Narodil se nový operní režisér. Thomasův Hamlet v Ostravě

  1. 1
  2. 2

Hamlet operní…

Opera francouzského romantického skladatele Ambroise Thomase se objevuje na světových jevištích zřídka, v českých zemích měla zcela ojedinělou premiéru roku 2002 ve Státní opeře Praha a mohli jsme ji také vidět před šesti lety v rámci přímých přenosů z Metropolitní opery v New Yorku se Simonem Keenlysidem v titulní roli. Vyžaduje pěveckou a hereckou osobnost pro roli Hamleta a je také mimořádně obtížná pro představitelku Ofélie, která musí vládnout technicky suverénním koloraturním sopránem. Každý, kdo opeře jako takové příliš nevěří a považuje ji za zbytečně přeumělkovanou, se nad pojmem operní Hamlet zajisté pohrdavě ušklíbne. Pan Radovan Lipus v Thomasovu Hamletovi debutoval jako operní režisér na jevišti Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě.

Radovan Lipus (foto Martin Popelář)
Radovan Lipus (foto Martin Popelář)

Neodbytně se nabízí se otázka, jak a čím se liší Shakespearova tragédie o Hamletovi od Hamleta operního. Libreto k Thomasově „opéra lyrique“ o pěti jednáních z roku 1868 napsali známí libretisté Michel Carré a Jules Barbier podle divadelní hry Alexandra Dumase a Paula Meurice z roku 1847 na motivy předlohy The Tragical History of Hamlet, Prince of Denmark Williama Shakespeara z roku 1601.

W.Shakespeare: Hamlet (1603) - (foto archiv)
W. Shakespeare: Hamlet (1603) – (foto archiv)

Už toto sdělení mnohé napovídá. Téma Hamlet nás všechny přežije, otázky po smyslu života jsou nesmrtelné. Místo případné scénické hudby k činohře je ovšem v opeře všudypřítomná hudba spolu se zpěvem, hudební prostředky modelují libreto časoprostorově, dochovávají dobovou atmosféru, ba dalo by se říci, že konzervují dobu svého vzniku. Má-li však být operní inscenace určena pro obecenstvo jednadvacátého století, je třeba volit takové výrazové prostředky, které divákům zprostředkují téma, dění, postavy operního díla v podobě, která je pro ně srozumitelná a která je jich hodna. Naštěstí nemohou ani naši skalní staromilci se slzou v oku vzpomínat na inscenaci Hamleta, kterou viděli před mnoha desetiletími a která byla ta jedině správná. Režisér je po této stránce, zaplať pánbůh, svoboden, zároveň jej však pochopitelně do jisté míry svazuje historický tvar opery, která vznikla ve druhé polovině předminulého století.

Jsou inscenátoři, kteří považují za svou svatou povinnost uvést danou operu se vším všudy, tak jak ji skladatel napsal. A přitom mnoho operních skladatelů nemá cit pro jejich divadelní podobu. O činohře se z principu uvažuje jinak – tam se divák novému pohledu na předlohu inscenace mnohem méně brání a Angličané nám Neagličanům dokonce trochu závidí, že si můžeme jejich Shakespeara vždy znovu a znovu překládat do současné češtiny. Avšak obojí, činohra i opera, jsou formovány pro svou divadelní podobu, tak proč ten nesmyslný dvojí metr? Romantická opera vznikla pro svého soudobého diváka a jeho pohled se od našeho pohledu pochopitelně značně lišil. Navíc nám právě Thomasův Hamlet konkrétně nabízí dvojí variantu opery – pro Paříž 1968 s baletem, o rok později pro Londýn bez něj a navíc se zkráceným závěrem opery, v němž Hamlet umírá spolu s Ofélií.

Pro Ostravu byla zvolena francouzská verze bez baletní hudby, tedy vlastně původní podoba Thomasovy opery. Usilují-li inscenátoři o divadelní účinek zvoleného díla, pokud možno citlivě je uzpůsobí své inscenační vizi. V tom případě je však potřeba velmi úzké spolupráce režiséra s dirigentem a především dirigentova pochopení pro divadelní účinnost inscenace. Zdá se, že v Ostravě kráčel dirigent po boku režiséra a dramaturga, protože jejich společná práce dokázala v Thomasovu Hamletovi vynechat nepodstatné, zestručnit a přitom bezešvě propojit to, co chtěli společně inscenovat. Jako pohlazení působí, když dirigent Tomáš Brauner popřeje divákům v programu „aby ve vás Thomasova hudba zanechala krásnou vzpomínku na inscenaci, kterou jsme pro vás připravili“. Ovšem, jak jinak – všichni přece víme, že opera je divadlo!

Chce-li režisér uspět při inscenování opery, nestačí, že má operu rád, on ji musí nejen respektovat, ale naučit se ji pochopit a využít její specifičnosti, její emocionální účinnosti, jejího vlivu na temporytmus divadelního díla. Nesmí se zaleknout ani krkolomných koloraturních pasáží ve zpěvním partu Ofélie, ale naopak ocenit to, že má Ofélie v operním dramatu větší prostor než tomu je v činohře – a toho si byl právě režisér Radovan Lipus plně vědom.

A.Thomas: Hamlet - Jana Sibera (Ophélie) - NDM 2016 (foto Martin Popelář)
A. Thomas: Hamlet – Jana Sibera (Ophélie) – NDM 2016 (foto Martin Popelář)

Díky citlivé dramaturgické úpravě Thomasova Hamleta je základ inscenace dokonalou, zjednodušeně řečeno scénickou hudbou, se kterou si Lipus velmi rozumí a dokáže podtrhnout její jazyk, její sdělovací prostředky. Narodil se nový operní režisér.

Thomasův Hamlet zvýrazňuje čtyři hlavní postavy – Hamleta, Ofélii, královnu Gertrudu a Claudia, důležitou roli má Přízrak (duch Hamletova zavražděného otce). Operu zahajuje a uzavírá sbor, mající u Lipuse úlohu davu, který, když je potřeba, tak jásá, jindy se jenom raduje při vítání jara nebo, je-li potřeba, truchlí. Doslovné převlékání kabátů je pro něj symptomatické. Hamlet je romantickým princem, který vyslovuje to, co platí podnes. Jeho volba je nemilosrdná – buď pomstí svého, otce nebo zachrání Ofélii. Když zvolí to první, musí pak na závěr říci: Má duše je v hrobě a běda, já jsem králem…“. Těmito slovy se loučí s mrtvou Ofélií a bere na svá bedra to, po čem netoužil.

A.Thomas: Hamlet - Jana Zelenková (Baletní výstupy), Jiří Dvořák (Baletní výstupy), Macbeth Konstantin Kaněra (Baletní výstupy), Rodion Zelenkov (Baletní výstupy), Jana Kopecká (Baletní výstupy) - NDM 2016 (foto Martin Popelář)
A. Thomas: Hamlet – Jana Zelenková (Baletní výstupy), Jiří Dvořák (Baletní výstupy), Macbeth Konstantin Kaněra (Baletní výstupy), Rodion Zelenkov (Baletní výstupy), Jana Kopecká (Baletní výstupy) – NDM 2016 (foto Martin Popelář)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Thomas: Hamlet (NDM Ostrava)

 

Související články


Napsat komentář