Norma? Můj hlas se vyvíjel jinam. Nejen o Netrebko v Operním kukátku
Žádná Norma s Annou Netrebko
Anna Netrebko v úterý 26. dubna 2016 oznámila, že musí odstoupit z produkce Belliniho Normy, která byla naplánována na podzimní měsíce 2016 v londýnské Covent Garden. Svoje rozhodnutí zdůvodnila tím, že part se již nehodí pro její hlas, který „se vyvíjel jiným směrem“.
Zpráva opravdu nepotěšila ani vedení londýnské první scény a ani dirigenta plánované produkce Antonia Pappana. Hudební ředitel Royal Opera Covent Garden Kasper Holten přijal její rozhodnutí s pochopením, ale samozřejmě byl velmi zklamán, jak poznamenal ve svém tiskovém prohlášení. V prohlášení, stejně jako dirigent Pappano (ten zprávu jen krátce komentoval vlastním prohlášením), věří v možnost další spolupráce se slavnou primadonou na jiných projektech.
Ostatně Londýn je na odmítnutí Anny Netrebko již trochu zvyklý, před dvěma léty slavná diva vrátila part Markétky z Gounodova Fausta z obdobných důvodů jako dnes obtížný part druidské kněžky. Antonio Pappano oznámil, že jméno náhradní pěvkyně bude sděleno veřejnosti záhy. Partnery v náročné produkci budou Joseph Calleja jako Pollione a Sonia Ganassi jako Adalgisa. Zkoušky na novou produkci začnou tohoto léta.
Je faktem, že hlas čtyřiačtyřicetileté Anny Netrebko ztmavl a samozřejmě trochu s postupujícím věkem ztrácí na koloraturní ohebnosti, protože to nikdy typický lehký koloraturní hlas ani nebyl. Ani vynikající hlasová technika, pokud není vhodný hlasový základ, vás nezachrání před velmi obtížnými pasážemi v Belliniho Normě, jakými jsou duety s Adalgisou s dlouhými běhy a mnoha ozdobami. Světově známá árie Casta diva oproti těmto duetům je méně obtížná a sopranistka ji interpretovala jak na koncertech, tak na nahrávce.
Pokud se týká možné náhradnice, na začátku roku 2016 zpívala Violettu v Covent Garden skvělá italská pěvkyně Maria Agresta, kterou jsme poznali na koncertu v Obecním domě začátkem roku (naši recenzi najdete zde). Normu zpívala s velkým úspěchem loňského prosince v Paříži. Právě Maria Agresta bude také zpívat v říjnu Normu v madridském Teatro Real. Ale je tu i řada dalších pěvkyň, které tuto roli mají v repertoáru. Dávno je pryč doba éry pocallasovské, kdy se roli bály pěvkyně zařadit, aby nemusely být srovnávány s jejím géniem. Mimo to part umožňuje dnes značně individuální přístupy (a to i díky časovému odstupu od vizionářské kreace právě Marie Callas), jak dokazují interpretace třeba Edity Gruberové nebo Cecilie Bartoli. Anna Netrebko takto na sebe dokázala upozornit, i když to asi nebyl její záměr. Její debut Elsy se kvapem blíží (19. květen 2016 v drážďanské opeře), takže ani načasování dvou zcela nových partií (navíc velmi náročných a rozdílných) by nebylo šťastné.
Simona Šaturová v Bruselu
Slovenská lyricko-koloraturní sopranistka Simona Šaturová pokračuje v úspěšné spolupráci s bruselskou operou. Po Sandrině v Mozartově opeře La finta giardiniera, Violettě, Servilii v Mozartově La clemenza di Tito a Gildě, se představí v roli Ismene v dalším Mozartově díle – opeře Mitridate, re di Ponto. Za řízení specialisty na starou hudbu – Christopha Rousseta vystoupí společně s Michaelem Spyresem (Mitridate), Lenneke Ruiten (Aspasia) a také s kontratenoristou Davidem Hansem v roli královského syna Farnaceho a dalšími známými pěvci. Sérii sedmi představení ve dnech 5. až 19. května nastudoval režisérský tandem Jean-Philippe Clarac & Olivier Deloeuil, kteří využijí v inscenaci i četné videoprojekce. Představení bude také přístupné díky live-streamu.
Dítě a kouzla v Českých Budějovicích
Kouzelná jednoaktová opera Maurice Ravela, skvost impresionistické hudby, se nachází ve finálních přípravách operního souboru v Českých Budějovicích. Premiéra se koná již 6. května 2016.
Režii nesnadného díla, která vyžaduje značnou dávku fantazie, zajišťuje režisérská dvojice SKUTR (Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka), za spolupráce předních divadelních výtvarníků – Jakub Kopecký (scénografie) a Simona Rybáková (kostýmy). V úterý 3. května představí oba režiséři představení na odpolední tiskové konferenci. Hudebně dílo nastudoval Mario De Rose, argentinský dirigent (a také skladatel), který s operou v Českých Budějovicích pravidelně spolupracuje (včetně velmi úspěšné spolupráce s Josém Curou) a roku 2011 se stal šéfdirigentem a hudebním ředitelem místního souboru. V obsazení najdeme třeba také Olgu Jelínkovou nebo Veroniku Hoblovou, které alternují v trojroli Ohně/Princezny/Slavíka. Titul je vhodný pro děti i dospělé, vlastně všechny, kdo mají rádi fantazijní světy.
Vila Verdi v české premiéře
Úspěšná divadelní hra Christopha Klimkeho Vila Verdi, která vznikla na základě dokumentárního filmu Il Bacio di Tosca (Polibek Tosky; 1984) režiséra Daniela Schmida, bude v české premiéře uvedena v plzeňském Velkém divadle. Hra sleduje osudy a výpovědi slavných pěvců žijících v domově (Casa di Riposo per Musicisti) pro penzionované operní pěvce, který založil sám Giuseppe Verdi v roce 1896 a celý projekt je financován z jeho odkazu. Hlavní průvodkyní filmu byla slavná sopranistka Sara Scuderi (1906-1987) a ve filmu vystoupila také třeba legendární mezzosopranistka Giulietta Simionato. Německý režisér a dramatik Christoph Klimke použil námět Schmidova filmu a vytvořil pro berlínské Volksühne atraktivní hru, ve které se uplatní především starší generace činoherního souboru. V Plzni hru režíruje Natália Deáková a hlavní role nastudovali Jakub Zindulka, Apolena Veldová (také asistentka režie), Pavel Pavlovský, Monika Švábová, Vanda Šípová a třešničkou v obsazení je účast sopranistky Lilky Ročákové v roli bývalé pěvkyně Kateřiny Skolonské.
Lilka Ročáková byla jednou z předních sólistických opor plzeňského operního souboru v letech 1973-1998 a na plzeňském jevišti vytvořila za čtvrtstoletí desítky operních postav. Zmínit je také třeba její pedagogické působení na plzeňské Konzervatoři a režii operních představení pro dětského diváka. Hra ale již byla na českém území uvedena (v jediném představení 5. května 2013), a to v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka v původní německé (s českými titulky) premiérové verzi, kdy soubor berlínského Volksbühne režíroval známý německý režisér Johann Kresnik. V Kresnikově inscenaci vystupovali také slavní operní zpěváci – „první“ kontratenorista východního bloku Jochen Kowalski jako Max Wallstein a slavná koloraturní sopranistka Jutta Vulpius jako Katerina Skolonski (Kateřina Skolonská).
Skandální Schnitzlerův Rej jako krotká a úspěšná opera
Za přítomnosti belgického skladatele Philippa Boesmana byla s velkým ohlasem uvedena ve stuttgartské opeře jeho opera Reigen (Rej) na základě německého textu proslulé, kdysi skandální divadelní hry (napsána 1903, poprvé veřejně uvedená až 1920). Originální struktura hry i odvážné dialogy jsou stále divadelně velmi efektní. Jedná se totiž o deset dialogů mezi mužem a ženou, z nichž každý zaznamenává situaci před sexuálním aktem a pak po něm. Navíc vždy jedna postava z předchozího dialogu přechází do dialogu dalšího, tak aby na konci hry došlo k úplnému zřetězení postav. Operní verze vznikla v roce 1993 za spolupráce známého operního režiséra Luca Bondyho a patří k nejúspěšnějším operním titulům posledních dekád. Německá režisérka Nicola Hümpel přenesla děj do současnosti a významné místo v této produkci mají i videoprojekce uměleckého uskupení Nico and the Navigators.
Rozhovor týdne
Londýnská rodačka, sopranistka Louise Alder, současná představitelka hlavní zvířecí hrdinky v Příhodách lišky Bystroušky ve Frankfurtu nad Mohanem, zajímavě odpovídá na řadu otázek nejen ohledně nejvhodnějšího jazyka ke zpěvu, Janáčkovu smyslu pro rytmus mluvené řeči, o práci s jazykovým koučem i o tom, jak je britská angličtina nezpěvná.
Mladá pěvkyně je členkou frankfurtského operního souboru od sezony 2014/2015 a vytvořila zde řadu vedlejších i hlavních rolí lyrického a koloraturního oboru, včetně partií staré hudby. Za dosavadní vrchol svého působení na místní scéně považuje roli Cleopatry v Händelově opeře Giulio Cesare in Egitto a velmi se těší na další vysněnou roli – Sophii ve Straussově Růžovém kavalírovi. Celé znění rozhovoru je k dispozici zde .
Opera jako výtvarný materiál
Současná expozice islandského performera Ragnara Kjartanssona (narozen 1976) ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze je výrazně inspirována hudbou i jejím prováděním. V některých zastoupených dílech je sám autor zachycen i jako interpret. Fascinací operní estetikou i principem opakování (častým to formálním přístupem umělce) je výtvarně-hudební akce, zachycená videozáznamem, pod názvem Bliss (Blaženost, popř. Blaho) z roku 2011.
Kostýmovaný operní soubor s orchestrem (i samotným výtvarníkem) opakuje po dvanáct hodin(!) finále z Mozartovy opery Figarova svatba. Sám autor označuje dílo jako „božskou nudu“, čímž je osvětlen jeho zřejmý ironický odstup k vyznění celého videoartového projektu. Výstava trvá do 22. května 2016.
Nahrávka týdne
Poulenc, Francis/Cocteau, Jean – La Voix humaine, La dame de Monte Carlo. Caroline Casadeus (soprán), Jean-Christophe Rigaud (klavír). Ad Vitam Records. (1 CD)
Strhující operní monolog pro soprán francouzského skladatele Francise Poulence je operním fanouškům znám jako výjimečné dílo určené pro jediný hlas a také jedno ze dvou operních monodramat (vedle Die Erwartung/Očekávání Arnolda Schönberga), které se vcelku často objevují na operních jevištích nebo i v koncertních sálech. Textovým základem je takřka doslovně převzatá divadelní předloha – jednoaktovka Jeana Cocteaua, důmyslně využívající efektu jednostranné komunikace telefonem, kdy se zoufalá a opuštěná hrdinka snaží domluvit se svým milencem, jehož odpovědi v telefonu si můžeme jen domýšlet z jejích replik.
Celosvětově úspěšná stejnojmenná Cocteauova hra (1930) přilákala od jejího vzniku řady interpretek, mezi nimiž nalezneme také třeba Simone Signoret, Ingrid Bergman, Liv Ulmann nebo Annu Magnani (tu ve filmové verzi) a také jako travesti úkol Klause Kinskiho(!). V Čechách je známé vystoupení Jaroslavy Adamové ve Viole (dokumentováno nahrávkou) a v posledních letech Zuzany Bydžovské v Divadle Černá labuť. Na Poulencovo zhudebnění (1958) měla zpočátku takřka monopolní postavení francouzská sopranistka Denise Duval, která ostatně měla již podíl na textové úpravě původní hry a pak se také stala na dlouhou dobu jeho ideální interpretkou. Ale řada jiných pěvkyň zazářila v této roli, mezi nimi byly třeba i Renata Scotto, Julia Migenes, Anja Silja, Jessye Norman, Felicity Lott, a v poslední době třeba i Anna Caterina Antonacci nebo Annick Massis. V českých zemích v posledních dvou dekádách vedle Státní opery v Praze (2007, s výbornou Kingou Dobay) se uvádí spíše na komorních scénách nebo studiových jevištích ve verzi s klavírem (Plzeň 2013, Brno – Divadlo Na Orlí 2013). Úkol vyjadřuje velkou schopnost výrazu a hereckou zdatnost, tak aby se dokázala udržet pozornost diváka takřka po čtyřicet minut.
Pro Denise Duval, která byla Poulencovou (pouze platonickou) múzou, upravil operu také pro možnost provozování pouze s klavírním doprovodem. A sám skladatel doprovázel pěvkyni na dlouhém turné po Evropě a Americe, kde jejich kongeniální vystoupení sklidilo lavinu nadšených ohlasů. Naprostá většina dostupných nahrávek ale zaznamenává verzi s orchestrem. Francouzská zpěvačka Caroline Casadesus (narozena 1962) vystupovala s Poulencovým dvojprogramem (doprovázená pouze klavírem) také na úspěšném turné (2012/2013).
Menší francouzský label se rozhodl nahrát studiově toto její vystoupení a výsledek je velmi zajímavý. Ve střídmém klavírním doprovodu vynikne textová složka a zároveň odstiňovaná škála výrazů, se kterými pěvkyně pracuje. Caroline Casadesus není jen osvědčenou písňovou interpretkou, ale má četné zkušenosti i s dalšími žánry a cross-overovými projekty na bázi klasické hudby, jazzu, populární hudby a také interpretovala několik skladeb pro filmy. Důležitou devízou jejího projevu vedle samozřejmého jazykového vybavení rodilé mluvčí je francouzský šarm, se kterým podává text. Pracuje technikou větších kontrastů změn nálad, typických pro určitou část nejen ženského pokolení; chvíli zlomená, v jiném místě euforická z efemérní naděje, v jednom momentě důvěřivá, vzápětí žárlivá. Vcelku podává pozoruhodný výkon na pomezí operního zpěvu a činoherního herectví. Nahrávka nese v titulu stejnou velikostí jména obou tvůrců – skladatele Poulence i autora textu Cocteaua.
I druhá skladba La dame de Monte Carlo (Dáma z Monte Carla; 1961), kratičká kantáta pro jeden hlas, někdy označovaná i jako sedmiminutová opera, je miniaturním mistrovským opusem pro ženskou interpretku. Tentokráte je Cocteaův text výrazně básnivější, inspirovaný postupy surrealismu, ale výchozí situace je reálná: žena prohrála všechno v ruletě ve slavném kasinu v Monte Carlu a rozhoduje se, zda má ještě zkusit poslední štěstí nebo skončit život sebevraždou. Tento koncentrovaný kus (pěvkyně ho prováděla scénicky) má v sobě neuvěřitelnou magii. Byl oblíbeným koncertním dílem francouzské koloraturní pěvkyně Mady Mesplé a v poslední době ho znamenitě interpretovala Anna Caterina Antonacci. Praha ho v roce 2009 poznala díky nepřekonatelnému provedení mezzosopranistky Susan Graham na závěr jejího písňového vystoupení na Pražském jaru. Caroline Casadesus nedosahuje jejích pěveckých kvalit, ale přesto je její vystoupení okouzlující.
Opera na ČT art
V sobotu 30. dubna 2016 byla po delším intervalu na kanálu ČT art uvedena filmová dvouhodinová adaptace Verdiho Otella z roku 1986, která vznikla pod režijním vedením Franca Zeffirelliho.
Uvedení je součástí programu k čtyřstému výročí od úmrtí Williama Shakespeara. Inscenace je esencí dnes už odborně zavedeného typu takzvané zeffirelliovské inscenace a výpravy, s nesmírně bohatými kostýmy s vypracovanými detaily, které vycházejí nejen z dějin módy, ale také z pečlivého studia výtvarných děl dané epochy, i opulentní výpravy – v tomto případě pečlivě vybraných nádherných interiérových i exteriérových lokací. Stejně tak vedení sborových a masových scén, které jsou vedeny velmi výtvarně a živě. Nahrávka Lorina Maazela, která vznikla o rok dříve než samotný film, nabízí vynikající výkony Plácida Dominga, Justina Diaze a Katii Ricciarelli, která oplývá v tomto filmu mimořádně věrným „renesančním“ půvabem. V nahrávce je doprovází orchestr a sbor milánského Teatro alla Scala. Filmový Otello je jednou z několika velkých filmových verzí oper, které vznikly v osmdesátých letech, kdy ještě producenti našli odvahu finančně zaštítit tak nejistý žánr, jako je filmová opera. Jedinou vadou na kráse uvedení v ČT byla obrazová kvalita kopie, kdy již stárnutím dochází k posunutí barev a rozostření.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
