Klavírista Ivan Moravec. Přesvědčuje zvnitřku

Texty Ivana Medka (43)

K Ivanu Moravcovi vázal Ivana Medka nejen obdiv, ale také celoživotní přátelství. V archivu Československého rozhlasu je zachováno několik pořadů z šedesátých let dvacátého století, v nichž oba přátelé porovnávají interpretace týchž skladeb v podání špičkových klavíristů; model, který skoro o půlstoletí později inspiroval Český rozhlas k navázání v rozhlasových Akademiích, kde byl Moravcovým partnerem u mikrofonu Pavel Ryjáček.

Medkův text, který přinášíme tentokrát, je scénář rozhlasového pořadu z roku 1963, v němž Medek Ivana Moravce představuje. Vlastně nepředstavuje… to by bylo strašně málo. Snaží se postihnout co nejpřesněji podstatu Moravcova uměleckého tvoření. Ať už z hlediska vztahu emocí a intelektu, protikladu vyspekulovanosti a vnitřního řádu, poctivosti, pokory, služby… „Ivan Moravec nikdy asi nebude hvězdou v tom smyslu, že by počet jeho veřejných koncertů přesáhl počet dnů, ve kterých trpělivě pracuje v anonymitě prostého života. Je zajímavé v této souvislosti sledovat ohlas jeho hry u posluchačů. Není z těch klavíristů, kteří obecenstvo omračují. Dovede ale něco ne menšího, získat si důvěru. Přesvědčuje zvnitřku.“
***

zvuk – Beethoven: III. věta klavírního koncertu č. 4 G dur; Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídí Zubin Mehta; snímek z koncertu Pražského jary 1962

Poslouchali jste třetí větu Beethovenova Klavírního koncertu G dur v provedení Ivana Moravce a Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK pod taktovkou indického dirigenta Zubina Mehty. Byl to snímek z veřejného koncertu ve Smetanově síni na mezinárodním Hudebním festivalu Pražské jaro 1962.Tak by to řekl rozhlasový hlasatel. Posluchač, ať v sále, nebo u přijímače, nemůže být nezaujat tímto pozoruhodným výkonem. Zůstává mu v paměti a uvažuje o něm i o umělci, kterého poslouchal. Má v zásadě dvě možnosti. Buď nechá na sebe působit bezprostředně hudbu se všemi jejími emotivními složkami, nechá se strhnout proudem zvuku, rytmu a melodického myšlení – poslouchá v prvé řadě citově, jakoby trochu ukolébán a je hudbě vděčen za to, čím jej vytrhuje z jeho všedního dne nebo jeho starostí. Může mít silný zážitek a velký dojem, i když o hudbě třeba neví vůbec nic. V tom je velká síla umění a hudby zejména. Síla, kterou není možno podceňovat.

Zároveň však myslím, že tyto důležité a významné citové prvky by neměly být kladeny na první místo. Všechno co kolem sebe vidíme a slyšíme, vnímáme přece také intelektem. V rovnováze těchto dvou složek je druhá možnost, myslím, silnější a úplnější. Ostatně jedním z nejtypičtějších příkladů této rovnováhy je způsob, jakým Ivan Moravec hraje klavír. Existuje jediný způsob, jak toho dosáhnout, a to je poctivá a v pravém slova smyslu pokorná práce. Pokorná ne v romantickém smyslu obdivu k výjimečnosti a výlučnosti autorova genia, ale ve smyslu pozornosti k nejmenším částečkám hmoty, materie díla, k tónům, zvuku. Teprve v absolutním zvládnutí těchto prvků je cesta k pochopení ducha skladby, stylu i autora.

Jsem si ale vědom, že i toto všechno vypadá jako dost nebezpečné zjednodušování. Umělecký výkon se přece skládá z nespočitatelného množství prvků a existuje stejně velké množství cest k jejich harmonickému zvládnutí a vyvážení. Proto bych řekl, že pro posouzení uměleckého díla nebo výkonu, stejně jako pro posouzení každé lidské činnosti, nejsou ani tak důležité pohnutky, ze kterých vzniká, jako způsob jakým je realizováno.

Ivan Moravec je fanatik přesnosti. Nikoliv virtuosity nebo vnějšího lesku. Přesnosti obsahu, výrazu, nitra skladby. V listopadu mu bude dvaatřicet let. Jeho repertoár je malý a roste jen pomalu. S jeho výkony je možno bezvýhradně souhlasit, nadchnout se jimi a je možno i nesouhlasit. Nikdy však nejsou průměrné. Ze svých studentských let, kdy pracoval pod vedením profesorky Erny Grünfeldové a profesorky Ilony Štěpánové-Kurzové si přinesl pro mladého člověka nezvyklou vnitřní kázeň a pokoru. Na konservatoři i na Akademii múzických umění si vždy záměrně vybíral skladby pod svoji technickou úroveň. Když jiní hráli Beethovena a Čajkovského, Ivan Moravec pracoval na detailním zvládnutí Bacha a Mozarta. A že zejména Mozarta dovede hrát dokonale, o tom jsme se u nás přesvědčili mnohokrát. Letos na jaře se o tom přesvědčili i v New Yorku, kam byl Ivan Moravec pozván americkou gramofonovou společností Connoisseur Society, aby pro ni nahrál dvě gramofonové desky. Mezi jiným také Mozartovu Sonátu c moll. Poslechněme si volnou větu z této sonáty. Myslím, že je dokonalou ukázkou kultury zvuku, vyrovnanosti, frázování a navíc slohově čistého cítění, při vší bezprostřednosti hlubokého osobního prožitku.

(zvuk – Mozart: Sonáta c moll II. věta)

Tomu, kdo pozorně poslouchal, jistě neušlo, že i v provedení této zdánlivě prosté hudby je slyšet něco jako vnitřní chvění v rytmickém pohybu, a agogice. Není to neklid. Je to jenom zvýšená citlivost pro každou změnu harmonie, pro každou i nepatrnou odlišnost ve stavbě fráze, pro dynamické odstupňování ve stavbě a tak dále. Někteří kritikové u nás vytýkají Ivanu Moravcovi, že jeho hra je překultivovaná. Mezi sebou možná říkají, že je vyspekulovaná. Není to pravda prostě proto, že Moravec si svoje rubata a svoji dynamiku nevymýšlí. Jeho pomalé a nesmírně detailní studium znamená především poznávání díla, záměru skladatele. Jeho reakce zejména v oblasti tempových změn jsou v počátcích studia prudší a větší než v konečné realisaci. Intelekt zde stále koriguje bezprostřednost citu a vnitřní pohnutí nikde není okázalým cílem Moravcova projevu. Je to jeden z trvale platných zákonů uměleckého projevu a důkazů pro jeho pravdivost je mnoho.

Jsou dirigenti, kteří hrají smuteční pochod Beethovenovy Eroicy, jako kdyby měli plné oči slz, a jsou jiní, velcí umělci – na příklad Arturo Toscanini, u kterého máte v této větě pocit muže, který své slzy veškerou silou vůle přemáhá. Šaljapin říkal, že není důležité, pláče-li zpěvák, ale pláče-li obecenstvo. To předpokládá citový fond, který roste z obtíží a nesnází života lépe než z časných úspěchů. Ivan Moravec, který začal veřejně koncertovat, když mu bylo šestnáct let, hledal těžce a někdy i dost trpce svou cestu. V roce 1950 hrál poprvé s orchestrem Bachův d moll koncert. Následovala léta nemoci, koncerty jen sporadicky a většinou napůl s violoncellistou Sašou Večtomovem. Až v roce 1954 přichází s Franckovými variacemi poprvé před Českou filharmonii a pak již pravidelně koncertuje v Praze i na venkově. V roce 1957 se seznamuje s italským klavíristou Arturo Benedetti-Michelangelim, který jej zve do Arezza jako svého žáka. Pro Moravce je setkání s legendární postavou Michelangeliho vlastně hlavně potvrzením o správnosti dosavadní práce. U Michelangeliho se učí i v následujících letech nejen hrát díla klasiků a zejména Bacha v originálních verzích. Ověřuje si, že nebyly ztracené ty nekonečné hodiny, kdy se na svém starém vídeňském klavíru pokoušel hrát slabě a rozlišovat v dynamice úzkostlivě mezi pianem a pianissimem. A přesvědčuje se na příkladu jednoho z největších klavíristů naší doby, že nezáleží na tom, kolik toho člověk hraje, ale jak to hraje. Ví, že Michelangeli má pravdu, odřekne-li raději koncert, než aby hrál jinak než ve vrcholné formě. Ví, že je třeba mnoho pracovat, ale že není třeba mnoho hrát. Ivan Moravec nikdy asi nebude hvězdou v tom smyslu, že by počet jeho veřejných koncertů přesáhl počet dnů, ve kterých trpělivě pracuje v anonymitě prostého života. Je zajímavé v této souvislosti sledovat ohlas jeho hry u posluchačů. Není z těch klavíristů, kteří obecenstvo omračují. Dovede ale něco ne menšího, získat si důvěru. Přesvědčuje zvnitřku. A to i ve skladbách na první pohled virtuosních jako je například Chopinovo Scherzo h moll.

(zvuk – Chopin: Scherzo h moll)

Po dokončení letního kursu u Michelangeliho v Arezzu hrál Ivan Moravec několik koncertů v Itálii, kam od té doby jezdí každý rok. V roce 1959 hraje poprvé v Londýně Prokofjevův První klavírní koncert a samostatný pořad a následujícího roku již se sólistou Londýnské filharmonie pod taktovkou Hanse Schmidt-Isserstedta v Beethovenově IV. klavírním koncertu. Následují zájezdy do Maďarska, NDR, Holandska, opět do Anglie a pozvání do Spojených států severoamerických, kde jako první náš umělec natáčí gramofonové desky pro mladou newyorskou společnost, která se nebojí svěřit mu díla jako je Mozartova Sonáta c moll, Chopinova Balada As dur a Scherzo h moll, Franckovo Preludium, chorál a fuga nebo Beethovenova Appassionata.Hraje v Praze, na mnoha místech na venkově, s orchestry, především Českou filharmonií, na Pražském jaru a nakonec letos v létě s Českým komorním orchestrem a Josefem Vlachem na mezinárodním festivalu v Salzburku, jako první československý pianista a s prvním československým orchestrem, který na tomto festivalu hrál. Jejich koncert natáčí sto osmdesát rozhlasových a televizních stanic. Jejich společný Mozart to vyhrává i u nejpřísnějších kritiků v čele s Herbertem von Karajanem.

Angličtí kritikové jej srovnávají s Walterem Giesekingem a Arthurem Schnabelem. Jeho přátelé na něm mají nejraději jeho vztah k řemeslu, ke klavírům, které si na své koncerty připravuje společně s ladičem s láskou, s jakou si staří řezbáři chystali své nástroje.

Mluvil jsem o prostém životě. Chtěl bych to na závěr zdůraznit, protože jsem přesvědčen, že talent nepotřebuje pro svůj růst, podmínky mimořádné a neobvyklé, ale především řád – přirozeně i vnější, ale zejména vnitřní. Řád, který v hudbě dokonale naplňuje například Beethoven. Jeho dosažení je vrcholným cílem každého reprodukčního umělce. Ivanovi Moravcovi se to myslím podařilo v nahrávce Appassionaty, jejíž (druhou a) poslední větou končí náš dnešní pořad.

(zvuk – Beethoven: Appassionata – podle času druhá a poslední věta)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv