“Josefe! Dej tomu maximum!” V Ostravě mají premiéru Tři přání

Rozhovor s jedním z protagonistů dnešní premiéry, basistou Josefem Škarkou

Pokud se nemýlím, s ostravskou operou spolupracujete poprvé. Vaše pocity?

Ostravská operní scéna má dlouhodobě pověst jednoho z nejlepších souborů v České republice. Vzpomínám si, na moment, když jsem z Ostravy dostal tuto nabídku. Byl jsem tehdy opravdu velmi potěšený, a vlastně i hrdý. Jenže hned za tím se ohlásila zodpovědnost: Josefe! Dej tomu maximum! K tomuto respektu se brzy přidal také pocit pohody a to díky týmu opery Národního divadla moravskoslezského, který svou práci zvládá na špičkové úrovni.

Je to také váš první Martinů – alespoň v opeře, že? Jaký vztah k jeho muzice máte? A jak se vám Martinů zpívá?

Martinů patří jednoznačně k mým nejoblíbenějším skladatelům. Stále mě něčím novým překvapuje, stejně jako opera Tři přání. Ač toto dílo má pro moje ucho „nový zvuk“, stále je v tom čitelný Martinů rukopis. Martinů prošel, jako mnoho jeho současníků cestou avantgardy, neoklasicismu, neofolklorismu, a přitom je jednoznačně svým hudebním jazykem rozpoznatelný a nezaměnitelný. Abych ještě odpověděl na otázku: na brněnské konzervatoři jsem zpíval ve studentském představení jeho Hlasu lesa, a pokud si dobře vzpomínám, tak pod taktovkou Jakuba Kleckera, se kterým se v Ostravě po mnoha letech u Martinů opět setkávám. Tři přání jsou i pěvecká výzva. Zrovna v mé roli Justa se během celé opery trochu zvláštně střídají basbarytonový a ryze barytonový obor a k tomu je ještě třeba zvládnout prózu. Takže si musím zvláště pečlivě rozvrhnout síly.

S režisérem Jiřím Nekvasilem jste se už setkal, při inscenaci Pucciniho Děvčete ze Západu v pražském Národním. Jak se vám s ním pracuje a hlavně – co prozradíte o „vaší“ postavě Arthura i o samotné inscenaci?

To máte dobré informace. Tehdy jsem zpíval jednoho z kovbojů. Myslím, že v alternaci s Vaškem Siberou. Pan Nekvasil po letech vtipně poznamenal, že v tom velkém obsazení tehdy zpíval každý, kdo měl ruce a nohy, dokonce tam tenkrát zazářil mladý Adam Plachetka a já jsem moc rád, že jsem tehdy mohl být u toho. Studoval jsem první ročník na AMU u pana Tučka, přišel za mnou pan Kusnjer, že v Národním hledají zpěváky pro malé role. Udělal jsem tedy předzpívání, no a pak jsem už jen nábožně sledoval ty velké umělce, jako byla Eva Urbanová, Anda – Louise Bogza, John Fiore, Jan Vacík, Richard Haan, a tetelil se blahem, že jsem součástí toho spektáklu. Léta plynula a teď se setkávám s panem Nekvasilem na dalším velkém projektu a tím jsou Tři přání. Mimo jiné obdivuji jeho přehled. Občas nám zajímavě vypráví o historickém pozadí této opery. Těch letopočtů, co si pamatuje! Já si sotva pamatuju svoje telefonní číslo. Baví mě, že naše spolupráce je vzájemně tvůrčí. Vyhovuje mi přinášet nápady a pak je nechávat panu režisérovi ke zpracování, dopilování, ponechání, nebo vynechání. Takto se pomalu rodí moje postava Arthura de Saint Barbe. Je to filmový herec, který si už delší čas udržuje vztah s kolegyní herečkou Ninou Valencií. Nina je mu nevěrná s mladším hereckým kolegou Sergem a s ním Arthurovi nakonec uteče do Ameriky a ubohému hrdinovi zanechá jen dopis na rozloučenou. To je ta, řekněme, rovina civilního příběhu, jenž tvoří rámec tomu filmovému. Všichni tři totiž hrají ve stejném filmu jakousi pohádku – podobenství o třech nevydařených přáních, která skončí dosti podobně jako osud skutečného Arthura. Závěr opery pak krásně doznívá v nejasném polosnu a polo-realitě…. Ale víc už nebudu prozrazovat.

Čím myslíte, že by Martinů Tři přání mohly ostravského diváka hlavně zaujmout?

Mám pocit, že především skvělým obsazením všech alternací. Období zkoušení bylo velmi náročné. Hudební zkoušky střídaly choreografické a ty zase aranžovací, ale stále jsem měl pocit, že to co děláme, má smysl a to mi dávalo novou sílu. Celé dílo vyžaduje téměř muzikálovou průpravu, takže představení je náročné nejen na hlas, ale i na fyzičku. Často jsme pozdě večer po zkouškách padali na ústa, ale stejně jsem přes tu velkou únavu ze svých kolegů cítil příjemné nadšení a radost ze hry, takže druhý den jsme do toho zase šli naplno. Doufám, že tento zápal půjde i přes barevný orchestr také do hlediště k divákům. Užíváme si skvělou „partneřinu“. Nesmím ale zapomenout na efektní scénu pana Dvořáka a elegantní kostýmy paní Hanákové. Mimochodem, dlouho jsem nezažil, aby všechny dámy v ansámblu byly jednohlasně nadšené ze svých kostýmů tak jako ve Třech přáních.

Ta opera je mimo jiné také o tom, že splněná přání nemusejí člověku vždy přinést jen štěstí. Jak vy to v životě máte?

To víte, že mám svá přání a touhy. Rozděluju si je do kategorií: uskutečnitelné, bláznivé a praštěné. Jenže čas pak většinou ukáže, které přání kam zařadit. Nebudu říkat, jaká kategorie kterému přání patří, ale chtěl bych: vyhrát na olympiádě, natočit film, udržet si zdravý rozum alespoň do důchodu, být tenor, projet si na vlastní pěst Asii, dělat zajímavé projekty jako jsou Tři přání, kamošit se s Michaelem Hanekem a především splatit rodičům tu jejich nekonečnou trpělivost se kterou mě provázeli po celou mou dosavadní kariéru.

Patříte k mladým zpěvákům bez stálého angažmá. Třeba zrovna v tomto směru žádné přání nemáte?

Víte, že jsem nad tím nikdy takto neuvažoval? Snažím se věcem dát volný průběh a doufat, že Pán Bůh mi pošle jen to, co je pro mě zrovna vhodné.

Jak se vám vůbec bez onoho trvalého angažmá žije? Jaké klady a naopak zápory to z vašeho pohledu obnáší?

V současném systému českých operních scén po sečtení všech kladů a záporů vychází u angažmá i u „volné nohy“ zhruba stejný výsledek. Ačkoliv jsem měl párkrát možnost zpívat v zahraničních divadlech a vidím výhody staggionového systému, chyběl mi tam na druhou stranu duch toho divadla. Atmosféra, kterou vytvářejí jenom lidé. Je to svým způsobem hezké, když se někdo navždycky odevzdá nějakému místu a zestárne s ním, nebo si v rekvizitárně může udělat kafe a poklábosit nebo mít tu svou šatnu s letitýma zlomvazkama na zrcadle a županem ve skříni. Mně zatím můj životní styl v tomto směru vyhovuje, ale kdoví, co bude. Jedinou nevýhodu vidím snad jen v tom, že nedostávám stravenky.

Když se ještě přece jen vrátíme k přáním: co nějaké konkrétní vysněné role, máte? Třeba právě nějaký další Martinů mezi nimi není?

Asi mám velké štěstí, protože každá role, co jsem kdy zpíval, se nakonec ukázala být svým způsobem vysněná. Každá role mi něco dala a posunula mě zase o krok dál. Ale abych úplně neuhýbal otázce: od malička jsem měl rád zlouny. Třeba někdy dozraju do barona Scarpii, ač to zatím není úplně můj obor. A co se týče Martinů? Je zajímavé, že se na to ptáte, protože se jedná o moje další bláznivé přání: dlouhodobě nosím v hlavě režijní koncepci na jeho Ariadnu. Ta opera mě naprosto uchvátila už za dob studií na brněnské konzervatoři.

Co dalšího vás čeká po ostravské inscenaci?

Letošní sezonu mám patrně ve znamení avantgardy. Po Třech přáních mě v Brně čeká opera Thomase Adèse Powder Her Face v režii Tomáše Studeného a pod taktovkou Marka Ivanoviće. Pokud uvážíme, že pověstná scéna ve vlčí rokli z Weberova Čarostřelce také byla ve své době svým způsobem avantgardní, pak tedy ještě Čarostřelec v Plzni s dirigentem Norbertem Baxou. A nedílnou součástí mého života se stává práce v hudebně – sociálním sdružení Brundibaros. Po úspěšném uvedení Krásova Brundibára v Brně se s dětmi snad ve spolupráci s Divadlem Minor podíváme do Prahy a nově nacvičujeme inscenaci na hudbu Mozartova Requiem, opět v režii Lindy Keprtové. Chtěl jsem si také vyzkoušet pozici textaře, takže doufám, že se mi brzy podaří dokončit libreto k jedné pidiopeře. Těsně před prázdninami sezonu uzavře opět Bohuslav Martinů. S Pražským smíšeným sborem si zazpívám jeho Polní mši. K tomu stále běží Rudá Marie na Nové scéně, Eva v Liberci a Král Teodor v Bratislavě. Na další sezonu pár nabídek mám, ale nechci je zakřiknout, nechám si je zatím s dovolením pro sebe.

Hodně úspěchů, v první řadě teď s ostravskými Třemi přáními.

Srdečně zdravím všechny čtenáře Opery Plus, děkuji za pozvání!

Vizitka:
Josef Škarka (*1981)
Rodák z Brna, absolvent pražské HAMU (třída Miloslava Podskalského). K dráze profesionálního pěvce mu pootevřelo dveře vítězství na Mezinárodní pěvecké soutěži v Karlových Varech v roce 2009 (Druhé místo v kategorii Opera a Cena Národního divadla v Brně) a prohlubování pěveckých znalostí u Gabriely Beňačkové, Ireny Polliny, Petera Dvorského, Toma Krauseho a José Cury.

Řadu let působí jako hostující sólista v mnoha českých divadlech (Plzeň – Figaro, Leporello, Bonifác; České Budějovice – Sparafucile, Monterone; Opava – Basilio, Don Alfonso; Liberec – Steffano, Rubač; Ústí n. Labem – Colline, Ferrando, Eremit ). Jako host spolupracuje s Národním divadlem v Praze(Čarokraj, La fanciulla del West, Rudá Marie), Národním divadlem v Brně (Figaro, Powder Her Face), Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě (Tři přání) a Slovenským národním divadlem v Bratislavě (G. Paisiello – Teodoro). Ve spolupráci s kulturní organizací Nancy Operapassion a Opéra national de Lorraine nastudoval pod taktovkou světového tenoristy José Cury Pucciniho operu La rondine a pro italskou operní scénu v Modeně a Piacenze Offenbachovu operu Les contes d’Hoffmann (Hermann/Schlémil).

Josef Škarka se s chutí věnuje koncertní činnosti. Během studií na brněnské konzervatoři navázal dlouhodobé hudební partnerství s pianistou Richardem Pohlem. Jejich duo Škarka – Pohl se věnuje především písňové tvorbě a dává příležitost také mladým současným skladatelům. Pro toto duo tak vzniklo hned několik písňových cyklů. Lukáš Sommer pro ně napsal cyklus Souvrať, který v roce 2009 nahrál Český rozhlas. O rok dříve byli pozváni ke koncertování v Mexiku v rámci festivalu „Leoš Janáček / Silvestre Revueltas“. Pro České kulturní centrum ve Stockholmu v roce nastudovali Mahlerův cyklus Chlapcův kouzelný roh a pro MHF Moravský podzim Dvořákovy Biblické písně.

Navázal pravidelnou spolupráci s progresivním mladým souborem Komorním orchestrem Berg, se kterým uvedl řadu zajímavých opusů: Poulencův Maškarní ples, Ravelovy Písně hebrejské a španělské, Stravisnkého Lišáka, nebo Martinů Otvírání studánek, které bylo na objednávku MHF Pražského jara a v choreografii Oto a Jiřího Bubeníčkových uvedeno v pražském Národním divadle s původními Radokovými projekcemi. Dále spolupracoval se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (nahrávka Requiem Otomara Kvěcha pro Český rozhlas), Zlínskou filharmonií (Martinů – Kytice), Ostravskou filharmonií (Vánoční koncert), nebo Hudebním festivalem v Litomyšli (Veljo Tormis – Zaklínání železa). S plzeňskou filharmonií nahrál na CD nedávno objevenou Martinů operu Den dobročinnosti (Jour de bonté).

www.josefskarka.cz

Bohuslav Martinů:
Tři přání
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker (alt. Robert Kružík)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Videoprojekce: Marika Haklová-Bumbálková, Otakar Mlčoch, Tomáš Picka, Zuzana Studená
Pohybová spolupráce: Lenka Dřímalová, Jana Tomsová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 15. října 2015 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Arthur de Sainte Barbe / Juste – Josef Škarka (alt. Jiří Hájek)
Nina Valencia / Indolenda – Lucie Kašpárková (alt Petra Perla Nôtová)
Serge Eliacin / Adolf – Jorge Garza (alt. Peter Račko)
Eblouie Barbichette / Žebračka – Eva Dřízgová-Jirušová (alt. Marianna Pillárová)
Adelaida – Lucie Hilscherová (alt. Erika Šporerová)
Lilian Nevermore / Víla Nulle – Jana Hrochová (alt. Lenka Čermáková)
Majordomus / Barman – Václav Morys (alt. Lukáš Hacek)
Kapitán- Roman Vlkovič (alt. Petr Urbánek)
Generál – Aleš Burda (alt. Petr Němec)
Černoška Dinah – Veronika Holbová (alt. Barbora Martínková-Polášková)
Ministr – Michal Onufer (alt. Václav Živný)
Hlídka / Hlas – Jiří Halama (alt. Martin Holík)
Argentinský zpěvák – Tomáš Savka
Telefonistka – Miroslava Georgievová
Režisér – Přemysl Bureš
Jazzový vokální kvartet – Lukáš Červenka, Jaroslav Kotyk, Ondřej Sikora, Jan Zieleznik
Dáma – Bohdana Šindlerová (alt. Pavla Morysová)
Klavírní sólo – Michal Bárta (alt. Jozef Katrák)

www.ndm.cz