Novinářské vstupenky aneb Jak je to ve světě a v Praze

  1. 1
  2. 2

K napsání této glosy mne podnítil nedávný, bohužel velmi nešťastný problém ohledně poskytování tiskových lístků a novinářského servisu recenzentům  ze strany pražského Národního divadla. Vše bylo  zveřejněno v Lidových novinách a následně převzato portálem Opera Plus. K tomu se ještě podrobněji vrátím na závěr.

Na úvod je třeba konstatovat, že na získání volné novinářské vstupenky na představení samozřejmě právní nárok není. Ovšem všechna divadla na naší zeměkouli se snaží z pochopitelných důvodů toto zvýhodnění a odpovídající tiskové služby v určitém rozsahu poskytovat. Proto bude možná zajímavé, když z vlastní praxe zmíním, jakým způsobem se s tímto servisem vyrovnávají různé divadelní instituce. Globálně je to víceméně podobné, ale někdy mohou nastat jiné, dokonce i  úsměvné situace. Uvedu tedy několik případů z bohaté zkušenosti mnohaletých návštěv cizích divadelních scén. Svého času jsem si naplánoval navštívit Mozartovu operu Don Giovanni, hranou ve dvorním divadle zbudovaném v roce 1746 z popudu pruského krále Friedricha II v Novém paláci areálu zámku Sanssouci v Postupimi. Obrátil jsem se proto s žádostí o tiskový lístek na příslušné oddělení postupimského divadla, které bylo pořadatelem představení. Obratem jsem dostal odpověď, ve které mne požádali o zaslání mnou publikovaných recenzních počinů. Byl jsem tím poněkud překvapen, dosud mne o takovou ,,prověrku“ nikde nepožádali, ale budiž.  Do zámeckého divadla se vejde pouze 226 diváků a tak možná zájem vysoce převyšoval nabídku. Okopíroval jsem tedy a zaslal několik mých publikovaných článků o vybraných operních představeních v Berlíně, Mnichově, Vídni a Curychu. Zdvořile odpověděli, děkujeme a rádi Vás v divadle uvidíme. Cesta ke kýžené vstupence byla volná. Protože jsem si po mnoho let přál spatřit zázračnou stavbu operní budovy v Sydney, naplánoval jsem si tam cestu v období, kdy uvedli novou inscenaci Janáčkovy Jenůfy. Chtěl jsem také navštívit souběžně hrané Piráty z Penezance od Arthura Sullivana. Požádal jsem tedy po jednom lístku na každé představení. A ejhle, kosa padla na kámen. Obratem mi přátelsky odpověděli, že jsou potěšeni mou návštěvou, ale novinářský lístek mohou poskytnout jen na jednu inscenaci. Vybral jsem si samozřejmě Janáčka. Když jsem pak do Sydney dorazil, k mému překvapení byly na Jenůfku v pokladně připraveny lístky dva. Přitom by mi stačil jen jeden a ten druhý bych uvítal raději na ty Piráty. Inu jiná země, jiný mrav. Abychom se podívali na zvyklosti v jiném kontinentu, uvedu Kapské město v Jižní Africe. Zde soubor Cape Town Opera nastudoval v českém originále Příhody lišky Bystroušky od Leoše Janáčka. Poslal jsem do divadla mailovou žádost, ale odpověď ani po dodatečných urgencích nepřišla. To mne ale celkem neznepokojilo. Až budu na místě, nějak se do divadla dostanu. Druhý den po příletu jsem navštívil divadelní pokladnu a ohlásil své jméno. Mladá, pohledná černá pokladní ,,zalovila“ ve svém počítači, po chvíli řekla ok a jen se tak mimoděk zeptala: kolik vlastně těch lístků chcete? Možná si myslila, že mám za rohem schovánu celou rodinu. Pravda, míst bylo dost, nebylo úplně vyprodáno. A naposled přidám zážitek z Argentiny. Ve slavném Teatro Colón v Buenos Aires inscenovali Janáčkovu Káťu Kabanovou. Mailoval jsem do divadla bez úspěchu, takže nezbylo než po příjezdu navštívit kasu přímo. Tam pochopitelně o ničem nevěděli, ale poslali mne za pánem, který měl pod kuratelou tisk. Mohutný muž s knírem mne přivítal v obrovské kanceláři a pozorně vyslechnul a vytáhl ze náprsní kapsy svého elegantního saka tlustý svazek vstupenek a opáčil, zda budou stačit dvě. Pak se mne ještě zeptal, jak dlouho se zdržím a nabídl mi ještě lístek na zajímavý koncert divadelního orchestru, který se konal za dva dny. Poděkoval jsem a samozřejmě s díky přijal.

Vraťme se do obvyklých středoevropských divadelních standardů. Většinou vám samozřejmě vstupenku bez problému poskytnou. Někde, pokud žádáte ještě jeden lístek pro doprovod, si účtují nějaký menší poplatek. V Drážďanech to bývalo tuším deset euro. Pokud navštívíte premiéru, tak je obvyklé, že si objednanou vstupenku vyzvedáváte před představením ve vstupním divadelním foyeru, kde bývá obvykle umístěn tzv. Pressetisch – stůl, u kterého vám zaměstnanci tiskového oddělení zároveň se vstupenkou poskytnou program, CD s fotografiemi a eventuální další tiskové materiály. Pakliže přijedete na reprízu, bude  vstupenka k dispozici u normální pokladny v obálce a nebo si pokladní najde v počítači vaše jméno a lístek vám vytiskne. Někdy se ovšem stane, ale bývá to zřídka kdy, že v pokladně o objednávce vašeho lístku nemají žádnou zmínku. Prakticky vždy se to vyřeší bez problému, maximálně na vás budou chtít předložení novinářského průkazu. Dobré je mít s sebou kopii objednávky. Počet míst pro tisk je pochopitelně limitovaný a tak se také může stát, obzvláště ve hvězdně obsazených inscenacích, že vám divadlo sdělí, že kvóta byla již vyčerpána. Proto je v takovém případě dobré poslat žádost s velkým předstihem. Jednodušší to bývá u divadel, kam jezdíte častěji a už vás tam znají. Jste pak zaneseni do jejich databáze a dostáváte pravidelně tiskové informace, katalogy, pozvánky na tiskové konference, eventuálně i na představení. Ve většině případů bude na vás ale požadováno zaslání otištěných recenzních příspěvků. Divadla si je totiž pečlivě archivují a třeba opera v polské Vratislavi každoročně vydává tlustou ročenku formátu A4 z článků, které byly o jejích inscenacích napsány.Obraťme teď pozornost k původnímu problému. Národní divadlo není soukromý subjekt, ale veřejnoprávní instituce velkého kulturního významu a podle toho se musí také patřičně chovat. A to vůči všem návštěvníkům bez rozdílu. Bohužel z informací v článku uvedeném v Lidových novinách je patrné, že tomu tak asi nebylo. Pro stručnost vyjímám ze zveřejněného textu článku velmi kontroverzní větu, která mluví za vše. Cituji : „Rád Vám zajistím plný novinářský servis, nadstandardní podmínky však  očekávejte, že budou patrné i z Vaší strany“. Ať se na mne nikdo nezlobí, taková slova, ze kterých lze dedukovat jakousi dohodu o výměně něčeho za něco (když budeš psát nadstandardně, to znamená příznivě, dostaneš nadstandard také),  jsou nejen z hlediska novinářské etiky neakceptovatelná. V životě jsem se s tím nesetkal a myslím, že v divadlech civilizovaného světa to prostě není možné. Možná jen v banánových republikách. Tou snad nejsme nebo ano? Smutné je ovšem to, že se k celému případu doposud oficiálně nevyjádřilo vedení divadla. Buď to považuje za naprosto marginální věc a nebo hraje úlohu mrtvého brouka s tím, že vše po nějaké době samo vyšumí a všichni zapomenou. Vždyť v našem současném státě se bez problému rozplývají kauzy o mnoho závažnější.

  1. 1
  2. 2

Související články


5 responses to “Novinářské vstupenky aneb Jak je to ve světě a v Praze

  1. Řekl bych, že boj, který ND zjevně vyhlásilo médiím, může tato scéna pouze prohrát, ať už novináří půjdou tou cestou, že si zaplatí svou vstupenku (a tím svou žurnalistickou svobodu) a budou realisticky, tedy nikoliv „nadstandardně“, informovat o tamním dění, nebo možná spíše tou, že nebudou o ND referovat vůbec – veřejnost by vůbec o nic nepřišla, neboť koho by zajímalo, co se děje na scéně, kde vládnou nepochybně pokleslé poměry?
    Jestliže vedení ND hraje „mrtvého brouka“ v záležitosti relativně bagatelní (nezvládnutí role podřízeným úředníčkem), pak nemá jistě mnoho šancí zvládat problematiku, k jejímuž řešení bylo na své posty ustanoveno.

  2. Požadavek zaslání dokumentace předchozí kritické činnosti tak zase neobvyklý není, požaduje je to na př. Salzburský festival. Některé instituce vyžadují zaslání kritických článků, pro něž byly volňásky vydány. Bez toho v budoucnu volňásky nedostanete. At´je to kdekoli, favorizováni jsou především předtavitelé místního tisku, což je pochopitelné. Že je tomu v případě ND tak není, je zarážející, a je to rozhodně mizerný PR. Snad je to nedorozumění, které se vysvětlí.

Napsat komentář