Operní panorama Heleny Havlíkové (72)

  1. 1
  2. 2

Týden od 30. dubna do 6. května 2012 

 – Přímý přenos Janáčkovy Věci Makropulos z MET
 – Inspirace na dny příští 
*** 

Přímý přenos Janáčkovy Věci Makropulos z MET na ČRo 3 – Vltava

Příznivci opery jistě dobře vědí, že program Českého rozhlasu 3 – Vltava je v sobotu večer vyhrazen opeře. Díky zapojení Českého rozhlasu do výměnné sítě hudebních pořadů Evropské vysílací unie a do projektu rozhlasových přenosů z MET se zde objevují zajímavé, často objevné tituly v inscenacích z velkých i menších operních domů a festivalů. Sobotní operní večer 5. května si zasloužil naší zvláštní pozornost, protože v přímém přenosu z Metropolitní opery zazněla Janáčkova Věc Makropulos Leoše Janáčka s Karitou Mattilou v titulní roli a dirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Obnovenou premiéru uvedla newyorská MET už v pátek 27. dubna. Sobotní repríza se v přímém přenosu vysílala desítkami rozhlasových stanic celého světa. Šlo o inscenaci z roku 1996, tehdy nastudovanou v angličtině s Jessye Norman v titulní roli (dirigent David Robertson) v režii Elijaha Moshinského. Na scénu MET se opakovaně vracela: v roce 1998 s dirigentem Sirem Charlesem Mackerrasem a Catherine Malfitano v titulní roli, znovu v roce 2001, kdy v ní jako dr. Kolenatý v MET debutoval slovenský basista Peter Mikuláš. Nyní tedy byla tato inscenace nasazena znovu s novým obsazením

Janáček rozhodně není v MET neznámý operní skladatel, právě naopak. Četností inscenací, ba i počtem představení za posledních dvacet let dokonce předčí řadu českých operních scén. V MET je ovšem jiný systém nasazování titulů. Nové produkce, které se v případě Janáčkových oper odehrají v bloku cca 6 až 8 představení, se po několikaletých odstupech vracejí v obnovených premiérách znovu do repertoáru. 
První Janáčkovou operou v MET byla už v roce 1924 Jenůfa, uvedená tehdy v němčině s Mariou Jeritzou v titulní roli. Jenůfa se v nastudování z roku 1974 vrátila na scénu MET v roce 1985, kdy ji dirigoval Václav Neumann, znovu pak v roce 1992 s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli. V roce 2003 nasadila MET novou inscenaci s Karitou Matillou jako Jenůfou, obnovené uvedení v roce 2007 řídil Jiří Bělohlávek.

Další Janáčkovou operou, která má v repertoáru MET posledních dvaceti let pevné místo, je Káťa Kabanová – v premiéře v roce 1991 excelovala Gabriela Beňačková a Peter Straka v roli Borise. Tuto inscenaci v roce 1999 převzal Charles Mackerras a v roce 2004 v ní jako dirigent v MET debutoval Jiří Bělohlávek. V tomto uvedení Káťu zpívala Karita Mattila a Varvaru Magdalena Kožená.

A konečně Janáček slavil v MET velký úspěch i s operou Z mrtvého domu, kterou MET uvedla v roce 2009 v koprodukci s Wiener Festwochen, Holland Festivalem, Festivalem v Aix-en-Provence a milánskou Scalou s takovými osobnostmi jako je dirigent Esa-Pekka Salonen a režisér Patice Chéreau. Z českých sólistů se v ní tehdy uplatnil především Štefan Margita jako Filka Morozov a dále Vladimír Chmelo a Peter Straka. (Štefan Margita se na scénu MET vrátil znovu letos jako Loge do obnoveného uvedení Zlata Rýna v nastudování Roberta Lepage.)

Jiří Bělohlávek, u kterého američtí recenzenti oceňují autentickou znalost Janáčka, je do MET zván od roku 2004 opakovaně a kromě janáčkovských titulů zde řídil také Oněgina a Rusalku (oba tituly v roce 2009). Přenášené představení Makropulos řídil suverénně s velkou plastičností zvuku orchestru, se zřetelnými liniemi témat, diferencovanou dynamikou a tempovými kontrasty. Tyto kvality při rozhlasovém přenosu při absenci obrazového vjemu vyznějí ještě zřetelněji. Lze si jen přát, aby v nové roli šéfdirigenta České filharmonie měl k dispozici stejně kvalitní a spolehlivé muzikanty, jakými disponuje orchestr MET. 
Karita Mattila – původem finská sopranistka -má po Gabriele Beňačkové v MET už téměř deset let na janáčkovské hrdinky„monopol“. Po té, kdy jsme ji díky přenosům do kin mohli vidět jako přece jen příliš letitou Manon, Salome nebo Tosku, se dá ze zvukového dojmu říci, že Makropulos je v současné době její životní role. Svým vyrovnaným pevným sopránem obsáhne suverénně celý rozsah v široké dynamické škále. V jejím podání věříme, že si věhlasná a mysteriózní operní diva Marty podmaňuje všechny kolem sebe. Její Marty je energická suverénní žena i uštvaná citově otupělá bytost, dokáže být vášnivá i ledová, krutě sarkastická a cynická, ale i zoufalá ve své osamělosti – elixír dlouhověkosti se pro ni stal prokletím. Závěrečný výstup, v němž se v úchvatných pianissimech osvobozuje od strachu ze smrti a nachází v ní úlevné vysvobození, byl strhující.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Věc Makropulos (Met New York)

 

Související články


Reakcí (17) “Operní panorama Heleny Havlíkové (72)

  1. Po doposlouchání přenosu jsem si musel poslechnout alespoň závěr opery v nahrávce Bohumila Gregora s nezapomenutelnou Libuší Prylovou. Je nás už asi stále méně, kdo ji živě pamatujeme – včetně výborné inscenace Václava Kašlíka. Prylová byla úžasná pěvecky i herecky – od té doby jsem žádnou takovou Emílii Marty neslyšel a to jsem jich slyšel a viděl minimálně osm! Škoda, že zákeřná nemoc předčasně ukončila uměleckou kariéru této jediné důstojné nástupkyně Marie Podvalové, kterou jsme u nás měli. A také dirigent Gregor uměl Janáčka báječně interpretovat! To nebyla žádná nuda!
    A ještě jedna poznámka: souhlasím s dr. Zahrádkou, který o přestávce řekl, že by se Janáčkovy opery měly hrát v překladech. Ostatně ta s J. Norman byla v MET v angličtině a bylo mi to milejší, než to otřesné komolení češtiny, byť chápu, že to v MET asi vadí jen málokomu. Publikum navíc reagovalo zjevně na titulky a tak se občas jejich reakce rozcházely s tím, co se zpívalo.

  2. Vážená paní Havlíková,

    poměrně pravidelně sleduji Vaši rubriku na tomto serveru a vždy jsem oceňoval Vaši snahu o objektívní hodnocení interpretů. Je mi zcela jasné, že hodnocení úrovně interpretace je velmi ožehavá záležitost. Výkon pěvce či hudebníka se nedá změřit a vždy se tedy jedná o svým způsobem subjektívní názor kritika. Co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému a naopak. Jak jsem již předeslal, velmi oceňuji Vaši snahu o maximální objektivitu, kterou spatřuji např. v tom, že se neuchylujete jako někteří Vaši kolegové (hlavně však kolegyně) k osobním invektivám na interprety a naopak se snažíte pojmenovat bez emocí klady i zápory toho kterého pěvce, hudebníka či ansámblu.
    O to více mě zarazila věta z části článku věnované Jiřímu Bělohlávkovi: „Lze si jen přát, aby v nové roli šéfdirigenta České filharmonie měl k dispozici stejně kvalitní a spolehlivé muzikanty, jakými disponuje orchestr MET“. Máte snad pocit, že v ČF hrají špatní a nespolehliví hudebníci? Mohu Vás ubezpečit, že členové nejen ČF, ale všech profesionálních orchestrů v ČR procházejí již od dětství obrovskou selekcí, která se dá srovnat snad jen s vrcholovým sportem. Již při přijímacích zkouškách na konzervatoř je patrna velká konkurence a je běžné, že přjmut je např. jeden kandidát z 10 i více uchazečů. Následuje 6 let studia o opět přijímací řízení na AMU, kde se situace opakuje, snad jen s mnohem větší náročností. Po dalších pěti letech studia je hudebník připraven zúčastnit se konkurzu do některého našeho špičkového orchestru. Povšiměte si prosím, že kompletní studium obnáší 11 let tvrdé práce, což, troufám si tvrdit, značně převyšuje délku studia na většinu jiných zaměstnání. Teprve v této chvíli je hudebník připraven zúčastnit se konkurzu do orchestru. V poslední době je běžné, že soupeří s dvaceti i více dalšími stejně připravenými uchazeči, takže o nějaké průměrnosti nemůže být řeči. Neumím si proto představit, jaká větší kvalifikace by měla být po hudebnících požadována. Ovšem nástupem do orchestru vše pro hráče teprve začíná, protože musí pod dohledem dirigentů své místo obhajovat každý den svým výkonem na zkouškách, koncertech či divadelních představeních. Podobně jako délka studia, i tato skutečnost je v naší společnosti dost vyjímečná – málokdo je ve své profesní činnosti pod neustálým okamžitým dohledem. Díky těmto skutečnostem mi není zcela jasné, proč se naše odborná kritika neustále otírá o kvalitu hudebníků v orchestrech. Ze své více jak dvacetileté praxe v profesionálních orchestrech v Praze Vás mohu ubezpečit, že výkon každého orchestru stojí a padá s osobnosti dirigenta, který před nim zrovna stojí. Tuto skutečnost Vám potvrdí každý hudebník. Je až neuvěřitelné, jak rozdílné mohou být výkony stejného orchestru jen díky změně osobnosti, která jej zrovna řídí. Proto bych uvítal, kdybyste věnovala mnohem větší pozornost práci dirigentů s našimi předními orchestry, a to nejen z pohledu jich samotných, ale také právě z pohledu hudebníků, kteří by Vám mohli sdělit mnoho zajímavých a pro veřejnost možná někdy dost překvapujících názorů. Bohužel si nepamatuji, že by se na ně někdy někdo ptal, natož je zveřejnil v některém významnějším periodiku. Mediálním obrazem hudebníka v Čechách je člověk, který bere nehorázné honoráře za poměrně malé penzum velmi průměrně a mnohdy ještě hůře odvedené práce. Sama jistě víte, že tomu tak není a je tak trochu i Vaší vinou, že je tento pro nás nelichotivý obraz opakovaně předkládán veřejnosti. Také díky tomu se společenská prestiž profesionálních hudebníků dostala někam mezi uklízečky či pomocné síly v hypermarketu, při vší úctě k těmto profesím. Rozhodně tak nelze přilákat další mladé posluchače do koncertních síní, ale ani další adepty, kteří by se chtěli věnovat hře na nějaký hudební nástroj.

    Miroslav Kopta

  3. Jájo,to se nesmí říkat nahlas ;-),většina lidí má dojem,že jsou muzikanti buď přepláceni nebo je jejich chyba,že berou tak málo.
    Ale věřte,že i kdyby hrál hráč supersvětově,na jeho hodnocení se to neprojeví.Dobře,MOŽNÁ dostane 1500,-osobní ohodnocení :-).
    A to proto,že to naše elity NEZAJÍMÁ.

  4. Zdravím, pane Kopto,
    krásně jste zde popsal trudnou cestu hudebníka až do prestižního orchestru :-)
    Zapomněl jste ale, že se ve většině případů bez protekce, známostí a leštění těch správných klik stejně nikam nedostane, i kdyby hrál nejlpépe na celém světě :-) od určité úrovně je již jedno, co předvedete, ale kdo za vámi stojí.
    A ještě k těm platům. Až budou hudebníci v našich orchestrech hrát s takovým nadšením a podávat takové výkony, jako hudebníci světových orchestrů, pak mají právo se dovolávat i vyššího platu. To je vše. Pěkný den.

  5. Jinak pokud se budeme bavit o teto nestastne vete z textu pani Havlikove, ani me neni jasny cil, kam a komu tato vytka (prani) smeruje.
    Ceska filharmonie je prvni orchestr v CR. Je obsazen z valne casti mladymi, vzdelanymi a bez diskuzi vynikajicimi hudebniky. Lepsi proste v CR nemame. Chtela by snad pani Havlikova vice cizincu v CF? A je si jista, ze lze polozit rovnitko mezi cizinec = lepsi hudebnik? Pripada pani Havlikove, ze CF nehraje dostatecne kvalitne? A je ji apriori lito pana Belohlavka, ze nebude mit „material“ odpovidajici jeho kvalitam? Mozna by mela pani Havlikova spise naprit sve usili k tomu, aby byl odtajnen onen slavny „manual“, ktery sepsal mistr Belohlavek s ministerstvem kultury, na jehoz zaklade byl zazracne mistr premluven k navratu do Prahy. Minimalne financni zalezitosti by byly jiste pikantni, vzhledem k zde pretrasanym platum (kvalite?) hudebniku v CF.

  6. To je strašně zajímavé tady pak číst ty reakce, které se stále dokola opakují. Například kritik čehokoli, je okamžitě pasován do role zapšklého a odmítnutého. Jiné argumenty by nebyly? Případně anonym nemá dost odvahy, tak se s ním nebudeme bavit. Je to fakt legrace. :-)
    Pokud dobře vím, hudebníci ČF dosatali nedávno řádné navýšení platů. Takže ve srovnání s jinými profesemi, které jsou mnohdy daleko zodpovědnější a důležitěší a přesto třou bídu s nouzí, se mají dost fajn. Nevím, co by ještě paní Havlíková chtěla :-)))

  7. To byla nadsázka… Ovšem hlavní myšlenka, že pokud je hudebník skutečně dobrý, tak mu v dnešní době naštěstí nic nebrání jít za štěstím kamkoli do světa, platí.

    PS: A ted prosím na mě nechoďte s dětmi, rodinami, přestárlými rodiči apod. Ti Japonci, co hrají u nás, mají taky v Japonsku rodiny.

    1. Ano, hudebníkovi samozřejmě nic nebrání jít do světa (tedy kromě toho, že tam na něj rozhodně nikdo nečeká a v konkurenci tamních domácích to bude mít mnohem těžší), ale to je alternativa pro ty věku studijního či lehce po-studijního. Oni ti Vaši Japonci sem také nepřišli ve čtyřiceti.

  8. Původně jsem nechtěl reagovat, ale tohle je na mě moc, protože nechápu, proč by se nemohlo pracovat za slušných podmínek doma? Kdysi jsem byl v angažmá (téměř 2 roky) v Brazílii a za velmi dobrý plat ( na tu dobu, tj. 1992 – 1993), ale vrátil jsem se, mimo jiné z toho důvodu, že jsem chtěl svoje síly zužitkovat doma. Zní to možná trapně, ale bylo to tak. Víte, tady někteří vytvářejí dojem, jako by tady hudebníci byli neschopní, ale zeptejte se zahraničních hudebních podnikatelů, kteří si pronajímali např. orchestr ve Smečkách na filmovou hudbu, co o nás říkají. Uráží mě stále obhajovat naše kvality a poslouchat pořád tu samou kritiku, která není konstruktivní, ale vlastně zlá. Vždycky jsem byl idealista a svou práci jsem se snažil dělat co nejlépe, a tak můžu, myslím, napsat, jak nás hudebníky tyto invektivy bolí…
    Jaroslav Pelikán, 1.flétnista ND

Napsat komentář