O Essenu, českém repertoáru i energii, která se vrací

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s dirigentem Tomášem Netopilem 


V německém Essenu jste na postu hudebního ředitele Aalto Theater a Filharmonie začal svoji druhou sezonu. Jak tu předchozí hodnotíte? Jaké byla její pozitiva, ale i negativa? Vaše úspěchy či případné dílčí prohry?

První sezona nesla veškeré atributy novosti. Hlubší seznamování s orchestrem, s ansámblem, se sborem a celým technickým zázemím a mechanismem divadla. Díky velmi intenzivnímu začátku, kdy jsem během měsíce a půl provedl s orchestrem šest různých koncertů a připravil novou premiéru Verdiho Macbetha, jsem mohl rychle rozvíjet čerstvě nabytý vztah a věnovat se výhradně hudbě. K momentům první sezony nejsilnějším, patří Verdiho Requiem, Sinfonia Domestica Richarda Strausse, světová premiéra orchestrální skladby od německého skladatele Wolfganga Rihma a v neposlední řadě také nastudování Její pastorkyně v režii Roberta Carsena.

Rád bych také popsal nějakou dílčí prohru nebo negativa, ale takových zatím nemám. Jen mne snad trochu mrzí, že se nám nepodařilo dohodnout hostování na Janáčkově festivalu v Brně, kde orchestr již před pár lety účinkoval. Snad nám to vyjde příště.

Jak tamní orchestr vidíte? V čem jsou jeho hlavní přednosti? A jak se vám s ním podařilo sžít? Jak hodně vám jde na ruku?

Přednost orchestru vidím hlavně v jeho kázni a pro mne stále překvapující oddanosti, kterou věnují každému studovanému dílu. To mi vrací vždy velký díl energie zpět a přináší pocit vzájemného hlubšího propojení. Repertoár orchestru je velmi široký, přes symfonické programy, kterých je každoročně dvanáct, obsluhuje tentýž orchestr veškerá operní představení a část baletní produkce. K tomu musím zmínit ještě výraznou komorní řadu, která je pro členy orchestru vždy další vzrušující výzvou. Sám jsem byl k závěrečnému komornímu koncertu přizván a měl jsem tak možnost se spolupodílet na náročném programu Richarda Strausse a jeho dechové suity, serenády a sonatiny. To byl pro mne silný signál neutuchajícího hudebního apetitu mého nového tělesa.Jaká je vůbec vaše přesná pracovní náplň? Co všechno můžete ovlivnit? A jak hodně se podílíte na samotné dramaturgii, ať už opery či samotného orchestru?

Moje praktická dirigentská náplň spočívá v nastudování vždy dvou premiérových titulů, dvou až tří repertoárových představení a šesti až sedmi symfonických programů. Dle mého dalšího zahraničního programu se také účastním konkurzů a výběru mladých stipendistů do orchestrální akademie.

Velmi si užívám dramaturgickou skladbu každé sezony, na které se podílím společně s intendantem a dramaturgií filharmonie a opery. Mám v tomto ohledu velmi volné ruce, což mne, jakožto českého dirigenta příjemně zavazuje k uvádění české hudby. Mým cílem je v tomto směru hlavně nabídnout repertoár méně známý a představit českou hudbu v širším spektru. V první sezoně jsme provedli Voříškovu Symfonii D dur, Hudbu pro Prahu Karla Husy, Houslový koncert Leoše Janáčka, suitu s Lišky Bystroušky a Sukovu symfonickou báseň Praga. V letošní sezoně nabídneme posluchačům Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů a Dvořákovy symfonické básně. Ze sólistů se představí Josef Špaček, který provede Sukovu Fantazii a Dvořákův Mazurek.Co vás v Essenu čeká dál? V této, ale i v dalších sezonách?

Velmi se těším na novou produkci Mozartova Idomenea, která mne čeká v listopadu a kde se představí náš stálý host Simona Houda Šaturová a dále Julia Kleiter a Eric Cutler. Intenzivně se také věnuji wagnerovskému repertoáru, který má v Essenu velkou tradici. Po Bludném Holanďanovi mne letos čeká Die Walküre. Poslední z řady letošních premiér bude Rusalka, která upevní mé osobní dramaturgické směrování české opery. Asi bych neměl prozrazovat operní plány mého třetího roku, ale nedá mi to se s vámi nepodělit. Jsem nesmírně rád, že se nakonec podařila spolupráce s Jiřím Heřmanem. Řecké pašije, které nás společně čekají, budou tou pravou vizitkou jeho operní estetiky, která je mi velmi blízká a která zaručuje maximální sblížení a harmonii s hudbou.

A na co z toho se nejvíc v této chvíli těšíte?

V této chvíli se samozřejmě nejvíce těším na projekt nejbližší, kterým je Idomeneo. Toto téma, stejně jako například La clemenza di Tito nebo Lucio Silla, vyžaduje jasné a srozumitelné režijní sdělení, které tato díla zbytečně nezatěžkají a dodají potřebný tah. K režijnímu vedení byl osloven Francisco Negrin, španělský režisér, který svým přístupem dává tušit jasnou symbiózu jeviště s hudbou.

Co se týká mého dalšího zahraničního hostování, velmi se těším na Glagolskou mši s Londýnskou filharmonií, kterou samozřejmě provedu v původní verzi, jak vyšla v září u firmy Supraphon. Velmi příjemné jsou také návraty k orchestrům, které již velice dobře znám a kde mohu dále náš vztah rozvíjet. Letos to byl a bude l‘Orchestre de Paris nebo RAI Torino.Jak se vám vůbec v Essenu žije? Kolik týdnů v roce zde trávíte? Nestýská se vám po rodině?

Žije se mi tu velmi dobře, ale můj styl života je maximálně podřízen práci. Operní dům i sál filharmonie se nacházejí v kouzelném parku v centru města, kde je také hotel, ve kterém bydlím. Takže se pohybuji mezi „těmito třemi body“ a využívám tak maximálně komfortu tohoto rozložení. Vím o sobě, že jsem hotelový typ, a na tom nehodlám nic měnit. Můj čas strávený v Essenu se pohybuje kolem čtyř a půl měsíců v roce a díky výbornému leteckému spojení se mohu o víkendových pauzách častěji vracet za rodinou do Kroměříže.

Jak dlouho ještě váš pracovní závazek v Essenu potrvá? A nějaké následné stálé závazky typu angažmá už ve výhledu máte?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat