Kahánek s Cibulkovou zakončili Martinské slavnosti klavíru

Závěrečný koncert letošního ročníku Martinských slavností klavíru přinesl posluchačům zajímavý program představující pomyslný vhled do bohaté tvorby konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století. V souladu s ideou festivalu, který předně uvádí koncerty pro klavír a orchestr v komorní úpravě pro dva klavíry, čímž odkazuje k tradici provozování hudby v měšťanských salonech, zazněl tak trochu „jiný“ Koncert pro levou ruku D dur Maurice Ravela, který doplnila hudba Sergeje Rachmaninova a Witolda Lutosławského.

Koncert, jehož charakter přirozeně ovlivnila okolnost objednávky klavíristy Paula Wittgensteina, který během svého nasazení v bojích první světové války přišel o pravou ruku, vznikal ve stejné době jako skladatelův Klavírní koncert G dur (pro obě ruce). Na rozdíl od něj však v Koncertu D dur není ani náznak hravosti, jeho obsah je velmi závažný, místy až tragický, a Ravel tak jako by do něj promítl svůj vlastní negativní postoj k válečným událostem té doby. Extrémně náročného sólového partu skladby, která navíc probíhá v jednolitém, nepřerušovaném proudu, se zhostil Ivo Kahánek, jemuž v roli orchestru „sekundovala“ Markéta Cibulková. Té se skvěle podařilo vykreslit postupnou úvodní gradaci pomalého Lenta, do jejíhož vypjatého vrcholu svým tématem vstoupil Kahánek s velkou razancí. Jeho nástroj zněl zejména v nejhlubší oktávě na můj vkus až zbytečně hrubě, což však klavírista vyvážil v úžasně jemně zahraných místech s nižší dynamikou. V těch Kahánek, a to platí pro celý večer, po zvukové stránce doslova kouzlil. Jeho tón byl totiž právě v pianu neuvěřitelně hladký, lehký a přitom velmi konkrétní a – ve zbývajících skladbách pro dvě ruce – navíc skvěle vyvážený. Konkrétně v Ravelovi se mu díky tomu podařilo nádherně zachytit domnělý „impresionistický opar“. V následném místy až ironickém Scherzu bylo naopak třeba obdivovat lehkost, s níž zvládal náročnou techniku, která zde navíc probíhá ve velkém zvuku. Po jeho vrcholu, kdy se ve fortissimu vrací úvodní téma, následovala opět bravurně zahraná kadence, v níž šel klavírista záměrně místy s tempem mírně dopředu.

Doprovod Markéty Cibulkové, jejíž part byl také velmi náročný (koneckonců v originální verzi je orchestr velmi bohatě instrumentován) byl po rytmické stránce velmi přesný, ve zvuku však jako by místy nedokázala ustoupit Kahánkovi, který hrál také stále „naplno“, a skladba tak především ve druhé polovině občas zněla jako imaginární souboj dvou sólistů.

Odlehčení po přestávce přinesla Rachmaninova Suita č. 1 op. 5 z roku 1893, kterou autor věnoval Petru Iljiči Čajkovskému. Čtveřici „hudebních obrázků“, jak je údajně označil sám Rachmaninov, otevřela poetická Barcarolle. Allegretto, v jejíchž společných triolových pasážích se občas objevila drobná nesouhra. Náročné stoupající a následně klesající běhy v druhé půlce skladby byly zahrány s velkou jistotou, chyběla však propracovanější dynamika, v níž by si oba klavíristé vyšli vstříc, a tato část tak po stránce zvukové vyzněla velmi ploše. Kahánek s Cibulkovou jako by se i zde místo spolupráce mezi sebou zvukově mírně „přetahovali“. Barevnému La nuit… L’amour… Adagio sostenuto nechyběla lehkost a vytříbená jemnost v rozkladech, třetí část Les Larmes. Largo di molto, měla dynamicky úžasně vystavěné závěrečné L’istesso tempo. Celkově však bylo v celé suitě – včetně závěrečné Pâques. Allegro maestoso – uplatňováno zbytečně ostré forte, které podle mě bylo důsledkem toho, jak se oba klavíristé snažili zvukově prosadit.

Markétě Cibulkové navíc po celou dobu hru nepochybně ztěžovala nedůslednost jejího obraceče not, která se soudě podle reakcí v publiku zdála býti úsměvnou, avšak klavíristce nepochybně narušovala soustředění.

Již zmíněné ostré forte potom naopak skvěle sedělo závěrečným Variacím na Paganiniho téma Witolda Lutosławského. Ty s Ravelem spojuje válečná tematika; skladba vznikla za nacistické okupace Varšavy a skladatel se v ní poměrně pečlivě „drží“ Paganiniho originálu (každou z variací lze v Lutosławského verzi snadno rozeznat). Kahánek s Cibulkovou jim dodali potřebnou živelnost i hravost, oba party zde byly velmi jasně a nápaditě odstíněny a skladbě nechyběl potřebný drive. Martinské slavnosti tak svůj letošní ročník uzavřely se zaslouženými ovacemi, které jsou příslibem toho, že v příštím roce – kdy se dočkáme provedení všech pěti Prokofjevových klavírních koncertů – se opět budeme mít na co těšit.

Hodnocení autorky recenze: 70 %    

Martinské slavnosti klavíru 2015
Ivo Kahánek (klavír)
Markéta Cibulková (klavír)
7. prosince 2015 Sál Martinů Hudební fakulty Akademie múzických umění Praha

program:
Maurice Ravel: Koncert pro levou ruku v úpravě pro dva klavíry
=přestávka=
Sergej Rachmaninov: Suita č. 1 op. 5
Witold Lutosławski: Variace na Paganiniho téma

www.martinskeslavnosti.cz