Lídu Baarovou posuzuji jako ještěra z doby ledové

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Aleš Březina, muzikolog a hudební skladatel, je již přes dvacet let ředitelem Institutu Bohuslava Martinů. Při našem setkání na půdě Institutu jsme si povídali o tom, zda a jak se stále nacházejí nové skladby Bohuslava Martinů a proč je práce v Institutu motivací k dlouhověkosti současného ředitele. Po čem se pátrá a kolik to vše stojí. O tom, která díla Bohuslava Martinů z nové kritické edice můžeme slyšet ve světové premiéře a kam bychom se za nimi měli vydat. Jak se dá o Lídě Baarové napsat zábavný muzikál a na jaký film doprovázený jeho hudbou se můžeme v dohledné době těšit. Aleš Březina dokáže hovořit kultivovaně, poutavě a s takovým entuziasmem, že dostanete chuť objednat se jako badatel do Institutu a vlastníma rukama prohrábnout stoh notového či životopisného materiálu.
Aleš Březina (foto Jiří Sláma)
Aleš Březina (foto Jiří Sláma)


Vy jste ředitelem Institutu Bohuslava Martinů dlouhých jednadvacet let…

Fakticky jsem v této funkci let dvaadvacet – začal jsem tedy o rok dříve, než byl Institut oficiálně otevřen. Já jsem celý ten rok jezdil, vyhledával partitury, snažil se ten prostor tady zaplnit, aby tu badatelé nenašli při otevření jen holé stěny.

Založit Institut Bohuslava Martinů, to byl váš nápad?

Byl to nápad doktora Viktora Kalabise, tehdejšího předsedy Správní rady Nadace Bohuslava Martinů, skladatele a muzikologa. V důsledku toho, že sám byl bezdětný, přemýšlel o tom, jak zachovat odkaz jiného bezdětného skladatele, což byl právě Martinů, a jak ho nejlépe propagovat. Jedním prostředkem je Nadace, která se stará o materiální, ekonomické a právní záležitosti, ale nemá prostor pro souvislé bádání. Mě to nesmírně zaujalo, protože já jsem Bohuslava Martinů miloval, a pak jsem jezdil půl roku po Evropě a díval jsem se, jak to dělají jinde – byl jsem například v Nadaci Paula Sachera v Basileji, v Institutu Carla Orffa v Mnichově a zkoumal jsem tam různé systémy, jakými se tyto instituty vedou. Nejvíc mi konvenoval systém Institutu Paula Hindemitha ve Frankfurtu, také ho založila nadace, v tomto případě Nadace Paula Hindemitha, která sídlí ve Švýcarsku, a odpovídal mým představám způsobem zpracovávání autografů, katalogizace sbírek, získávání nahrávek, spolupráce s výkonnými umělci, práce s obrazovými materiály a podobně.

Hlavním cílem vašeho Institutu je vydání souborného kritického díla Bohuslava Martinů. To je, jak jsem se doslechla, práce na dlouhých padesát let?

Je to dohromady celkem sto šest svazků – a i když jedeme naplno, tak více než dva svazky ročně se nedají připravit. Ve světě se jeden svazek vydává tak jednou za tři a více roků – to je například situace kritického vydání díla Albana Berga, které není příliš rozsáhlé, a přesto už vychází desítky let, ale u Martinů musíme mít striktní disciplínu, pokud tuto práci máme mít šanci dokončit. Začali jsme na tom pracovat v roce 1995 – ale v podstatě jsme se dvacet let pouze připravovali. První svazek, obsahující oratorium Epos o Gilgamešovi, vydalo nakladatelství Bärenreiter v roce 2015.

Vy tedy musíte žít asi až do sta, abyste byl svědkem vydání posledního svazku?!

Dává mi to velkou motivaci k dlouhověkosti. Pokud dobře počítám a povedlo by se nám udržet tuto frekvenci vydávání svazků, tak mi bude devadesát šest let. I když na druhou stranu to máme i „pojištěno“ – v našem týmu pracujeme tak, aby každý byl nahraditelný, všichni pročítáme všechny svazky a navzájem si je připomínkujeme. Kdokoliv, kdo by byl jediným nositelem určité vědomosti, by byl katastrofou. V týmu nás je šest muzikologů, od spolupráce s externisty pomalu upouštíme.

Kolik stojí zpracování a vydání jednoho svazku?

Máme to spočítáno – pro Nadaci jsme se to pokoušeli svého času poměrně přesně odhadnout, je to plus mínus jeden milion korun na jeden svazek, takže celkově to bude okolo 100 milionů korun. Jsou do toho zahrnuty náklady na získávání materiálů, digitalizace pramenů, honoráře externích editorů, provoz Institutu, který nám dělá zázemí.

Jak často se dá objevit něco nového od Bohuslava Martinů?

Dá se říci, že každý rok se něco najde. My to dělíme do tří kategorií. Za prvé díla, která kdysi vyšla tiskem, ale ztratil se rukopis a my ho získáme nebo doporučíme nějaké zahraniční instituci, aby ho koupila, protože dobové tisky jsou nespolehlivé.

Za druhé objevíme dílo, které krátce po vzniku zmizelo, máme doloženo, že existovalo, ale nemůžeme na něj narazit. Nejvýraznějším příkladem je dechový kvintet, který Martinů napsal v roce 1930. Proběhl jednou aukcí v antikvariátu na Karlově mostě v roce 1976, kdy ještě bohužel náš Institut neexistoval, tam autograf někdo koupil a ten od té doby někde leží. Ale my nepanikaříme, protože jako historici víme, že ty věci se dříve nebo později vynoří, zřídkakdy se něco ztratí nadobro.

A za třetí dílo, o kterém netušíme, že existovalo. Stalo se například, když jsem měl interview v Telefonotéce, že zavolaly dvě roztomilé staré dámy, jimž maminka vždycky říkala, že doma v jedné skříni mají něco od Martinů. Za pár dní nám ty dámy přinesly rukopis rozkošné klavírní skladbičky, která se jmenuje Vítězný pochod R.U.R., je z roku 1921, Martinů ji napsal pro fotbalový klub v Poličce, jehož byl velkým fanouškem. Stejně tak jsem před dvaceti lety v Marseille našel díky pomoci malíře Rudolfa Kundery rukopis čtyř naprosto neznámých písní na slova české poezie. Martinů je věnoval jedné paní za podstatnou pomoc při útěku do Spojených států. Magdalena Kožená nám provedla jejich premiéru v prosinci 1997, pak je natočila na CD a ty písně už žijí svým životem.

Bohuslav Martinů (foto archiv)
Bohuslav Martinů (foto archiv)

Je možné, že se ještě objeví nějaká zásadní skladba, o níž se nevědělo, že existuje?

Mezi těmi skladbami, o kterých se neví, pravděpodobně nikdy nenalezneme žádné stěžejní dílo.  Kdyby Martinů komponoval nějakou rozsáhlou symfonickou věc, tak i při jeho tempu komponování by to znamenalo tříměsíční odmlku, kde bychom viděli, že nevzniklo nic. Díky jeho korespondenci – máme v archivu více než čtyři a půl tisíce dopisů – poměrně přesně víme, co ve kterém období dělal nebo zda si dopřával dva měsíce úplného nicnedělání. Když píše, že na něčem pracuje, ale ještě neví, zda z toho něco bude, tak to znamená, že se třeba časem objeví nějaký fragment.

Když se podíváte na něco nového, poznáte z partitury, že to psal Martinů – i když to nemá slova? Poznáte to jen z not?

Určitě ano. K člověku, který s jeho dílem pracuje denně, to hovoří jako otevřená kniha. Dokáži rozlišit, zda to je či není čistopis, zařadit ho do časového období, poznám, zda nese známky provozování.

Které skladby byly tedy objeveny v poslední době?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Související články


Napsat komentář