kterých ale vždy záleží. Zorganizovat v rámci komorní řady koncertů Dvořákovy Prahy pěvecký recitál byl jistě výborný nápad, dramaturgicky mohl být ale lépe promyšlený a orientovaný více ve vztahu k Dvořákovi. Nemluvě o tom, že zastoupení jeho písňové tvorby chybělo na koncertě úplně.

Hodnocení autorky recenze:  70 %

Dvořákova Praha 2014
Wolfgang Holzmair (baryton)
Russell Ryan (klavír)
15. září 2014 Anežský klášter Praha

program:
Franz Schubert: výběr z písní
Richard Strauss: výběr z písní
Leoš Janáček: Moravská lidová poesie v písních (výběr z písní)
Gustav Mahler: Chlapcův kouzelný roh (výběr z písní)

www.dvorakovapraha.cz

Foto Dvořákova Praha / Petra Hajská

Hodnocení

Vaše hodnocení - W.Holzmair, R.Ryan (Dvořákova Praha 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář