O koncertech v zadluženém Španělsku, houslích i našich konzervatořích

  1. 1
  2. 2

Houslistka Iva Kramperová a klavírista Lukáš Klánský zrovna v těchto dnech uzavírají koncertním turné se souborem Barocco sempre giovane po Španělsku, které obnášelo tři týdny koncertů a cest po městech Barcelona, Valencia, Burgos a dalších. S Ivou Kramperovou (1984), profesorkou Konzervatoře v Pardubicích a koncertním mistrem Barocco sempre giovane, jsme se spojili přímo do Španělska, abychom s ní nejen o této zemi a hudebním životě v ní popovídali….
Španělsko je v poslední době uváděno jako další adept na finanční pomoc ze strany Evropské unie. Dotýkají se nějak tamější ekonomické problémy vašeho koncertního turné?

Co můžu posoudit, tak částečně ano. Vyjednávání s pořadateli bylo údajně složitější, museli jsme například srazit náklady na dopravu. Dokonce jsme “zachraňovali“ existenci několika místních spolků pro pořádání koncertů, když jsme přistoupili na nižší honorář. Ale to už je, myslím, nadsázka…

Máte srovnání se Španělskem před krizí? Je to rozdíl?

Člověk samozřejmě zná fakta – dluhy, obrovská nezaměstnanost atd. Kdybych ale měla dát na svůj první dojem z toho, co tady vidím, velký rozdíl nepozoruji. Restaurace, obchody a bary jsou plné lidí, žije to tady. Možná to sem ale teprve dolehne.

Je pověstné španělské publikum jiné oproti českému publiku?

Dalo by se říct, že španělské publikum je více bezprostřední, reakce jsou spontánnější. Na některých koncertech není pro posluchače žádný problém rozbalit během koncertu třeba i několik bonbónů. Co se ale týká té bezprostřednosti publika, je to asi i věc interpreta. Pokud do toho jdeme s maximem energie, může být spontánní publikum kdekoliv.

Jaká je návštěvnost koncertů a co věk posluchačů?

Sály nebývají plné do posledního místa, to je rozdíl proti minulým rokům. Návštěvnost je ale jinak velmi slušná. Posluchači jsou většinou z řad starších generací, ale naštěstí ne výhradně.

Jaký program tam hrajete a kdo vystupuje sólově? A jak dlouho jste program připravovali?

Střídají se dva programy: jeden čistě barokní, složený ze skladeb Telemanna, Vivaldiho, Christopha Bacha, Locatelliho a Geminianiho, kde se téměř všichni členové souboru představí i jako sólisté. Základem druhého programu jsou skladby klasicismu a romantismu – v Mendelssohnově dvojkoncertu pro klavír a housle d moll je spolu se mnou sólistou klavírista Lukáš Klánský, který vystupuje ještě v překrásném Mozartově klavírním koncertu A dur. Většina skladeb barokního programu byla připravována už dříve na natáčení CD nebo k provedení na koncertech, i druhý program byl těsně před odjezdem do Španělska proveden v Pardubicích.Se souborem Barocco sempre giovane hrajete na moderní nástroje. Vyzkoušeli jste někdy střevové struny či barokní smyčce?

Zatím jsme se drželi moderních nástrojů, včetně smyčců. Repertoár máme dost pestrý, co se týká stylových období. Hrajeme baroko, klasicismus i soudobou hudbu, možná i proto jsou pro nás moderní nástroje nejlepším řešením. Přesto v současné době postupně zapojujeme barokní smyčce, ne snad z důvodu, abychom vyhověli nějakým trendům, ale spíše pro zpestření a rozšíření artikulačních možností – je to dobrá věc. Ne všichni členové souboru se chtějí touto cestou vydat, uvidíme, co přinese čas…

V Česku působí celá řada souborů a orchestrů zaměřených na baroko, často hrají na dobové nástroje. Cítíte se být jejich konkurenty, existuje nějaká rivalita?

Já rozhodně nic takového nepociťuji a koncerty těchto souborů pro mě bývají skutečně obrovskou inspirací.

Jak dlouho spolu hrajete a kdo to celé „vymyslel“?

Soubor založil Josef Krečmer v roce 2004 v Pardubicích na konzervatoři. Začalo se kvartetem, později se obsazení rozšiřovalo a přibývali noví členové. I dnes je obsazení poměrně dost variabilní – děláme koncerty v šesti lidech, stejně tak i ve dvojnásobném obsazení. Jádro souboru ale stabilně tvoří dlouholetí členové.

Jste profesorkou na Konzervatoři v Pardubicích. Kolik máte studentů? Jak hodně vás to baví?

Momentálně učím čtyři hlavní obory, houslové trio a kvarteto. Učení vnímám hlavně jako nesmírně zajímavou a pestrou činnost – každý student je individualita, žádná hodina není stejná jako ta předchozí. Neustále přicházíte na nové možnosti, jak docílit zajímavého a přesvědčivého výsledku. A co je největší výzva? Odehrát co nejlépe koncert, kde jsou nejkritičtějšími posluchači právě vaši studenti.

Pozorujete nějakou změnu v generaci konzervatoristů oproti době vašich studií?

Zásadně se chci vyhnout frázi “to za nás nebylo“. Myslím, že se ve školství používá až příliš často a ani jí nevěřím. Samozřejmě je zde několik fenoménů – zvyšující se životní tempo, pracovní nároky, konkurence ve světě… Složení konzervatoristů je ale dle mého názoru pořád stejné, stejně různorodé a záleží na schopnostech jednotlivce, jak se s tím popere. Studium na konzervatoři je hodně o individualitách, pevné vůli a trpělivosti, nevidím důvod, proč by tyto hodnoty měly být nějak zásadně jiné než před deseti či dvaceti lety.Mají studenti v Pardubicích vše, co potřebují? A přežijí podle vás všechny české konzervatoře do budoucna?

Výhodu vidím v tom, že v dnešní době nemusí být jedna škola stejná jako druhá a každá může a měla by něco zajímavého, třeba i jedinečného nabídnout. Ohledně možného rušení některých středních škol má pardubická škola výhodu, že spádově zabírá vlastně tři kraje – Pardubický, Královéhradecký a částečně i Vysočinu. Nemalou výhodou je pak i velká budova, ta slibuje právě ty příznivé podmínky pro studium v podobě spousty cvičných tříd. Samozřejmě je to ale především o osobnostech a celkové atmosféře. Věřím, že v Pardubicích se to vyvíjí tím správným směrem. A jestli nakonec přežijí všechny konzervatoře? Nechci spekulovat. Buďme ale optimisti. Ideální stav – všechny konzervatoře, ale s možností výběru jen těch opravdu nejperspektivnějších adeptů.

Myslíte si, že mladá generace houslistů se uživí hraním a učením? Není těchto absolventů příliš mnoho?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář