Nenápadný muž v pozadí aneb Klavírista s vlastní planetkou

Rozhovor s klavíristou Jaroslavem Šarounem

Klavírista a vyhledávaný korepetitor Jaroslav Šaroun (1943) byl dlouhé roky členem České filharmonie. Je ale také skladatelem, který studoval u uznávaného Miloslava Kabeláče. Velmi skromný pan Šaroun však své skladby nešíří, ani moc nehraje, a když se ho na ně zeptáte, mávne jen rukou. Spolupracuje se zpěváky a dirigenty na pražské Akademii múzických umění, mezi jeho záliby patří včelařství i astronomie. Dokonce je po něm pojmenována planetka Šaroun (8557), která byla objevena z hvězdárny v Ondřejově 23. července 1995, den po jeho narozeninách. Tady je web NASA:

Jako klavírista jste spolupracoval s celou řadou pěvců. Jaká to je spolupráce?

Spolupráce s pěvci se odvíjí individuálně, záleží na úkolu a účelu. Příprava společného komorního vystoupení vyžaduje detailnější přístup, zatímco studium pěveckého partu pro vystoupení s orchestrem bere v úvahu též zvukovou stránku partitury – možnosti vyvážení v dynamice a orientace v předpokládaném zvuku orchestru. Připravenost pěvce před orchestrální zkouškou je důležitá i proto, že v provozu je na zkoušení již málo času – nejčastěji jedna zkouška a to jen část frekvence. Také usilujeme o připravenost rychle reagovat na požadavky dirigentů. Pěvci s širokou erudicí přicházejí či přicházeli na první korepetici již připraveni (Richard Novák, Jindřich Jindrák, Bernarda Fink, Roman Janál), to již neřešíme noty, ale hledáme optimální tvar. Ale i další dobří pěvci, kterým je třeba více pomoci, od počátku vědí, o čem se zpívá, a nalézají význam…Máte nějakou statistiku, na kolika koncertech jste už vystoupil?

Přehled vystoupení jsem si nikdy nevedl, bylo by jich několik tisíc. Jen s Českou filharmonií by to mohlo být kolem 1500 – z toho několik desítek sólových, několik set nahrávacích frekvencí na desky a pro rozhlas, televizi, a další pro kruhy přátel hudby a jiné instituce – orchestry, sbory, ansámbly, se sólisty, v rámci úvazků na Státní konzervatoři a na AMU a další…

Korepetujete na Hudební fakultě AMU a s absolventy zpěvu spolupracujete často i po ukončení jejich studia. Pozorujete za ty roky nějakou změnu úrovně na této škole?

Na fakultě působím na dvou katedrách. Od roku 1966 jako korepetitor dirigentů (první rok ještě jako student skladby a následnou externí spolupráci mi povolilo souběžně s presenční službou vedení AUSu) a od roku 1982 též na katedře zpěvu a operní režie. V každé době se tam vyskytli pozoruhodní jedinci a tací, kteří svou erudici prokázali až později. Myslím, že vstupní úroveň u zpěvu je o něco vyšší než dříve, a také přichází více mužských hlasů.

Dříve dávali nejúspěšnější absolventi konzervatoří přednost před dalším studiem angažmá, dnes si diplomu více váží. Zrušení dálkového studia mnohým situaci zkomplikovalo. V současné době mnozí využívají zahraniční stáže i toho, že nyní je studium kompatibilní se zahraničními školami v Evropské unii a tak je možné řádné studium realizovat postupně i na několika školách. Péče o dirigentský dorost je ve srovnání s obdobnými školami zřejmě nadstandardní. U pěvců bych si přál větší důraz na studium písní – co do vypracování, množství i rozmanitosti stylů – a citlivější volbu operního repertoáru s ohledem na aktuální vyspělost a zralost hlasu. Spěch v tomto oboru může významně poškodit vyhlídky na úspěšnou a dlouhou kariéru.

Zmiňme se prosím též o spolupráci s Českou filharmonií. Jak a kdy to vlastně začalo?

Do České filharmonie mě přivedl Václav Neumann, se kterým jsem na fakultě již dříve spolupracoval na přípravě symfonického repertoáru absolventských ročníků. Od doby, kdy filharmonie ukončila spolupráci se Zdeňkem Jílkem, se tam vystřídalo během krátké doby více pianistů, a to i renomovaných. Pro post tohoto druhu ale nebývají klavíristé připraveni a tak byly problémy. V té době jsem měl už desetiletou praxi korepetitora dirigentů a pravidelnou spolupráci v orchestrech – ve FOKu a v SOČRu. Od první frekvence v České filharmonii jsem tam “zapadl” a pobyl šestatřicet sezon. Reorganizace instituce po “sametové” umožnila přidělit mně po čtrnácti letech externí spolupráce poloviční interní úvazek, který jsem letos z vlastního uvážení ukončil. Kolegové se tomu podivili, ale považuji to za správné. Vím, že mi to bude chybět, hraje se mi dobře, ale sedmdesátka se blíží a ve škole ještě nějaký čas hodlám setrvat.

Pod kterými dirigenty a co jste nejraději hrál? Na co z toho si aspoň občas vzpomenete?

Radostná pro mě byla spolupráce s českými dirigenty; nejčastěji to bylo s Neumannem, Košlerem, Peškem, Bělohlávkem, Vajnarem, Liškou, Hrnčířem, Klemensem i s nastupující generací – Netopil, Hrůša… Ze zahraničních jich bylo mnoho desítek, včetně proslulých jmen jako Bernstein, Ozawa, Rožděstvenskij, Dohnanyij, Mehta, Eschenbach; pravidelnější užší spolupráce – včetně společných korepetic – pak s Mackerrasem (ten také podpořil moji profesuru na AMU), Honeckem, Baudo, Gardinerem a samozřejmě se všemi šéfdirigenty posledních dvou desetiletí  – Albrecht, Aškenazy, Mácal a Inbal.

Nejvíce jsem si zahrál z díla Bohuslava Martinů; vedle řady koncertantních partů jako Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, Polní mše, Invence pro orchestr, Toccata e due canzoni, Tre ricercari, Concerto grosso, Jazzová svita, koncert pro cembalo a další koncerty s exponovaným klavírem, v pěti symfoniích, v kantátě Kytice, ve svitách ze Špalíčku, v sugestivním oratoriu Gilgameš, v několika operách, sborech, ansámblech a kratších orchestrálních skladbách. Bohuslav Martinů dovedl klavíru přidělit specifickou funkci a orchestr obohatit o novou barevnost. Se Zdeňkem Košlerem jsme více hráli Prokofjevovy symfonie a svity z baletu Romeo a Julie a od Stravinského jsem hrával Petrušku, Ptáka ohniváka, Žalmovou symfonii a Symfonii o třech větách. V dramaturgii orchestru se větší pozornost věnovala také Šostakovičovi. U Mahlera orchestrální klavír nesměle začíná, krásné party nabízí Respighi, Richard Strauss a klavír se stal pravidelnou součástí novější tvorby. Janáček měl rád celestu a varhany a tak jsem Tarase Bulbu hrál i na zájezdech. Ve starší hudbě jsem hrával continuo – cembalo nebo varhany.Narodil jste se ve východních Čechách. Jaký vztah máte k tomuto regionu? Vracíte se?

Ano, vztah k rodišti trvá. Do šesti let jsem v Pulické ulici žil a do roku 1956 jezdil na prázdniny. Dobrušku této doby pamatuji a v sobě nosím. Jak plyne čas, generace se vyměnily a z mých tehdejších přátel žije již jen několik. Nedávno jsem na pardubické konzervatoři poznal pianistu Jakuba Šarouna, jehož pradědečka Jana (mého strýce) a prarodiče jsem znal a měl je rád. Místa, kam jsme si chodívali hrát, se změnila, Čančarák se po letech “zmenšil” a polní cesty,kterými jsme chodili do lesa Halína, už nejsou… Ty staré duby v něm ale zůstaly!.

Setkal jste se i s Radimem Drejslem. Jak to bylo s jeho smrtí?

Vzpomínám na Radimovu návštěvu krátce před jeho smrtí u nás doma. Bylo nám spolu dobře. Také zahrál několik částí z Musorgského Kartinek a nabídl mi možnost o prázdninách cvičit u jeho rodičů na klavír. Při jeho pohřbu ve strašnickém krematoriu byly velké oficiální pocty (nesena vyznamenání, salvy čestné roty) a přišlo mnoho lidí. Jak to ale doopravdy bylo nevím… Přikláním se k názoru Luboše Sluky a Miloše Pošara, kteří z mých přátel k němu byli nejblíže. Tatínek, který s Radimem dříve hrával, o tom věděl málo.

Jak dobře jste se znali?

Pochopitelně více jsem o něm věděl z vyprávění než ze vzácných setkání. On byl v Praze přetížen a při posledním shledání mně nebylo ani deset let.

Jaký byl Drejsl skladatel a jak by se podle vás mělo oslavit jeho dvojité výročí v roce 2013?

Byl to z našich nejnadanějších komponistů. Kariéra, do které byl dotlačen vedením armády a kterou si nepřál, jej při jeho zodpovědnosti a poctivosti natolik pohltila, že již neměl prostor a energii pracovat na tom, co mělo přijít a osud mu k tomu nedopřál čas. Jako skladatel navázal na své české předchůdce. Jeho hudba je melodická a pozitivní. Při tvorbě se snažil o vyváženost racionálního přístupu s emotivním. I k užitkové tvorbě (pro vojenský soubor) přistupoval zodpovědně a s nasazením, hledal optimální tvar a ani tam nejsou jeho práce “laciné”.

V současné době se vlastenectví a patriotismus jaksi nenosí a nebývá vůle rozlišovat mezi tím, co se v jisté době podařilo a co ne, a tak leccos dobré mizí v zapomnění. Jsem rád, že do dnešních dnů ulice Radima Drejsla vydržela a že v poslední době se díky obětavosti několika lidí daří povědomí o významném rodákovi oživit. Výročí by mělo být v rámci možností důstojné, o což se nyní Dobruška snaží. Snad by nebylo od věci jeho jménem ozdobit pravidelné hudební akce pořádané na jaře – Drejslovo jaro a podobně; činí tak i menší obce, které mají zajímavé rodáky. Tam by se samozřejmě jeho tvorba zařadila jen občas, ale pro povědomí to význam má.

Z čeho máte v životě největší radost a co vás naopak trápí?

Radost mám z vnučky. A trápí mě etika. Sice se o morálních principech mluví, ale přicházejí hodně zkrátka. Ohleduplnost a snaha po porozumění jsou chudé příbuzné…

A jaká další práce vás teď čeká?

Práce průběžně přichází a podle toho jaká je, je radostí i starostí. Už jí chci míň, ale dělat co nejlépe… Teď ale nejdřív přeléčím včely!

Děkujeme za rozhovor a přejeme vše dobré!