Světová premiéra houslového koncertu Luigi Borghiho

  1. 1
  2. 2

Někteří skladatelé minulosti, a to i přes nespornou kvalitu díla, upadli na dlouhá staletí do zapomnění. V hudební historii se s tímto jevem setkáváme poměrně často. Mnohdy to bylo zaviněné tím, že se nedochoval či ztratil příslušný notový materiál. Důležitou roli hrálo také společenské a samozřejmě i finanční zázemí autorů, které buď umožňuje předat jejich umělecké poselství dál, či ho naopak uvězní v takřka nedobytných archivních šuplících.

Také dílo italského houslisty a skladatele osmnáctého století Luigi Borghiho dlouho unikalo pozornosti interpretů a muzikologů. A to i přesto, že šest Borghiho houslových koncertů, op. 2 a op. 3 (v pozdější literatuře nesprávně uváděné pod jedním označením op. 2), které vznikly pravděpodobně v roce 1775 či krátce před tímto datem, bylo před několika desetiletími vydáno v Londýně v renomované edici Gabriela Banata Masters of the Violin.

Je skoro neuvěřitelné, že k novodobému zájmu o Borghiho skladby a k jejich provedení dojde až po zhruba dvou stech padesáti letech. Zkoumejme, zda tato skutečnost odpovídá kvalitě díla, či nikoli a neznámou osobnost si alespoň trochu přibližme.

Není mnoho zpráv o životě Luigi Borghiho, většinou narážíme na údaje s příslovci – zřejmě, pravděpodobně, asi… Tak například narození Borghiho je datováno do období kolem roku 1745, zřejmě v italském městě Bologni, úmrtí, zřejmě v Londýně, je pak odhadováno na rok 1806, opět s několikaletým rozpětím. Jako houslista a současně i jako skladatel byl Borghi vyučován jedním z nejvýznamnějších houslistů této doby, Gaetano Pugnanim, který byl žákem Tartiniho.Zmínku o Luigi Borghim najdeme v knize Stefana Arteagy z roku 1785, kde autor považuje Borghiho za nejlepšího studenta Pugnaniho a srovnává jeho umění se známým houslistou Viottim. První doložené vystoupení houslisty Borghiho je zachyceno v odkazu na jeho londýnský koncert v roce 1774, pravděpodobně kolem roku 1780 houslista do Londýna přesídlil a zde také vedl v roce 1784 houslovou sekci v památných vzpomínkových koncertech na paměť Georga Friedricha Händela ve Westminster Abbey. V roce 1790 se s Borghim setkáváme v další jeho činnosti, a to manažerské. Vedl londýnskou královskou operu, po vyhoření její budovy přesídlil se souborem pod názvem Italian Opera Londra (London) do divadla na Haymarket (později s názvem King’s Theatre), následně opět jako ředitel zde stál v čele obnovené královské operní společnosti.Pod vedením Luigi Borghiho zpívala v operních společnostech významná italská sopranistka Anna Casentini, která se v Londýně proslavila například jako titulní postava opery La bella pescatrice (Krásná rybářka) od Pietra Alessanda Guglielmiho. Tato role v nesčetných reprízách se zřejmě stala pro Annu Casentini příznačnou, což vyplývá i z dobového popisu rytiny, na které se podobizna Anny Casentini zachovala. Luigi Borghi, jehož žádné vyobrazení bohužel neexistuje nebo není známé, se v roce 1793 se zpěvačkou oženil, ta pak vystupovala a je v historických pramenech uváděna jako Anna Casentini Borghi.Borghi ale předtím působil také v Německu, v roce 1780 je dokumentován jeho pobyt v Mnichově, kde se zachovaly manuskripty pěti jeho houslových koncertů. V Mnichově pravděpodobně sídlil Borghi déle, hudební historik Arnold Schering zmiňuje Borghiho jako „mnichovského houslistu“. Datum 1788 na manuskriptu violoncellového koncertu z Královské knihovny v Berlíně poukazuje na Borghiho působení také v tomto městě. Prokazatelně byl Borghi činný též v Paříži a známa je i jeho cesta do Ruska, kde doprovázel při koncertním turné svého učitele, houslistu Pugnaniho.Borghi byl zřejmě vynikajícím houslistou, dochovalo se několik dobových recenzí, dokládajících krásu jeho tónu a výrazovou přesvědčivost spolu s virtuózní technikou. Tak hodnotí houslistu ve své knize již zmíněný hudební publicista Stefano Arteaga, který velebí v prvé řadě Borghiho „sladkou“ kantilénu. Pravděpodobně byl Borghi vyznavačem italsky zpěvného „bel canta“, které vtiskl, tak jako mnoho jiných italských houslistů včetně pozdějšího Niccola Paganiniho, do nástroje, blížícímu se zpěvu nejblíže. Nelze si představit, že by tato houslová hra postrádala chvějivost tónu, tvořenou vibratem, což je argument, dokládající intenzivní používání vibrata italskými houslisty této doby. Vždyť i jeden z nejvýznamnějších italských houslistů, Pietro Locatelli, předchůdce Paganiniho, píše ve své knize o houslové hře, že houslista by měl vibrovat „nejčastěji, jak je to možné“. Tímto způsobem si můžeme představit i hru Luigi Borghiho.

  1. 1
  2. 2

Napsat komentář