Jsem nesnesitelný tím, že neustále něco musím dělat

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

O České filharmonii, souboru Harmonia Praga i o Janu Kubelíkovi
Rozhovor s houslistou Miroslavem Vilímcem 


Nedá mi to nezačít vaším rodinným i hudebním zázemím, maminka učitelkou hudby, bratr klavíristou, manželka houslistkou, syn houslistou… Povězte, co všechno za tím je? Rodinné prostředí? Tradice? Životní styl? Geny?

Tak určitě se dají vystopovat nějaké geny, a to nikoli jen po rodičích. Můj prastrýc Viktor Sládek byl dlouholetým primistou České filharmonie v Talichově a Ančerlově éře, ještě jsem ho zažil a leccos se o té době dozvěděl. Moje matka, ředitelka hudební školy Ilona Vilímcová-Sládková, sama houslistka, mě vlastně přivedla až na Akademii múzických umění, kam jsem šel přímo, bez konzervatoře. Na AMU, ve třídě profesora Václava Snítila jsem se poznal se svojí ženou, Jitkou Novákovou, tehdy vítězkou řady houslových soutěží, dnes profesorkou Pražské konzervatoře. Můj tchán byl též houslistou, ředitelem hudební školy v Mladé Boleslavi, rodinnou houslovou sestavu doplňuje syn Libor, který nedávno vykonal úspěšně konkurz do České filharmonie. Nesmím samozřejmě pominout bratra Vladislava, původně houslistu, kterého však využívám jako klavírního partnera. Něco se určitě zdědí, velmi důležité je ale i celkové prostředí, kde hudba je přirozenou součástí života. V dětství mi připadalo divné, když někdo nehrál na housle… Zdálo se mi, že každý člověk musí dýchat, chodit, jíst – a také hrát na housle.

Hodně lidí si dnes přitom stěžuje, že zájem o klasickou hudbu upadá, že s všeobecným kulturním povědomím našeho národa to jde od desíti k pěti. Jak to jako hudebník vidíte a cítíte vy?

Já myslím, že je to celosvětový problém. Nežijeme v devatenáctém století, kdy housloví či klavírní virtuosové byli vnímáni stejným způsobem jako dnešní hvězdy populární hudby. Hudba se nějak vyvíjela, trochu se odtrhla od celospolečenského způsobu života, současná vážná hudba se stala skutečně výlučnou záležitostí uzavřeného kruhu příznivců. Nemyslím, že se to změní násilnou popularizací. Můžeme při různých výchovných akcích představovat ofrakované hudebníky jako roztomilé tučňáky, přibližovat je z humorné stránky, dělat z dirigenta kouzelníka se zázračnou taktovkou, to vše můžeme dělat. Nedělejme si ale při tom všem iluzi, že takto naladěný posluchač přijde pak na běžný koncert, na kterém zazní třeba Stravinského hudba, a bude hudbě rozumět. Buďme skromní a buďme šťastni za to, že existuje jistá menšina lidské populace, která si někdy ráda na koncert zajde, ať už kvůli uměleckému zážitku či ze společenských důvodů. Na tyto posluchače se zaměřme a neodraďme je, například nepěknou hudbou či pěknou hudbou, nepěkně zahranou. Jinak ale hudební osvětu neodmítám, ovšem tím způsobem prováděnou, jak to uměl například geniální Leonard Bernstein ve svých výchovných koncertech či u nás před lety Václav Neumann v televizních vystoupeních. Jedině touto inteligentní, uměřenou, zároveň však odborně fundovanou cestou můžeme dojít k posluchači, kterého pro vážnou hudbu získáme.Nemohu se při rozhovoru s vámi nezmínit o vašem nedávném odchodu z postu koncertního mistra České filharmonie. Prosím alespoň stručně: Jaké důvody vás k tomu vedly? Vaše pocity, se kterými jste dotyčný post opouštěl?

Já jen upřesním, že oficiálně, podle dohody s ředitelem České filharmonie, jsem ještě stále koncertním mistrem, i když nehrajícím, a to do doby, než bude legálním způsobem, tedy úspěšným konkurzem, vybrán můj následovník – či následovnice. Proběhl už jeden konkurz, z něho nikdo vybrán nebyl, připravuje se konkurz další. Já jsem se stal koncertním mistrem orchestru po odchodu Jiřího Bělohlávka z jeho funkce na začátku devadesátých let a zažil jsem vynikající uměleckou i osobní spolupráci se všemi šéfdirigenty, kteří vedli filharmonii po dalších více než dvacet let. Pak se opět vrátil Jiří Bělohlávek a mně bylo jasné, že jsem „jeho“ koncertním mistrem nikdy nebyl a tímto způsobem budu také vnímán. Funkce koncertního mistra jsem si velmi vážil, bral jsem tuto činnost nikoli jako pouhé zaměstnání, ale jako prvořadou uměleckou realizaci. Proto jsem také nepřijal šéfdirigentovu nabídku, abych se místa vzdal, udělal z celé záležitosti pro sebe jakousi ctnost a byl prezentován jako koncertní mistr, který takzvaně na svém vrcholu uvolňuje místo mladým nadějným. Je mi milejší prezentovat vše tak, jak to doopravdy je. Jiří Bělohlávek mě jako koncertního mistra prostě nechtěl a z titulu šéfdirigenta má oficiální i neoficiální možnosti své rozhodnutí prosadit.

Bránil jste se v této situaci a rozvažoval dlouho další kroky?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Reakcí (4) “Jsem nesnesitelný tím, že neustále něco musím dělat

  1. Je snadné vážit si špičkových umělců, je možné si vážit dobrých umělců i když jsou již „za zenitem“, ale je takřka nemožné si vážit umělců, kteří nemají soudnost. Ta panu Vilímcovi očividně schází a tak si vykonstruoval příběh o zlém panu Bělohlávkovi, který ho nemá rád a chce se ho proto zbavit. Česká filharmonie si zasloužila mít lepší koncertní mistry již dlouho před příchodem pana Bělohlávka. Ač je možné mít k současnému šéfdirigentovi ČF jistě spoustu výhrad, jeho snaze řešit neoptimálně obsazené klíčové posty v orchestru je potřeba tleskat.
    Kéž by stejnou odvahu měli i ostatní umělečtí šéfové. V pražských orchestrech (nejen) by se našlo dost příkladů, kdy hráči setrvávající na předních postech zdaleka nejsou tím nejlepší pro svůj orchestr.

  2. Až po několika týdnech jsem si přečetl rozhovor s houslistou Miroslavem Vilímcem a velmi mě zaujal komentář pisatele „viola“, který tleská změnám na postech koncertních mistrů Čf a volá i po dalších podobných zásazích, u jiných orchestrů nevyjímaje. Dlouhá léta pravidelně chodím na Českou filharmonii, nejsem příliš obeznámený s kvalitou vedoucích hráčů dalších symfonických těles. Pan pisatel je však zřejmě znalec všech pražských i mimopražských orchestrů, v nichž podle něho zastávají vedoucí místa často nevyhovující instrumentalisté. Měl na mysli pražské symfoniky hl. Města Prahy FOK či koncertní mistry a vedoucí Českého rozhlasu? Z ostatních orchestrů je to třeba brněnský či plzeňský? A kteří ze šéfdirigentů těchto orchestrů jsou podle pisatele takoví slaboši, kteří – oproti Jiřímu Bělohlávkovi – mají strach do toho šlápnout a vyhodit ty špatné hráče, nebo dobré hráče za zenitem? Mimochodem, slyšel jsem v podání M. Vilímce řadu závažných sól v orchestru, ještě před několika lety hrál velmi přesvědčivě s filharmonií Sukovu Fantazii. Docela mě zajímalo, zda je to nyní opravdu houslista za zenitem, tak jsem vyhledal některé jeho nahrávky na youtube, které evidentně pocházejí z nedávné doby. Pokud vypadá hra za zenitem tak, jako např. provedení Sarasateho Cikánských melodií na https://www.youtube.com/watch?v=K3C6KkSKfVU, – doporučuji ke zhlédnutí – pak ať všichni hrají takto, třeba za zenitem. Přeji vše dobré zkušeným vedoucím hráčům, ať již ve filharmonii, pokud zde na svých místech jako „zazenitoví“ vůbec zůstanou, tak i v dalších, určitě kvalitních pražských a mimopražských orchestrech.

Napsat komentář