Jeden z největších poválečných talentů. Hana Janků v operním recitálu na CD

Letošní vydání nového CD, sestaveného z rozhlasových nahrávek Hany Svobodové-Janků, je neobyčejně záslužným činem Radioservisu. Sopranistka Hana Svobodová-Janků patřila v šedesátých letech minulého století k mimořádným českým talentům a dosáhla světových úspěchů na předních operních scénách.

Ke světové kariéře ji skvěle připravilo deset let intenzivní práce v brněnské opeře. Od roku 1960 působila jako sólistka brněnské opery, byla přijata do angažmá v pouhých dvaceti letech. Až se z toho točí hlava, kde se vzalo tehdy tolik skvělých a dobře vyškolených talentů na českých operních scénách zlatých šedesátých let.

Pojem zlatá éra opery se vžil především pro Národní divadlo v Praze, ale platí bezesporu i pro další operní scény republiky. Charakterizovat mohl zejména Brno, které se v éře dirigenta Františka Jílka stalo díky kvalitním operním inscenacím obrovským protihráčem Prahy. Jistě za to vděčilo svým sólistům, k nimž vedle Hany Svobodové patřil jedinečný tenorista Vilém Přibyl, ale také Vladimír Krejčík, Jiří Olejníček, barytonista René Tuček, basisté Václav Halíř, Richard Novák…

Šedesátá léta minulého století představují u nás obecněji vzato prazvláštní fenomén v kulturním rozmachu, zdaleka nejen v opeře. Vznikají divadla malých forem, Laterna magika má veliké úspěchy ve světě, včetně Kanady a USA. Vysoká je úroveň činohry a nově vznikajících filmů, jako by vše kráčelo ruku v ruce s liberalizací systému, jaký nezažila žádná jiná země tehdejšího východního bloku. Nastal také větší rozmach televize, zatímco do padesátých let byl primárním zdrojem informací i přenosů rozhlas (ale dokázal denně přenášet koncerty Pražského jara). Rozhlas přenášel pravidelně live opery nejen z Prahy, ale také z ostatních scén. Po dokončení stavby budovy Janáčkovy opery v Brně (1965), moderní divadelní stavby pro tisíc padesát pět diváků, která byla tehdy ve střední Evropě unikátem, následovala řada rozhlasových přenosů právě z tohoto operního divadla! Taková byla atmosféra celé jedné dekády působení Hany Svobodové-Janků v hudebním Brně.

Hana Svobodová – druhé příjmení Janků po manželovi začala preferovat po senzačním úspěchu v milánské La Scale – se projevila od počátku jako famózní sopránový talent. V české opeře let šedesátých zazářila především v mladodramatických sopránových rolích. Od počátku kariéry bylo zřejmé, že její soprán zasáhne významně také do dramatického oboru. Sopranistka si vedla brzy znamenitě v italském neobelcantu, což nebylo ani tehdy časté. Díla italské opery nebývala vyslovenou předností českých pěvců. Proto byl ostatně angažován italský maestro Apollo Granforte, štědře zaplacený Ministerstvem kultury České republiky na rok, se zadáním zdokonalit české pěvce právě v technice belcanta. Mnozí čeští sólisté sice hostovali na evropských scénách, ale v německém a slovanském repertoáru, ne tolik v italském (Žídek, Přibyl, Spisar, Švorc, Švehla, Kachel, Berman, Kroupa, Kniplová, Dvořáková a další). Proto rád označuji Hanu Svobodovou-Janků za jedinečný pěvecký fenomén doby, neboť dokázala zaujmout v belcantové literatuře nejen na své domácí scéně v Brně, ale brzy v celoevropském kontextu. Dokonce na prknech věhlasné La Scaly, a to v roli dramaticky a rozsahově tak vypjaté, jako je Pucciniho Turandot! To byla na jaře roku 1968 obrovská bomba!

Hana Svobodová zvítězila v konkurzu La Scaly mezi čtyřiceti adeptkami. Poté titulní roli alternovala s famózní Birgit Nilsson, která ale premiéru pro indispozici odřekla a Hana Svobodová dostala svoji životní příležitost. Zde již preferovala své druhé jméno Janků po svém manželovi, takže velký operní svět ji poznává pod tímto příjmením.

V únoru 1969 jsem měl šanci vidět mladou sopranistku v roli Turandot v budově Národního divadla v Praze, kde vystoupil v roli Kalafa také Jiří Zahradníček. Rovněž překvapil vedle Hany Svobodové tehdejší operní Prahu, ještě jako host ze Slovenského národního divadla v Bratislavě. Představení bylo přijato s velikými ovacemi. Pucciniho Turandot se stala jednou ze životních rolí pěvkyně.

Na recenzovaném CD je árie Turandot postavena jako první v pořadí, právě s ohledem na její ohromný úspěch v milánské Scale, ale také v Drážďanech, Bratislavě, Praze, po emigraci ve Vídni, Düsseldorfu, v západním Berlíně, Bruselu, Florencii, Stuttgartu, Mnichově, Londýně i San Franciscu. Rovněž byla příznačně zvolena pro portrét na CD, neboť znamenala obrovský odraz do světové kariéry (booklet editor je Jan Králík, text v programové brožuře fundovaně vytvořila Jitka Fukačová).

Po roce 1970 zvolila Hana Svobodová-Janků zmíněnou emigraci. Kariéra světového lesku se jí jevila lákavá a možnosti éry liberálních let šedesátých se snazšími výjezdy do zahraničí se tehdy zdály s nástupem takzvané normalizace příliš nejisté. V reálu sice tak dramatická situace poté nenastala, pěvci jako Přibyl, Švorc, Žídek, Spisar či Kniplová a další mohli i nadále hostovat na významných scénách Evropy, ani nehovoře o Peteru Dvorském a Gabriele Beňačkové. Emigraci ale v té době zvolily pro svoji uměleckou seberealizaci tři výrazné české operní talenty, které se jevily tehdy v šedesátých letech v Československu jako mimořádné. Vedle Hany Svobodové-Janků to byli tenorista Jaroslav Kachel a basista Zdeněk Kroupa (Kachel zvolil emigraci až roku 1975, již jako sólista opery v Berlíně volil angažmá v Bonnu).

Za připomenutí stojí také to, že Hana Svobodová-Janků je povolána roku 1967 dirigentem Jaroslavem Krombholcem a firmou Supraphon pro nový komplet Smetanova Dalibora k nahrávce role Jitky spolu s tenoristou Zdeňkem Švehlou coby Vítkem. Snímek byl sledován s velkým napětím, dobře si pamatuji, jak jsme jej v debatách snad do nekonečna porovnávali s kompletem z roku 1950 téhož dirigenta, kde zazářili Beno Blachut, Marie Podvalová a Václav Bednář, v roli Jitky tehdy Štefa Petrová. Roku 1967 představila nová atraktivní nahrávka po sedmnácti letech mezinárodně ověřeného Viléma Přibyla v titulní roli a mladou Hanu Svobodovou-Janků coby Jitku. Tyto komplety mám dosud koupené dva, na vinylových černých deskách, poté vyšel ještě výběr scén na jedné gramodesce, kterou mám rovněž uloženu coby historickou. Ostatně stála tehdy 36 korun, jako sběratel gramodesek si to dosud pamatuji. A Smetanův Dalibor byl tehdy přední operní titul!  Kdyby nebyla v roce 1967 na jasném vrcholu v dramatickém oboru Naděžda Kniplová, která do Prahy rovněž přišla z Brna, mohla již Hana Svobodová nazpívat tehdy i Miladu, jak nám signalizuje právě na CD ukázkou árie z této role, působící svrchovaně. Ostatně Miladu zpívala o pár let později ve velké aréně Wiener Staatsoper v roce 1975, když zde byl inscenován Smetanův Dalibor.

Recenzované CD s operním recitálem Hany Svobodové-Janků nám ji představuje v nahrávkách, pořízených v letech 1963 – 1970 rozhlasovým studiem v Brně. Díky tomu máme doloženy pěvecké schopnosti talentované sopranistky v jejích výborných letech. Zmíněný první snímek árie Milady z Dalibora je z roku 1963, kdy jí bylo pouhých třiadvacet let! Další část nahrávek je z let 1966 – 1968 a 1970. Když si vícekrát přehraji působivé snímky, vítězí u mne pocit, že především ukázky z Verdiho tvorby jsou znamenité, ba pěvecky až výjimečné. V árii Leonory Pace, pace, mio Dio ze Síly osudu zaujme odvíjením instrumentální kantilény, frázováním, hlasovou lehkostí, zcela suverénním rozsahem. S výškami obou Verdiho Leonor, ze Síly osudu i Trubadúra, si doslova pohrává i dynamicky! Fascinuje i zcela přirozeným výrazem bez nadneseného patosu, vnitřně silně prožitým, s naprosto upřímným, neexaltovaným „fatalitá, fatalitá” v Leonoře ze Síly osudu! Málokdy slýchávám tolik dramatismu a zároveň dynamiky, pianových fines na poměrně malé ploše, úžasného zjemňování decrescendy do pian a pianissim. Nebo naopak skvělé rozvinutí vrcholového béčka árie z měkkého piana do plného piena forte.

Patrně na tom má svůj podíl citlivý dirigent s porozuměním pro bel cantový styl, který až telepaticky dovede se sopranistkou spolucítit v řadě jemných agogických momentů. František Jílek v Síle osudu ukazuje porozumění pro zmíněnou italskou tvorbu a její způsob frázování, kde jistým vzorem mohla být i legendární sopranistka Dusolina Giannini svým frázováním a dramatismem. Rovněž musím ale vyzdvihnout dirigenta Jana Štycha, který připravil a diriguje druhou Verdiho Leonoru z Trubadúra ze třetího dějství – Timor di me. Jako třetí v řadě Verdiho sopránů bych přiřadil Desdemonu z Otella, která je již v tehdy obvyklejším překladu do češtiny, s technicky úžasnými piany a pianissimy, které ovládá bravurně. Brněnskou inscenaci Verdiho Otella jsem měl to štěstí vidět v Brně live (vynikající Vilém Přibyl v titulní roli roku 1967).

K Verdiho tvorbě lze jistě přiřadit interpretaci partů Giacoma Pucciniho. Co platno, na světové úrovni se právě k tomuto italskému repertoáru dostávají pěvecky nejdisponovanější jedinci. Styl neobelcanta žádá bez sebemenších ústupků hlas extra třídy v barvě, kráse, rozsahu, velikosti. Na snímcích z let 1966 a 1970 jsou zvěčněny sopránové árie z Pucciniho Tosky a Turandot. Modlitba Tosky – Vissi d’arte – je vedena v imponující hladké plynulosti kantilény perfektně, s krásným vrcholem na bé, ale ještě krásnějším, působivým decrescendem do pianissim v závěru. Árie Turandot z druhého dějství – In questa reggia – řízená výtečným dirigentem Janem Štychem, je právě ukázkou role, se kterou se Hana Svobodová dostala z Brna až do milánského Teatro alla Scala.

Takovou roli měla mladá sopranistka šanci vytvořit na elitní scéně, kde je publikum tradičně nejvíce náročné na stylovou oblast těchto děl. Od oborů mladodramatických se dostává po již typicky dramatické sopránové obory.

Sympatickým doplněním románského repertoáru na CD je závěrečná virtuózní část árie Markétky z Gounodova díla Faust a Markétka, přednesená naprosto suverénně a ve výrazu zcela přesvědčivě. Je dokladem správného lyrického východiska hlasu v mládí a dobrého technického vedení pedagožky Hedviky Ryšánkové v Brně. To je pro rozvoj mladého hlasu vždy zcela zásadně důležité, lhostejno, kde se hlasu výborného školení dostane, zda na odborných školách nebo v soukromé pedagogické sféře. Ve finále árie Markétky zřetelně ukazuje pohyblivost, lehkost tvoření sopránového fondu. Zářivá, lesklá výška závěru Markétčiny šperkové árie vyznívá štíhle a přirozeně.

Rychlý vývoj sopránu Hany Svobodové-Janků od mladodramatického typu sopránu k dramatickému je zřejmý také na snímku z operního světa Richarda Wagnera a jeho Lohengrina. Sopranistka zde ztvárňuje Elsu z Brabantu v jejím dialogu s Lohengrinem. Snímek je z roku 1967, kdy jí bylo ideálních sedmadvacet let. Za dirigentským pultem je výborný Jan Štych, v roli Lohengrina Vilém Přibyl, v této době již stálý host Covent Garden v Londýně. Snímek je jedinečný. Ukazuje nám v plném lesku i Viléma Přibyla jako výtečného tenoristu s kovovou, pevnou výškou neobyčejného lesku a závažnosti. Hana Svobodová zpívá Elsu znamenitě, ale cítíme, že to není natolik její „parketa”, jakou je Verdi a Puccini. Parketa jest to více Přibylova, právě tato nahrávka odkrývá jeho možnosti ve wagnerovském oboru.

Ze světového repertoáru se můžeme přenést k českému, potažmo k slovanskému oboru. Hned prvním snímkem mladé zpěvačky ve studiu brněnského rozhlasu je árie Milady Jak je mi? ze Smetanova Dalibora pod taktovkou Jiřího Pinkase (1963). Je to úžasný doklad ohromného talentu, kdy bylo Haně Janků pouhých třiadvacet let! Ani jsem danému faktu nechtěl uvěřit a vícekráte studoval program CD s přesně uvedenými roky nahrávek. Nádherná kreace pěvecky i výrazově, s vyspělým frázováním, závěrečné vysoké há, korunující tuto árii, je skvělou sopránovou výškou ve své technické perfekci nasazení „shora” a vyváženého, štíhlého tónu v rezonanci. Jen o čtyři roky později byla Hana Svobodová Jaroslavem Krombholcem přizvána pro natáčení zmíněného kompletu Smetanova Dalibora pro Supraphon, ale pro mladodramatickou roli Jitky.

Velmi působivou ukázkou je populární Dvořákova árie Armidy ze stejnojmenného autorova díla – Za štíhlou gazelou – připomínající nám svrchovaný pěvecký projev Milady Šubrtové, jíž byla ve druhé dekádě věku oborově podobná. Plastika výstavby frází i krásné piano na závěrečném As v této árii ukazuje na technicky bezvadně zvládnutý hlas („odešel, jen se mih’“). Škoda, že na CD nemáme zvěčněnu její Rusalku, což byla tehdy v Brně velká kreace mladé umělkyně. Nicméně oborově blízká Elisa z Čajkovského Pikové dámy se brněnskému rozhlasu zachytit podařila. Svobodová je přesně typem sopránu pro Elisu, s podmanivou barvou, objemem i rozpětím, jež se pro danou roli doslova ideálně hodí. Volena je v českém překladu, podobně jako Verdiho Desdemona. To bylo tehdy zcela obvyklé i v zemích kolem nás, vše se zpívalo v překladech do jazyka dané země. Proto je jistým netypickým bonbónkem, že již v šedesátých letech byla árie Turandot i obě Verdiho Leonory natočeny v Brně v italském originálu.

Výjimečný snímek Smetanova Proroctví z Libuše tvoří zcela správně finále CD. Vznikl pod taktovkou Františka Jílka v roce 1968, je zde zachycen také výborný René Tuček jako Přemysl a Václav Halíř v postavě Chrudoše. Závěrečná scéna z Libuše ukazuje výjimečnost a šíři talentu Hany Svobodové. V této době jsme měli vícero Libuší, Smetana se hojně v našich divadlech hrál. Pokud bych posuzoval finální scénu Libuše ryze auditivně dle dané nahrávky, pak se mi Hana Svobodová v dané době jeví špičkou této role, jakou jsem mohl mezi tehdejšími představitelkami Libuše zaznamenat. Ač jí tehdy bylo teprve osmadvacet. Dramatický obor jí byl ruku v ruce s mladodramatickým souzen od přírody, od Boha. Dispozice pro dramatické obory je zřetelná již v jejích třiadvaceti letech, kdy nahrála výtečně Smetanovu Miladu. Ale pro úplnost raději dodám, že objem, prostorovou velikost hlasu, ale ani hlasovou nosnost nikdy neposoudíme ze záznamů, byť i dokonalých. U Hany Svobodové-Janků si musí každý, kdo ji neslyšel live v prostoru divadla, přimyslet výjimečně průbojný a nosný hlasový fond, který dokázal zaujmout ihned po prvních hudebních frázích na jevišti. Tento aspekt hlasu nedovede žádný snímek nikdy beze zbytku poskytnout.

Na CD jsou prezentovány také rozhlasové snímky z roku 1990, po návštěvě pěvkyně z emigrace. Nebyla ještě zdaleka za zenitem pěvecky, bylo jí padesát let a hlas sám o sobě zní stále svěže, naprosto nepoznamenán častými vibraty a tremoly některých českých předchůdkyň z hlasového přetížení. Rovněž oblast tónů il ponticella je bezvadná, což svědčí o racionálním využití hlasových oborů v době zahraničního působení. V roce 1990 natočila coby doklad doby populární árii Mařenky ze Smetanovy Prodané nevěsty a scénu Kostelničky z Janáčkovy Její pastorkyně. Je asi pochopitelné, že s češtinou nebyla dvacet let v přímém pěveckém styku, což se trochu podepisuje na árii Mařenky v hledaném vokálu „e”, v každé frázi kupodivu poněkud odlišném. V jedné větě spíše „e” z německého „hören”, hned vedle užšího „e”, vyžadovaného v české kotlině Jaroslavem Krombholcem, které zde bylo jakousi ustálenou vokálovou normou. Ale tyto nahrávky jsou jen dokreslením zdařilého portrétu sopránového talentu světového rozměru, který se zformoval a plně projevoval v Brně let 1960 – 1970.

Její hektická kariéra již od dvaceti let věku měla, žel Bohu, předčasné finále. Zemřela ve Vídni roku 1995, v pouhých necelých pětapadesáti letech, stižena zákeřnou nemocí. Pochována je v rodném Brně.

Na Hanu Svobodovou-Janků by se nemělo zapomenout. Byla jedním z největších talentů, jaké jsme měli i v době zmíněné zlaté éry opery. Škoda, že jsme si talent Hany Janků nemohli již více vychutnat ve stěžejních rolích děl Smetany, Dvořáka, Fibicha, či Janáčka, když si po famózní dekádě v Brně zvolila emigraci. Zda by se bez oné volby stala ovšem sólistkou Národního divadla v Praze, není tak jisté. Vilém Přibyl nabídky Prahy odmítal s poukazem na mimořádnost moderní scény Janáčkovy opery v Brně se zázemím a servisem, jaký pražská divadla neměla. Totéž říkal veřejně i znamenitý tenorista Vladimír Krejčík, což vím od jeho hlasového pedagoga Antonína Novotného (není to, prosím, bývalý prezident, jde o ryze náhodnou shodu jmen). Prý má v Brně takové zázemí, že se mu naprosto nechce jít do Prahy. Toto píši jako zajímavý doklad doby, v souvislosti se zmiňovanou stavbou atraktivního, velice moderního divadla v Brně, které svým zázemím pěvcům zjevně imponovalo.

Vydané CD dokazuje, že Hana Svobodová-Janků byla jedním z největších talentů, jaké jsme ve štědré operní poválečné epoše měli. Brno ji katapultovalo k velké kariéře mezinárodní. V tom je i veliká zásluha hudebního Brna a jeho vynikajících dirigentů Františka Jílka a Jana Štycha, kteří mimořádný talent muzikantsky a výrazově formovali.

Hodnocení autora recenze: 100%

Operní recitál – Hana Janků
Hana Svobodová-Janků (soprán)
Délka – 1 hodina 17 minut 47 sekund
Vydal Radioservis 2016

Giacomo Puccini: Turandot
– I questa reggia (Turandot), 2. akt

Giuseppe Verdi: La forza del destino
– Pace, pace, mio Dio (Leonora), 4. akt

Giuseppe Verdi: Il trovatore
– Timor di me / D’amor sull’ali rosée (Leonora), 3. akt

Giacomo Puccini: Tosca
– Vissi d’arte (Tosca), 2. akt

Giuseppe Verdi: Otello
– Emilie, buď tak hodná (Emilia, te ne prego) / Proč lká a pláče (Piangea cantando) (Desdemona), 4. akt

Richard Wagner: Lohengrin
– Zdar, králi, tobě (Heil, König Heinrich!) (Lohengrin, Heinrich, Elsa), 1. akt

Charles Gounod: Faust
– Ach! Ta zář! (Ah! je ris!) (Maguerite), 3. akt

Petr Iljič Čajkovskij: The Queen of Spades
– Již půlnoc blíží se (Уж полночь близится) (Liza), 3. akt

Antonín Dvořák: Armida
– Za štíhlou gazelou (Armida), 1. akt

Bedřich Smetana: Dalibor
– Jak je mi? (Milada), 2. akt

Bedřich Smetana: The Bartered Bride
– Ach jaký žal / Ten lásky sen (Mařenka), 3. akt

Leoš Janáček: Jenůfa
– Co chvíla (Kostelnička), 2. akt

Bedřich Smetana: Libuše
– Buď smír mou pokorou / Bohové mocní! (Chrudoš, Přemysl, Lutobor, Radovan, Šťáhlav, Radmila, Krasava, choir, Libuše), 3. akt