Ostravská opera uvádí premiéru Smetanových Braniborů

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Píše se rok 1278 a v bitvě na Moravském poli padl český král Přemysl Otakar II. Jeho nástupce syn Václav je teprve sedmiletý – trůn tak de facto osiřel. Správcem země a Václavovým poručníkem se na 5 let stal bratranec – markrabě Ota Braniborský. V Čechách se ale s péčí řádného hospodáře rozhodně nechoval. Prakticky se tu nezdržoval, jeho posádky zemi drancovaly a vyjídaly, vládly tu chaos a anarchie. K násilnostem a loupežím se připojili i Češi. Do těchto historických reálií zasadil Bedřich Smetana svou první operu – Braniboři v Čechách. Osou děje je únos a následné osvobození tří dcer pražského starosty Volframa. Premiéra v lednu roku 1866 v Prozatímním divadle v Praze měla velký úspěch – postupně se ale Braniboři dostali do stínu pozdějších Smetanových oper. Na jevištích se dnes objevují zřídka – po roce 1989 pouze dvakrát, v Praze a v Brně. Letos, kdy uplynulo sto padesát let od jejich prvního uvedení, se této látky po šestatřiceti letech ujalo Národní divadlo moravskoslezské. Branibory v Čechách zařadilo do svého smetanovského cyklu, premiéra je 9. června. Novou jevištní podobu jim dal režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil.
Jiří Nekvasil (foto Tamara Černá)
Jiří Nekvasil (foto Tamara Černá)

Smetanovi Braniboři v Čechách – to je exkurz do české povahy, říká režisér nové ostravské inscenace Jiří Nekvasil

 

Proč myslíte, že jsou Braniboři nejméně uváděnou Smetanovou operou? Může to být třeba slabším libretem? Jeho autora Karla Sabinu za ně současníci kritizovali – Karel Jaromír Erben dokonce napsal, že je to slátanina nakvap…

Myslím, že tím to určitě není. Když si člověk vezme, co tehdy v české operní tvorbě vznikalo, Sabina to kvalitativně přesahuje. V Braniborech jsou velmi silné dramatické situace i výrazné sborové scény. Samozřejmě Smetana tam nezapře inspiraci zejména velkou francouzskou operou, možná ještě víc než Richardem Wagnerem, byť mu to „odrodilství“ a „wagneriánství“ mnozí vyčítali. Některé situace zejména na konci v rozuzlení příběhu nejsou asi úplně brilantní, ale když to srovnáme s úrovní libret, která tehdy vznikala i ve světě, myslím, že to Sabinovo stojí vcelku na velmi dobré úrovni. Navíc to je silné téma rezonující s dobou vzniku – určitá metafora z dějin, která se vztahovala k tehdejším obrozeneckým snahám. Celé to neplánovaně získává záhy po premiéře ještě další rozměr, protože následovala prusko-rakouská válka a v ní bitva u Hradce Králové. Cestou zpět, právě v létě roku 1866, to vzali pruští vojáci přes Prahu. A podobně jako v Braniborech tehdy lidé – včetně Smetany – Prahu opouštěli ve strachu z pruských vojáků… To je ale jen taková historická vsuvka. U Smetany si cením, že každá z těch jeho oper vytváří úplně jiný hudebně dramatický svět. V Braniborech vždycky cítím tu obrovskou energii, kdy se skladatel chtěl vyrovnat s  aktuální světovou tvorbou a říct: „Ano, my jsme také schopni vytvořit velké operní historické plátno, které svým vlastenectvím a demokratizační tendencí rezonuje s dobou.“ Braniborům ovšem historie příliš nenahrála – za nacistické okupace byli zakázáni, což je pochopitelné. Ale dramaturgové se jich velmi báli i po okupaci „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, protože měli obavu, že si je lidé budou vykládat jako analogii k tehdejší situaci. Koneckonců první věta Braniborů zní: „Nelze déle zde trpěti cizácké sbory, je potřeba se chopit zbraně a vyhnat z vlasti Branibory.“ Proto i za normalizace se ta opera objevovala zřídka. A pak po roce 1989 Bedřich Smetana celkově ustoupil z českých operních scén, naše nastudování je od toho roku teprve třetí.

Připomeňme jedno z nich – v roce 1997 uvedlo Branibory v Čechách Národní divadlo v režii Petra Lébla. Inscenoval je jako pohádku, na scéně se objevovali malovaní koníci a dětští andílci se zdviženými meči… Představení tehdy vyvolalo mnoho vášní a polemik. Viděl jste je?

Ano, viděl.

Bude váš výklad také něčím výrazně nekonvenční?

Nevím, jestli bude nekonvenční… My se prostě snažíme přečíst to dílo dnešníma očima, ale zároveň mu dát, co jeho jest – tedy určitou energii a monumentalitu. Nebráníme se ale i určitému odstupu. Samozřejmě pracujeme se stylizovanými, malovanými dekoracemi, na scéně je malba české krajiny, která se postupně rozpadá. Má to tu divadelní metaforu, určitou – nechci říct naivitu – spíše stylizaci za prvé v duchu divadla devatenáctého století, kdy ta opera vznikla, ale malbu krajiny pojednal autor scénografie profesor Petr Matásek též v jistém až surrealistickém náhledu. Současně chceme dát inscenaci správný patos a upozornit na věci, které z ní dělají takový exkurz do české povahy a které do ní Sabina se Smetanou – ať už vědomě či nevědomě – zašifrovali. Ne se tvářit, že tam nejsou, ale ještě je svým způsobem podtrhnout. Naší hlavní ambicí je ale předvést, že je to dílo živé a aktuální, není to žádná zastaralá operní kuriozita, nezralá prvotina! Právě naopak! Ne každý skladatel má první operu takhle zralou a kvalitní, s tak silnými scénami. Smetana v ní dává velký prostor sborovým scénám, velmi vypracovaným a divadelně působivým! Zejména ty dvě nejznámější – Uhodila naše hodina, ale i celá modlitba venkovanů se zpěvem kmeta Rozlučte se s domovem – to jsou silná místa, která, doufám, v naší inscenaci vyzní. Rádi bychom přesvědčili, že toto dílo má své stálé místo na českém operním jevišti.

Řekl jste, že chcete podtrhnout některé rysy české povahy, které se Sabinovi podařilo vystihnout. Co máte konkrétně na mysli?

Mě fascinuje postava pražského starosty Volframa Olbramoviče, starosty pražského, který celou dobu váhá, jestli má proti Braniborům zakročit nebo ne. A teprve když už je situace neúnosná a Braniboři přepadnou Prahu, dá se do akce. Ale nepozná, kdo je padouch a zatkne Jíru – nezávislého, dnešním jazykem řečeno undergroundového odbojníka, a nechá ho odsoudit k smrti. Pak, když se to samo vyřeší, Volfram řekne, že víme, kde byla vina a Jíru rehabilituje. Je to vlastně takové typicky české – ten, kdo na co sáhl, to pokazil, se nakonec postaví do centra oslavného sboru a zpívá „Ať žije pravda a vlasti ochráncové“ – zatímco skutečný ochránce Jíra ustupuje do pozadí. To je pro mě nejvýraznější paradox – oslavuje se ten, kdo si dával celou dobu pozor, aby se do ničeho nenamočil. Nevím, do jaké míry to tak Sabina zamýšlel, ale řekl bych, že určité poselství v tom je.

V operních inscenacích Národního divadla moravskoslezského často hostují pěvecké osobnosti od nás i ze zahraničí – namátkou vzpomenu Evu Urbanovou nebo z nedávné doby Iordanku Derilovou. V Braniborech půjde hlavně o mužské party. Jaké hosty jste pozvali tentokrát?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “Ostravská opera uvádí premiéru Smetanových Braniborů

  1. Braniboři jsou jediná Smetanova opera, co jsem ještě nikdy neměl možnost vidět a kromě sboru „Uhodila naše hodina“ ji vůbec neznám. Žel třeba na youtube je to jediná Smetanova opera, kde chybí jakákoliv (třeba i jen zvuková) nahrávka. Jsem zvědavý jestli Českou televizi napadne udělat teď (třeba právě z představení v Litomyšli)nějaký záznam. Z jiných Smetanových oper (Hubička a Tajemství) se to podařilo a je příjemné, že takovýto záznam na youtube visí. Jinak doufám, že se pražské Národní divadlo chytne za nos a nějaký podobný smetanovský cyklus udělá i v Praze. Moc bych si přál zde vidět hlavně Dalibora, ale nějakého normálního a ne jako bylo to poslední představení někdy kolem roku 2000 režírované, jestli se nepletu, Pitínským.

Napsat komentář

Reklama