Potlesk pro Ostravu

V rámci festivalové přehlídky ostravských divadel Ostrava! se mohl odehrát na scéně Národního divadla výjimečný svátek hudby. A to v mnoha směrech. Loňská premiéra baletu Národního divadla moravskoslezského (listopad 2013) měla velmi šťastnou volbu ve výběru hudby a choreografů, osobností bez kterých by naše hudební i taneční „historie“ byla prázdná a chudá. Jedná se o velikány Bedřicha Smetanu, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka a Pavla Šmoka, Jiřího Kyliána a v nedávné minulosti k nim přibývá na tvůrčím poli choreografka a vynikající tanečnice, Nataša Novotná.

Chytrý nápad a vyrovnanost v dramaturgii ve jménu Roku české hudby vzešel od režiséra a současného ředitele Národního divadla moravskoslezského Jiřího Nekvasila a choreografa a baletního mistra Igora Vejsady a absolutně lví podíl při realizaci a nastudování celého projektu měla šéfka baletu Národního divadla moravskoslezského Lenka Dřímalová.

I titul večera skrývá v sobě celou křižovatku „návratů i nenávratů“ domů do Čech i několika zmíněných tvůrců přímo do Ostravska. Svátek hudby to byl tím více, že všechny vybrané choreografie byly uváděné za živého doprovodu hudby. A při tanečních produkcích nebývá vždy samozřejmé a jednoduché to uskutečnit.

V první části uvedl Pavel Šmok slavné a tragicky laděné Trio g moll Bedřicha Smetany v doprovodu klavíristy Ivo Kahánka, houslistky Evy Krestové a violoncellistky Markéty Kubínové. Splynutí hudby a tance bylo tady skutečně výjimečné.O taneční nastudování se postarala Kateřina Franková-Dedková, která vždy pečlivě a věrně dbá o přesnost a výrazovou citovou hodnotu díla. Interpretace tanečníků Petry Kováčové, Brígidy Pereira Neves a Vladimíra Vašků byla velmi zdařilá a skutečně se zdálo, že se tanečníci přímo stmelili s hudebním doprovodem.

Bílé kostýmy Josefa Jelínka se také nevymykaly původnímu záměru – čistota a jednoduchost na černém pozadí a viditelným místem pro hudebníky.V druhé části uvedla Nataša Novotná málo známé dílo Bohuslava Martinů, balet-melodram Škrtič. Odvážné a vlastně až drsně moderní dílo skvěle sedlo režijnímu záměru, kdy se na scéně simultánně odehrávají dějové situace nebo možná až filmově působící obrazy. Jsou sice těžko pochopitelné, protože i když text postavy Oidipa a Sfingy interpretují profesionální herci: František Strnad a Lada Bělašková a čtveřice mužů recitačního sboru, není význam slov ten nejdůležitější. Jde v tomto smyslu o uchopení příběhu jako rytmické zvukomalebnosti i kontrastů bicích, klavíru a čtyř dřevěných nástrojů – flétny, fagotu, klarinetu a hoboje. Vedoucí úlohu drží dramatická a zvukově skvěle vystavěná hudba, tady pod taktovkou dirigenta Jakuba Žídka.Role tanečníků – Oidipů byli Filip Staněk a Patrick Ulman a Sfingy Zuzany Mejvelderové. Taneční jazyk Nataši Novotné je rozvolněný a svobodný, jako by její osobní charisma bylo vtělené do mysli tanečníků. V propletencích těl a skupin, scházení se i rozcházení obou interpretačních rovin herecké a taneční, jako by chtělo dostát významu tanečního divadla, spíše tady pojmu „Tanztheater“ s jeho expresivním sdělením a naléhavými výboji.Podobně naléhavě působí projekce, která vzdáleně dotváří hodnoty antického tématu. Zavádí nás pod klenbu vesmíru, možná s vzdálenými galaxiemi a jejich časoprostorovými strukturami. Zřejmě záměrně chaoticky a nejednotně působí kostýmy, každý je trochu něčím odlišný a divný. Možná ale právě i to rozbíjí snahu příběh pochopit. Po zarostlém chodníčku, mistrovské dílo Leoše Janáčka, klavírní skvost a v choreografii Jiřího Kyliána z roku 1980, kterou vytvořil ve vrcholném období plné invence, ale zároveň i nostalgie a smutku po domově. Patří k těm geniálním útvarům, čistých prostorových struktur a tehdy v době vzniku nevšedních.Profilové nastavení tanečníků, které vyvolává vysoké jevištní napětí, jakoby fatální očekávání něčeho, co možná přijde nebo nepřijde.

Janáček sám také při komponování viděl nějakou cestu, pěšinku, na kterou navazují další a další. Takže jednotlivé skladby jsou různým zastavením na cestě. Podobně Kylián, a to nejen u této skladby, si až rafinovaně hraje s událostmi, vázanými na různá životní nebo časová období, v jeho abstrakci na plynutí času. Jeho taneční kompozice jsou s hudbou přímo stmeleny, ale někdy ji v tanečním podání narušují, vyplňují mezery nejen mezi notami, ale mezi jednotlivými skladbami. Hrají a působí stejně dobře i v tichu, které dostává jiný rozměr.

Šest dívek, každá v jiné barvě a v typicky ženských kostýmech – širších dlouhých sukních, doprovázeny sedmi muži. Neuvěřitelná „kniha choreografie“ plná sól, duetů, které se časově překrývají, navazují a spojují se. Přestože se může někomu zdát, že to je již „passé“, tak tady je možné se pořád učit. Učit se naslouchat a hudbu vidět. Naslouchat pohybu a vstřebávat jej a vidět hluboko do srdce a do duše geniálního choreografa.

Přestože scéna Národního divadla v Praze neposkytla náležitý čas a slíbené podmínky ke zkoušení a celý soubor byl tak vystaven stresu včetně hudebníků, kdy hrozilo, že se nestihne příprava (Po zarostlém chodníčku zkoušeli tanečníci v teplákách i s klavírním virtuosem Ivo Kahánkem ještě těsně do sedmi hodin!), byl výsledek fantastický. Čisté provedení, plné soustředění, pokorného splynutí „Kyliánovy duše“. Žádné bojování o planý úspěch. Ostrava Bravo!
Ostrava 2014!
Návraty domů
Balet NDM Ostrava
Premiéra 21. listopadu 2013 Divadlo Jiřího Myrona Ostrava
(psáno z reprízy 2. 11. 2014 Národní divadlo Praha)

Bedřich Smetana:
Trio g moll
Choreografie: Pavel Šmok
Taneční nastudování: Kateřina Franková – Dedková
Kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Jakub Sloup
Ivo Kahánek (klavír)
Eva Krestová (housle)
Markéta Kubínová (violoncello)

Tančí: Petra Kováčová, Brigida Pereir Neves, Vladimír Vašků
***

Bohuslav Martinů:
Škrtič
Hudební nastudování: Jakub Žídek
Choreografie: Nataša Novotná
Kostýmy: Eva Brzáková
Scéna a světelný design: David Bazika

Hrají:
Oidipus – František Strnad
Sfinga – Lada Bělašková
Tančí:
Oidipus – Filip Staněk, Patrick Ulman
Sfinga –  Zuzana Mejvelderová
***

Leoš Janáček:
Po zarostlém chodníčku
Choreografie: Jiří Kylián
Scéna a kostýmy: Walter Nobbe
Světelný design: Kees Tjebbes

www.ndm.cz

Foto Martin Popelář