Když jsem tančil v Africe

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (1)

Není úplně běžné, aby evropský umělec prezentoval svou práci ve východní Africe. V jižní Africe alias Kapském městě je to snad běžnější, ale do Keni český divadelník zavítá jen výjimečně. Proto jsem s radostí i menšími rozpaky přijal pozvání festivalu Storymoja, abych vedl dílny a spoluúčinkoval na několika eventech s tematikou text a poezie. Storymoja festival má již letitou tradici. Jeho zakladatelce Muthoni Garland jde především o posílení a rozvoj literatury, knih a knihoven v Africe. Patronkou festivalu opakovaně byla a je Dr. Auma Obama, sestra amerického prezidenta.Přiznám se, že můj vztah k Africe byl doposud mizivý a moje orientace profesní směřovala spíše na západ či na východ. Ostatně asi nejsem výjimkou. Festival se konal v hlavním městě Nairobi, a tudíž i můj let vedl přes etiopskou zastávku v Addis Abbaba právě tam.První pocity jsou snad vždy smíšené. Nová země, nový kontinent. To, co se dozvíte na internetu, je z velké části jen kusé a mnohdy zavádějící. Keňa a Nairobi nemají příliš dobrou pověst, co se bezpečnosti týče. Bylo mi řečeno: za tmy raději nevycházet a cestovat pouze taxíkem. S tímto očekáváním jsem se zjevil jednoho zářijového upoceného dopoledne v Nairobi. Jeden den navíc do mé oficiální účasti na festivalu jsem využil k aklimatizaci nejen s počasím, ale i s místními lidmi. Na začátku nutno říci, že lidí na ulici je plno (asi jako v přeplněném Tesku) a bělocha zahlédnete jen občas. Člověk si najednou začíná uvědomovat jisté rozdíly, kterých si v Evropě nevšimne. Vybaven průvodcem jsem opustil brány hostelu a vydal se po polorozpadlých cestách, které mají sloužit jako chodníky, na první exkurzi. Davy černochů se valí po ulicích, do toho se pletou auta, která prakticky nedodržují silniční předpisy a jezdí na červenou, jak se jim zachce. Neskutečný zmatek, do kterého jsem byl vržen, mě asi po hodině natolik vyčerpal, že jsem se chtěl vrátit nazpět. Navíc pohledy Keňanů na mě působily tak nějak agresivně. Možná jsem byl exot, ale když píšou za šera nevycházet… V každé veřejné budově, bance, obchodě vás prošacují. Na to si po čase zvyknete. Útočiště jsem nakonec nalezl ve Francouzském institutu, který spolu s Goethe Institutem tu působí jako největší importér evropské kultury, i když pravda s omezenými prostředky. Keňa a východní Afrika kulturou nežijí, nemají či neznají operu ani balet, divadla tu jsou, ale nabízí většinou programy podobné muzikálům či estrádám a la „někdo hledá talent“.

Festival Storymoja se konal v největším nairobském parku blízko prezidentského paláce, tedy v bezpečné zóně. Nespočet bílých stanů se mezi stromy a všudypřítomnými opicemi tyčilo jako kopečky vanilkové zmrzliny.Má první prezentace se však konala na úplně jiném místě, v přepychové vile ředitelky festivalu, kde se plejáda účinkujících umělců, ponejvíce spisovatelů a autorů, měla šanci vzájemně představit. Já ve skrytu duše doufal, že na mě o půl dvanácté večer už nedojde řada, ale nakonec tu bělostnou barvu kůže krčící se v křesle někdo objevil. Vzedmul jsem se k výkonu a v tichu(!) ukázal něco z choreografie Blatný, kterou jsem sem vlastně přivezl. Vedle mě sedící paní Obama mi po skončení se slzami v očích tiskla ruku se slovy: „Já najednou viděla i tu hudbu…“ Kdybych plánoval nyní ukončit kariéru, asi by to mohl být ten správný moment.

Druhý den na mne čekala masterclass. Již po předešlém dni mi bylo jasné, že žádný sál s podlahou nebude a že na mě čeká tráva v nejlepším případě bez střepů. Ve stanovenou dobu ovšem nikdo do stanu nedorazil a teprve se značným zpožděním začali hledat správný kabel k reprobedně. Za chvíli se však přiřítilo asi šedesát žáků základní školy (primary school) ve stejnokrojích s vázankou.Při pohledu na jejich boty Baťa jsem je alespoň poprosil, aby se zuli. Po čase bylo jasné, že nám ten stan stačit nebude a děti mě z něj pomalu a neúprosně začaly vytlačovat směr park a opice, visíce na mně či na mém tričku a kalhotách. Jejich zaujetí bylo obdivuhodné, ale spíše než pro pohyb a rozcvičení patřilo mé osobě – tedy exotovi s bílou pletí.Využil jsem veškerých svých zkušeností z práce s dětmi a mládeží a nakonec došel k názoru, že veškeré západní filozofické a anatomické znalosti o těle, pohybu a současném tanci ustoupí prostému hýbej se do rytmu (v našem případě se osvědčil rytmus Glorie Estefan).Tanec se stal hrou a hra tancem. Před všudypřítomnými dětmi se mi dařilo ustupovat méně a méně, hudba duněla, rušila další masterclass v ostatních stanech a já se v duchu ptal, kde jsou ti dospělí, pro něž jsem měl lekci původně vést. V nejlepším možném okamžiku zasáhli učitelé a žáky k mé lítosti odvedli, protože jim končila škola.Mávajíce na mne v zástupu jako kachny se odporoučely desítky přeživších a usměvavých žáků několika tříd primary school. Po nich následovala skupina teenagerů, jejichž momentální stav příliš nedovoloval zabřednout do extrémnějších pohybů jako rotace čímkoli a dotyk kdekoli.Bylo v podstatě nemožné je směřovat k západnímu pojetí současného tance, jejich zkušenost s tancem byla vlastně nulová. Teprve později mi došlo, že i jejich tradiční tance pracují s jakýmsi vertikálním vlněním těla od hlavy k patám a horizontální rovinu včetně rotace vlastně nepoužívají. Přesto mi tato zkušenost neuvěřitelně otevřela oči.Najednou jsem měl pocit, že tanec jako zdroj radosti a objevování sebe sama střídá v Evropě snaha o přílišnou psychologizaci, filozofování nad vlastním egem a interpretační sebetrýzeň. Ta podstata radosti nám najednou unikla a možná zůstala někde tady, kde o současném tanci nevědí vlastně nic. Ale zkuste se dnes někde na jevišti „contemporary dance“ usmívat a ukazovat, jakou vám tanec dělá radost!Večer jsem se zúčastnil společně s dvěma africkými performery i charitativního gala, které sloužilo sbírce na výstavbu knihoven a rozvoj literatury pro africké děti. V Africe mají pouze dvě procenta škol svou knihovnu. Děti nemohou číst, protože knihy nevycházejí, nevnímají tak svou vlastní kulturní identitu, příběhy se tak šíří pouze mluveným slovem.

Druhý den mě čekalo vlastní představení choreografie Blatný, v poněkud upravené anglické verzi. Mezi mými požadavky byl pouze stůl, židle a pár koberců na zemi, abych se nemusel válet po trávě. Stůl a židle se našly, koberce byly promlčeny a na mě čekal jen stan s trávníkem plným rozbitých lahví. Představení navštívil i zástupce České ambasády pan David Pavlita, který mi pomohl trávník od střepů uklidit, abych půlhodinový výstup ve zdraví přežil.Tomu předcházelo několik výstupů takzvaného storytellingu, který sklízel v plném stanu zasloužený úspěch. Asi po hodině na mě přišla řada. Vybaven téměř třicetiletými profesními zkušenostmi tance v dešti, ve vodě, v zimě, ve vedru, ve sklepě i v opeře jsem zatančil vlastní kus věnovaný českému básníku Ivanu Blatnému. Cítil jsem magickou energii publika, které vnímalo něco, co předtím ještě nikdy nevidělo.Interpretaci a dramatizaci životního příběhu a pocitu z něho. Z úryvku textů, emocí a obrazů jsem něco předal. Byť nikdo přesně nedokázal popsat, co viděl, přišla za mnou po představení divačka (psycholožka Wairimu Mukuria), že nikdy neviděla tak pregnantní dramatizaci psychicky nemocného člověka. Aniž by cokoli věděla o Blatném, v podstatě odkryla jeho diagnózu. (Právě s ní jsem později navázal užší spolupráci a debatu o pohybové dramatizaci psychických poruch a nemocí.)Oficiální zhodnocení mé účasti na festivalu znělo: „Český tanečník Martin Dvořák zazářil na osmém ročníku festivalu Storymoja, který se uskutečnil 16.–20. září 2015 v nairobském Arboretu. K nesporným vrcholům letošního ročníku kulturního festivalu Storymoja patřilo vystoupení českého tanečníka Martina Dvořáka, jehož taneční zobrazení básnického díla českého exilového básníka Ivana Blatného očarovalo zcela zaplněný hlavní stan. Diváci, přestože nemohli rozumět textu básní, doslova se zatajeným dechem sledovali pestré a nápadité taneční kreace vystihující duševní boj autora básní. Vystoupení bylo proto po právu oceněno dlouhotrvajícím potleskem.“

Má účast na festivalu byla zakončena závěrečným galapředstavením Afreeka Concert. Zde jsem pro změnu na slámě zatančil poslední větu Blatného kusu, která mi z technických důvodů unikla v odpoledním bloku. Teprve večerní únava a neutuchající bolest zubů mi připomněly, že už několik dnů trávím v nadmořské výšce okolo šestnácti set metrů. Byla to neskutečná jízda a za podporu musím poděkovat také české produkční festivalu Storymoja Lucii Sedláčkové, která mě z pozadí jistila.

Celý festival Storymoja má jedno silné poslání – představit a podpořit africkou literaturu, poezii a umění spojené s ní. Její postavení vedle té evropské je vlastně nesrovnatelné.Připomíná totiž celý sociální obraz této země – západní mrakodrapy a způsob života boháčů a lidí na úrovni vedle chudinských čtvrtí plných slumů, žebráků a bojů o přežití. Bohužel je však stále patrnější, že tento sociální rozpor je více a více hmatatelný i v Evropě a západním světě.Bylo by chybou navštívit tuto zemi a nevěnovat jí několik volných dnů. I já jsem proto strávil následující dny v Nairobi, několika jejích galeriích, národním parku Massai Mara plném exotických zvířat a domorodců v hliněných chatrčích, v nebezpečné a drogami zmítané Mombase, na pobřeží Indického oceánu či ve sloní školce.Celé dohromady to pak tvoří dokonalou mozaiku o zemi a společnosti, která má svůj vlastní řád, jen jiný než ten náš.A o tom to celé cestování po světě, které mi má profese přináší, vlastně je. Uvědomit si tu různorodost a barevnost světa, ve kterém žijeme. Potažmo zapomenout na ty naše vyjeté koleje a zarputile okupované mikrosvěty, ve kterých tak často vytváříme politiku vlastních zájmů a hrajeme si s egem svým i ostatních. Právě na těchto cestách vidím, jak zbytečné a hloupé je vymezování se v uměleckém světě, a také to, že každá odlišnost je tu naopak proto, aby ten svět byl ještě více barevný.Odjíždím tedy z Afriky bohatší nejen o všechny osobní zážitky a zkušenosti, ale i o zjištění, že to, co dělám, nemusí třeba zajímat někoho doma, ale může dávat smysl a naplňovat někoho tisíce kilometrů daleko. A to je velký bonus.

Vizitka autora:
Martin Dvořák – český tanečník, choreograf, režisér a pedagog. Mezinárodní kritikou označovaný za tanečního chameleona, jehož pohybový a výrazový rejstřík se rozprostírá od klasických, neoklasických přes moderní až po současné a alternativní směry baletu, tance, tanečního a hudebního divadla a performing arts.

Narodil se v Brně, kde rovněž vystudoval Taneční konzervatoř. Již během studia byl angažován v Baletu Národního divadla v Brně, po absolutoriu pak krátce působil v Laterně Magice v Praze a v Pražském komorním baletu / Baletu Praha. V tomto období byl též nominován na Cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Libora Vaculíka.

Od roku 2001 žije a tvoří převážně v zahraničí. Jako sólista byl angažován ve Volksoper Wien / Tanztheater Wien, Baletu Bern, Tanečním divadle Tiroler Landestheater v Innsbrucku a Baletu Landestheater Linz v Rakousku, kde byl kmenovým členem souboru a protagonistou titulních a hlavních rolí velkých dějových moderních baletů, mimo jiné Coppélia, Sissi, Salome, Buster Keaton, Louskáček a myší král, Lorenzaccio, Bernarda Alba, Fidelio, Michelangelo, Rumi, Šípková Růženka a další. Jako host působil rovněž v Magyar Festival Ballet v Budapešti, německých ansámblech Ballett Vorpommern, Stadttheater Fürth / Nürnberg, Staatstheater Darmstadt, Staatstheater Kassel a především pak v English National Opera v Londýně, irském Fabulous Beast Dance Theatre a rakouských Tanztheater Homunculus, Tanz Company Gervasi či renomovaném operním domě Theater an der Wien / Kammeroper Wien. Zde se „přehrál“ k žánru současného abstraktního tance a k alternativním formám tanečního a pohybového divadla. Doposud pracoval s bezmála padesáti mezinárodními choreografy na více než sto projektech, sám jich vytvořil již přes třicet. Spolupracoval také s mezinárodními operními režiséry, mimo jiné Brigitte Fassbaender, Rainerem Mennickenem, Matthiasem Davidsem, Karlem Sibeliem, Jeanem Renshawem, Karlem Drgáčem a dalšími.

Po celou dobu svého zahraničního působení si udržuje kontakt s českou scénou v podobě uměleckého vedení Mezinárodního Workshop Festivalu ProART se zaměřením na propojování a hledání společných cest pro tanec, zpěv, herectví a fotografii, a rovněž stejnojmenného souboru ProART Company, který se ve své dramaturgii nízkorozpočtových projektů zaměřuje na nové choreografické koncepty pro vážnou hudbu, literární předlohy a sociální témata dnešní doby / www.proart-festival.cz.

Jako choreograf a režisér prezentoval svou tvorbu v Rakousku, Německu, Francii, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Portugalsku, Itálii, Izraeli, Jižní Koreji, Keni a na Maltě.

V roce 2012 absolvoval studijní pobyt jógy v Indii. V roce 2013 posléze dokončil magisterské studium pohybového výzkumu na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi. Žije ve Vídni.

Foto archiv autora