Varhany pro Svatou Horu aneb Weingarten v Čechách!

Historie stavby velkých varhan pro Svatou Horu, které dokončuje v letošním roce Vladimír Šlajch, varhanář v Borovanech, započala před téměř deseti lety…

Krátce po dokončení stavby malých varhan, rozložitelných na dva samostatné funkční díly, jež byly určeny pro presbytář či alternativně i pro venkovní kaple a ambity (v roce 2007 – také zhotovené borovanskou dílnou Vladimíra Šlajcha), vznikl ve spolupráci tehdejšího svatohorského faráře P. Stanislava Přibyla a mistra varhanáře velmi ambiciózní projekt varhan kůrových, jaké by umožnily ve svatohorské bazilice co nejvšestrannější liturgický i koncertní provoz. Dalším partnerem jim byl tamní regenschori a varhaník Pavel Šmolík.

Pochybovači o smysluplnosti uměleckých projektů v oblasti stavby či restaurování varhan vyjadřovali tehdy značnou skepsi. Někteří se snažili navrhovat řešení alternativní, jiní rovnou zpochybňovali jakoukoli stavbu nových varhan, většinou s argumentem, že ony chórové přece bohatě postačí. Od původního projektu však naštěstí odstoupeno nebylo, péči o stavbu varhan po odchodu otce Přibyla do Litoměřic, kde se stal generálním vikářem diecéze, převzala Matice Svatohorská, jejíž dlouholetou předsedkyní je paní Věra Langová. Místo původně plánovaných tří až čtyř let trvá však stavba skoro celé desetiletí, což je v dějinách varhan spíše neobvyklé, nikoli však ojedinělé. Ještě po delší době, teprve téměř po třinácti letech od podepsání smlouvy, byly například dokončeny a posvěceny slavné varhany v jihoněmeckém Weingartenu.

Delší čas byl na Svaté Hoře zapotřebí kvůli zdlouhavému financování. Svatohorské varhany se totiž nakonec obešly bez dotací státních či evropských. Celá potřebná částka (patnáct milionů korun) tak pochází výlučně od větších mecenášů, drobných dárců a poutníků, s podporou regionálních autorit (město, kraj), což je v současné době výjimečné. Lidé si tak na svatohorské varhany v podstatě postupně vybrali sami. Což všechny aktéry díla naplňuje vděčností a také pocitem, že dárci tím potvrzují smysluplnost díla a chápou zřejmě jeho dokončení zároveň i jako naplnění snahy o co největší otevřenost poutního místa vůči nejširší veřejnosti. Ve všech dobách byl totiž kromě samotného kultu a praktického náboženského života pro církev důležitý i širší kulturní dopad jejího působení. Všude okolo sebe přece dodnes vidíme, jak byla péče o vrcholné umění v církvi zcela samozřejmou, Svatá Hora je příkladem podobného snažení i dnes, byť v podmínkách odlišných a mnohdy podobným snahám nepřejících.

Samotná stavba nových varhan probíhá až dosud ve Šlajchově borovanské dílně, provoz baziliky nebyl stavbou nijak omezován. Pouze část už na Svatou Horu převezených hotových dílů naplnila před minulými Vánocemi kapli sv. Ignáce, kde jinak bývá každoročně umísťován rozměrný betlém.

Po demontáži doslouživšího hlavního nástroje předchozího byl před nějakým časem stávající chórový nástroj přechodně umístěn na kůr, odkud samozřejmě dokázal opravdu beze zbytku naplnit celý chrámový prostor svým plným zvukem, což povzbudilo některé varhanické „profesionály” i mnohé laiky opět k námitkám, že nových varhan vlastně není třeba. Často s argumentací, že větší nástroj bude v každém případě příliš hlasitý. Vyskytly se i hlasy, že by dokonce mohl narušit statiku kostela či dokonce snad kostel i zbořit svým zvukem podobně, jako byly v biblických dobách zbořeny hradby Jericha troubami izraelských válečníků, kteří město obléhali.

Aby každý pochopil, o jak liché obavy jde, musí si hlavně uvědomit, že takzvané pléno varhan neboli plný zvuk je dáno především správným souzněním několika málo hlasů, které dohromady při hře kombinujeme. A to jak u varhan malých, tak i u těch relativně velkých. Jedná se o principál, to jest řadu píšťal v osmistopé základní poloze, z nichž největší, umístěná na C velkém neboli nejspodnější klávese, u většiny varhan od dob baroka podnes měří právě osm stop, čili zhruba necelé tři metry (240 centimetrů od lábia k ústí plus délka nohy). K principálu jsou v plénu dále zapojovány další principálové řady o čtyřech a o dvou stopách (čili dvakrát, respektive čtyřikrát kratší – znějící o oktávu, respektive dvě oktávy výše), kromě toho mixtury neboli smíšené hlasy. V jejich případě jde zpravidla o ještě menší píšťaly, a sice opět principálového charakteru.

Naše ucho si celkem přirozeně všechny tyto zvuky spojí v jeden obraz varhanního pléna, jaký běžně slýcháváme. U větších varhan k tomuto základu přistupuje případně ještě manuálový principál šestnáctistopý, čili o oktávu níže znějící (ten na Svaté Hoře disponován není), případně jeden nebo několik rejstříků jazykových (ve svatohorském novém nástroji jsou celkem čtyři jazykové rejstříky, v hlavním manuálu je ovšem disponován pouze jeden z nich).

Jestliže mají velké svatohorské varhany znějících rejstříků třicet dva, zatímco původní presbytářové jedenáct, neznamená to, že zvuk velkých bude třikrát silnější. Silnější bude možná řádově o několik decibelů, protože ostatní rejstříky kromě vyjmenovaných základních znamenají při varhaníkově hře spíše zvukovou barevnou variabilitu a hlavně daleko větší možnosti výběru repertoáru, který zde bude vůbec možné zahrát. Tato fakta jsou x-krát potvrzena i nejrůznějšími akustickými měřeními, naposledy mám v tomto směru osobní zkušenost z výzkumu interpretace, který jsme spolu se studenty HAMU v Praze nedávno prováděli v rámci grantového projektu získaného v Projektové soutěži AMU pod názvem Vybrané parametry varhanní interpretace pohledem grafického znázornění hudební nahrávky.

Podrobněji o zvuku svatohorských varhan zatím psát nemohu. Zejména o jejich intonaci a kombinacích barevných možností budeme něco vědět teprve až v okamžiku, kdy varhanář odevzdá hotové dílo. Přesné datum zatím neznáme, je závislé na dokončení přípravných prací v bazilice, které nejsou v kompetenci varhanáře.

Často diskutovanou složkou varhan bývá i jejich výtvarná podoba. Vzhledem k tomu, že Svatá Hora je národní kulturní památkou, byly různé parametry stavby varhan s příslušnými pracovníky památkové péče konzultovány, byť ne vždy zcela promptně, což vzbuzuje dodatečně pocit, že někteří správci zdejší farnosti, kteří zde v mezidobí působili, neměli ve svých prioritách varhany, jejichž stavba už probíhala, zdaleka na prvním místě. Dokonce by se dalo mluvit naopak o záměrném bojkotu z jejich strany, a to navzdory snaze dárců, kteří se na dokončení díla nepřestávali těšit. Po jmenování P. Davida Horáčka novým farářem na Svaté Hoře v dubnu 2017 se však situace změnila a závěrečná fáze prací jak v dílně, tak na kůru nabrala nový dech, což nadšeně oceňuji.

Instalace varhan do konkrétního prostoru vždy vyžaduje drobné stavební zásahy, což se v našem případě týká například ukotvení varhanní skříně do zdi, popřípadě elektroinstalací a podobně. Varhany však nesmí stávající prostor nijak znásilňovat. Šlajchův projekt proto vychází architektonicky i barevně z myšlení barokních varhanářů, aniž by byl jakoukoli, třeba i jen dílčí replikou konkrétních varhan. Lze jej označit za tradiční, ale zároveň velmi moderní a značně inovativní umělecký počin. Určitě respektuje daný přenádherný architektonický prostor. Do poměrně malé baziliky přichází varhanní skříň, jejíž hmota bude do prostoru včleněna velmi rafinovaně, v souladu s technickými i zvukovými potřebami varhan jakožto nedělitelného soustrojí.

Většina předchozích nástrojů umístěných v minulosti na kůru baziliky byla nejen hmotnějších, ale některé také zcela či částečně zakrývaly například hlavní okno západního průčelí. Stávající nástroj toto okno naopak pouze obepne. Nad ním měl být původně takzvaný korunní stroj, obsluhovatelný ze třetího manuálu varhan. V tomto směru však došlo k úpravě konceptu, část skříně tvářící se jako korunní stroj nakonec obsahuje pouze píšťaly dvouřadého pedálového rejstříku zvaného kornet, a to kvůli transparentnosti celkového zvuku pedálu. Hlubší pedálové rejstříky budou totiž podle běžného schématu dělení na tazvanou C a Cis stranu umístěny ve dvou do baziliky otevřených půdních prostorách. Jindy běžné umístění pedálového stroje za hlavním korpusem varhanní skříně totiž není z prostorových důvodů na Svaté Hoře možné.

Předešlé varhany měly v těchto půdních prostorách umístěny i stroje manuálové, avšak s příliš nahuštěnými píšťalami, což mělo velmi negativní vliv na jejich ozev v chrámové lodi. Vyšší tóny se navíc prostorem šíří směrově, což dobrému ozevu také neprospívalo. Tóny se potkávaly nad hlavou varhaníka, ale jejich zřetelnost v lodi byla mizivá. Hluboké zvuky se na rozdíl od vysokých akusticky šíří prostorem všemi směry, jak dobře ví každý, kdo používá basové reproduktory jakožto součást reproduktorové soustavy, ať již doma u počítače, v poslechové místnosti či zvukovém studiu. Proto je umístění pedálových strojů v těchto postranních „kapsách” baziliky v dané situaci nejlogičtější a ve spojení s dalším pedálovým hlasem znějícím z prostředka shůry jistě velmi efektní i dokonale prostorově pojitelné a zároveň zřetelné.

Po opuštění záměru umístit na západní okno baziliky takzvaný korunní stroj vyvstala otázka, zda je vůbec třeba počítat se třetím varhanním manuálem. Tuto otázku bylo možné řešit z různých hledisek. Zejména z hlediska stylového, repertoárového, praktického či prostorového. Vzhledem k charakteru a velikosti baziliky zde nikdo neuvažoval o budoucím provozování například francouzské symfonické varhanní tvorby, jaká je vhodná spíše v katedrálách. Přesto vícekrát zazněly požadavky na nikoli výlučně barokní hudbu, ale naopak na hudbu uchopitelnou v co nejširší stylové škále. Takovému zadání odpovídá navržená dispozice varhan, rozsahy manuálů i pedálu. Samotný počet manuálů ovšem těmito úvahami není definován dost jednoznačně. Při počtu rejstříků okolo třiceti mohou totiž varhany obsahovat dva nebo tři manuály, obě řešení jsou zcela legitimní. Rychlý přechod z manuálu na manuál umožňuje při třech manuálech dvojí změnu dynamiky či barvy zcela bezproblémově, ovšem řešení není na druhé straně pro varhaníka a priori pohodlnějším už z toho důvodu, že na manuál třetí a od lavičky nejvzdálenější už dosahuje trochu obtížněji. Přesto zvolil Šlajch právě řešení třímanuálové, a to poprvé v historii své firmy. Například i v případě jeho téměř stejně bohatě disponovaných varhan v Bruchsalu v Německu jde pouze o dvoumanuálový nástroj.

Rozhodujících bylo nakonec vícero aspektů. Čím více rejstříků je disponováno v jednom stroji, tím musí být varhanní skříň hlubší (myšlen je rozměr od stěny do prostoru), a to tak, aby každá řada rejstříků měla dostatek prostoru na vyznívání. Což představuje závažný limit jejich vhodného počtu. Klíčovým bylo pak ještě rozhodnutí, že pro liturgický i koncertní provoz zdejších varhan by bylo dobré mít ve varhanách nějaký komorněji disponovaný manuál, který bude možné využít jako doprovodný pro sborový a sólový zpěv či pro jiné hudební nástroje. Aby vzdálenost zdrojů zvuku byla v takovém případě co nejmenší, umístil varhanář tento stroj přímo do postamentu varhan, jen několik decimetrů od varhaníka sedícího čelem ke stroji, čili velmi blízko i případnému spoluúčinkujícímu. Pro bezproblémovou souhru mívá co nejmenší vzdálenost zásadní význam. Klasický positivový stroj je umístěn naopak nad varhaníkovou hlavou. Varhanář se tak vyhnul řešení v podobě zadního positivu v zábradlí kůru (za zády varhaníka), ovšem nejen z důvodů prostorových, ale také proto, že takto v zábradlí umístěný positiv by byl lidem naslouchajícím v prostoru baziliky už příliš přiblížený a konkrétní.

S jistou nadsázkou jsem přirovnal nové svatohorské varhany k varhanám Josefa Gablera ve Weingartenu. Nejen ovšem pro dobu trvání stavby, ale také kvůli některým varhanářským libůstkám, například dvěma „zimbelsternům” – točícím se hvězdicím. Byť jsou Gablerovy varhany ještě dvakrát větší než Šlajchovy, museli oba varhanáři řešit závažné problémy týkající se existujících oken. Přirovnání je také příslibem, že hotové svatohorské varhany jsou bazilice zvukově odpovídající a přes svoji velikost budou mít dost komorní charakter.

Mé líčení se může někomu zdát snad až zdlouhavým. Nicméně i tak je jen co nejstručnějším popisem. Je pravdou, že teprve návštěva hotových varhan bude pro každého tím pravým dobrodružstvím, že i laik bude žasnout, zatímco někteří odborníci se budou docela divit. Téměř každá stavba varhan je takřka detektivním příběhem. Zejména ale tehdy, je-li plná odvážných řešení a provázená přes veškerou nepřízeň usilovným tahem na branku. Kdy zároveň každý malý detail hotového díla působí rozkoš a někdy je i nečekaně překvapivý. Co si máme myslet, slibuje-li varhanář, že varhaník sedící zády k oltáři nebude mít v tomto případě k dispozici monitor, na kterém je dění vpředu u oltáře možné sledovat, ale klasicky na každé straně jedno zrcátko z historického Jaguara? Ventilátor vzduchu se prý bude zapínat pootočením klíčku, jak jinak, opět značky Jaguar…

Nevím, jak to vnímáte vy, možná ale někoho jiného napadne, proč se hýří tak drahými řešeními? Nestačilo by obyčejné zrcátko? Já jsem, pravda, u varhan už viděl dost autobusových zrcátek z vrakovišť. Ale už se mi také stalo, že klíček z Kovomatu zůstal po pootočení v ruce ulomený. S „jaguářím” patrně nic takového nenastane. Už se moc těším na první start!

odkazy:
Svatá Hora u Příbrami
Malé svatohorské varhany
Projekt velkých svatohorských varhan včetně dispozice
Varhany Josefa Gablera ve Weingartenu