Hvězdy vzpomínají na svůj debut v newyorské Met
Oslava 50. výročí Metropolitní opery: Příběhy z nové budovy, jak je vyprávěly největší hvězdy
(OperaWire – 4. května 2017 Francisco Salazar)
Renata Scotto, debut 13. října 1965
Manon Lescaut byla ta nejlepší produkce, kterou jsem tu kdy zpívala. Milovala jsem ji. Je to jedna z mých nejoblíbenějších rolí, úplně nejoblíbenější je ale Macbeth, kterého jsem strašně ráda dělala. Je lepší než v Shakespearovi. Mým oblíbeným představením byla také Francesca di Rimini. Je to jedna z těch inscenací, která není moderní, ale blíží se některým myšlenkám moderního divadla. Mozarta jsem moc nedělala, ale měla jsem příležitost pracovat s Jean-Pierrem Ponnellem na La Clemenza di Tito. Byl to úžasný divadelní režisér. Jak bych mohla říct, co jsem měla nejraději? Všechno jsem měla nejraději.
Gregory Kunde, debut 3. března 1987
Pamatuji si na svůj debut, který se odehrál v roce 1987. Zaskakoval jsem za Dénese Gulyáse v roli Des Grieuxe v Manon. V té době jsem byl jeho zástup a asi dva dny předtím mi řekli, že nebude moci vystoupit a že nastoupím já. Neměl jsem za sebou žádnou zkoušku na jevišti, jen jsem viděl pár představení. Takže jsem přišel do divadla a neměl jsem ani potuchy, kam jdu, protože jsem nikdy předtím nebyl v zákulisí. Dirigoval Manuel Rosenthal, jeden z velkých francouzských dirigentů padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Manon zpívala Catherine Malfitano, se kterou jsem se předtím nikdy nepotkal. Dorazil jsem ten večer do opery a asi v půl osmé zaklepal na její šatnu. Pronesl jsem: „Dobrý den, paní Malfitano, budu váš Des Grieux.“ A ona řekla: „Nebojte se, budu tam s vámi, užijeme si to a bude to fajn.“ A Maestro Rosenthal říkal to samé a opravdu to byl úžasný večer. Probíhalo to velmi dobře. Takové bylo první představení.
Dolora Zajick, debut 8. října 1988
V Met jsem zažila některé opravdu vtipné okamžiky. Třeba v Rusalce jsem měla na rameni mechanickou kočku, které se klimbala hlava a ocas mával dopředu a dozadu. Když jsem do té hlavy praštila lžící, klimbání na chvilku přestalo a pak to zas pokračovalo dál. Jednou jsem zase udeřila do té hlavy a hlava odpadla. A my museli pokračovat dál i s bezhlavou kočkou, které se pořád hýbal ocas. Nevěděla jsem, co s tou hlavou, tak jsem ji hodila do kotle i se zbytkem toho krámu. A všichni si mysleli, že to tak bylo ve scénáři.
Susan Graham, debut 25. září 1991
Jako první se mi vybaví můj debut v Rosenkavalierovi, přišla jsem na scénu ve druhém aktu, kdy jsem měla doručit růži. Byla premiéra a já jsem slyšela jen bušení vlastního srdce. Úplně jsem ztuhla. A pak se na mě James Levine podíval a mávl „jdi na to“. Byla jsem tak nervózní, že jsem ani nevěděla, jestli nezpívám falešně. Jako bych vystoupila mimo své tělo. Později se ale ukázalo, že to falešně nebylo.
Sondra Radvanovsky, debut 9. prosince 1995
Právě tady jsem poprvé vystupovala na jevišti v Normě a pocit, že mám tu čest sdílet stejná prkna, na jakých stály všechny ty sopranistky, co zpívaly Normu přede mnou, byl zvláštní. Vzpomínám si, jak jsem poprvé vešla na scénu, abych zazpívala Casta Diva, třásla se mi kolena a modlila jsem se, abych nespadla do orchestřiště. Stála jsem tam a v duchu si říkala: „Můj Bože, tady stávala Maria Callas a zpívala přesně to samé.“ Opravdu jsem měla pocit, že jsem to zvládla. Dostala jsem se tam. Byla to pro mě velká chvíle.
Mathew Polenzani, debut 19. prosince 1997
Philip Langridge byl jedním z nejlepších zpěváků, kterého jsem znal. Byl to úžasný hudebník, technik, dokázal předat text, komunikovat, a to ani nemluvím o tom, že to byla ta nejúžasnější lidská bytost, jakou by člověk mohl chtít v životě potkat. Dělali jsme Mojžíše a Árona. Zpíval to, jako by to byla nějaká Schubertova píseň nebo ta dětská písnička o Mary a jejím jehňátku. Ta brutální, neskutečně vysoko posazená atonální hudba najednou působila úplně jednoduše. Samozřejmě, že to pro něj bylo těžké, ale působil dojmem, že je to snadné. Jednou večer přišel do divadla a necítil se dobře. Vyšel na jeviště a musel trochu markýrovat. Některé vysoké tóny zpíval falzetem. Snažil se ze všech sil.
Čekal jsem, až přijde čas na můj nástup na scénu, a přitom pozoroval Jamese Levinea. Jimmy se tvářil, jako by poslouchal Carusa. Jako by naslouchal Joan Sutherland. Dosaďte si libovolné jméno velkého zpěváka nebo zpěvačky, kteří právě mají svůj velký den. Každá buňka jeho bytosti jako by vyzařovala nádhernou pozitivní energii a dělal všechno, co mohl, aby dostal Philipa ze situace, ve které se ocital jen velmi zřídka kdy. A víte co? Když končila první polovina představení, začaly se věci měnit podle jeho představy. A ve druhém jednání byl Philip zase tak úžasný, jako kdykoliv jindy. Samozřejmě, že to byla z velké části zásluha Philipa, jeho schopností a génia. Myslím si ale, že by to nešlo bez Jimmyho, který poskytl Philipovi podporu a lásku a víru a vědomí, že všechno bude v pořádku.
Krassimira Stoyanova, debut 28. listopadu 2001
Můj debut v La Traviata v roce 2001 pro mě znamená tu nejnádhernější vzpomínku. V Met to bylo opravdu něco zvláštního, tím spíš v té nádherné, luxusní produkci. Metropolitan je jedním z největších divadel na světě a je největší v Americe. Bez Metropolitní opery by svět umění byl velmi ochuzen, protože právě tam zpíval každý významný zpěvák. Od samého začátku to bylo významné divadlo a Lincoln Center pro mě představuje zvláštní místo, protože je to kulturní centrum.
Adrianne Pieczonka, debut 21. února 2004
Myslím, že první roky v Met jsem měla velké štěstí, protože jsem ve všem zpívala s Plácidem Domingem. Debutovala jsem v Pikové dámě s Plácidem a Hvorostovským. Následovala Valkýra s Plácidem, pak byl Simon Boccanegra s Plácidem, to bylo na HD. To bylo velmi zvláštní představení, které dirigoval Jimmy Levine. Před Boccanegrou jsem s Jimmym nikdy nepracovala a naneštěstí jsem s ním nepracovala ani potom, takže ta zkušenost byla neuvěřitelným zážitkem. Bylo to opravdu něco výjimečného.
Luca Pisaroni, debut 29. dubna 2005
Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé zpíval na jevišti Metropolitní opery. Bylo to v roce 2005, zpíval jsem Publia v Mozartově opeře La Clemenza di Tito, kterou dirigoval legendární James Levine. Když jsem tam přišel a viděl to ohromné hlediště, dostal jsem strašný strach, že můj hlas nedokáže zaplnit tak obrovský prostor. Naštěstí je akustika v Met přívětivá a velkorysá a člověk cítí, jak jeho hlas doslova víří a nese se k publiku. Je to vzrušující zpívat před tolika lidmi, a když diváci začnou aplaudovat, člověk to cítí jako vřelé objetí. Větší uspokojení snad zpěvák ani nemůže zažít.
Ana María Martínez, debut 9. listopadu 2005
Mí rodiče se přestěhovali do New Yorku, když mi bylo šest let. Moje matka měla přítelkyně, které pracovaly v Met a dávaly jí lístky na kostýmové zkoušky. Vzala mě s sebou na Turandot. Nikdy předtím jsem to neviděla a do té opery jsem se zamilovala, zvlášť do postavy Liu. Nevěděla jsem, že se obětuje, a když to udělala, byla jsem z toho zničená. Snažila jsem se zadržet slzy, a když show skončila, strašně jsem vzlykala a pokoušela se schovat pod sedadlo před sebou. Rodiče se mě ptali, co se děje, a já jsem jen chtěla být sama. Turandot zpívala sopranistka Elinor Ross. To představení mě ovlivnilo na celý život.
Když se posunu v čase, vybaví se mi rok starý zážitek, kdy jsem v Met zpívala v Madama Butterfly, a pak se dozvěděla, že představení sledovala Elinor Ross se svým synem a že se mě snažila zkontaktovat, aniž by znala mě nebo můj příběh, aby mi řekla, jak moc se jí představení líbilo. Takže je vám asi jasné, že jsem pak navázala spojení s jejím synem, abych mu vyprávěla, jak se ten kruh pěkně uzavřel.
Klaus Florian Vogt, debut 3. května 2006
Pamatuji si na svůj debut. Před tím představením Lohengrina jsem se nedostal na jeviště. Takže jsem byl skutečně nervózní. Navíc jsem měl přejet jeviště na takovém vozíku, který ale nefungoval. Nevěděl jsem, co dělat. Nakonec mi někdo v zákulisí řekl, ať prostě jen jdu, tak jsem slezl z vozíku a vstoupil na scénu. Taková byla moje první chvíle na jevišti Met.
Riccardo Frizza, debut 24. ledna 2009
Armida, kterou jsem dělal společně s Renée Fleming, byla první inscenací této opery v Met. Hudebníci to nikdy předtím nehráli. Takže si moc dobře pamatuji, jak tehdy probíhaly zkoušky. Stále se mě vyptávali na tempo a na každý detail každičké pasáže. Měli z toho trochu strach, protože Rossini má vždycky tolik not a každá pasáž je skutečně virtuózní. Opravdu mě ale zaujala profesionalita, s jakou k tomu všichni přistupovali, a jak se mnou komunikovali o tom, co je zajímá.
Jamie Barton, debut 23. září 2009
Vstoupit na jeviště Met v roli Adalgisy – což byl můj debut v téhle roli a taky moje první významná role na této scéně! – to byl neuvěřitelný zážitek. Neměla jsem předtím žádnou zkoušku na jevišti a nervy pracovaly. Naštěstí ale taky zafungovala podpora a povzbuzení mých kolegů v zákulisí! Pokaždé, když jsem slezla z jeviště, objevila se moje garderobiérka, aby mi podala ruku a dala napít vody. Členové sboru si se mnou vždycky plácli, když jsem šla okolo, a inspicient se na mě usmíval, když jsem čekala, až bude čas jít na scénu a zazpívat Adalgisinu modlitbu. Od té doby jsem zjistila, že takhle to v Met chodí – člověku fandí takových lidí, že si to ani neumí představit, od pracovníků ochranky po Petera Gelba. Ta viditelná a hmatatelná podpora mi toho večera pomohla k úspěchu a je stále jedním z mnoha důvodů, proč Met považuji za svůj druhý domov.
Michael Fabiano, debut 11. ledna 2010
O tom, že budu účinkovat v Lucia di Lammermoor, jsem se dozvěděl se sedmihodinovým předstihem. Byl jsem zrovna doma ve Philadelphii, právě jsem dorazil z Paříže, kde jsem zpíval Fausta, a Joseph Calleja musel zrušit své účinkování, protože mu bylo hodně zle. Zavolali mi a zeptali se mě, jestli bych ho nemohl zastoupit. Řekl jsem jim, že už jsem v Lucii rok a půl nezpíval. Poprosil jsem je, ať mi dají chvilku, abych si to mohl rozmyslet, a během patnácti minut se mi to všechno vybavilo. Nasedl jsem na vlak, pak vběhl do kostymérny, kde na mě něco navlékli. A potom jsem vyrazil na jeviště na svůj výstup. Pak to ale začalo být trochu divoké. V jedné chvíli mám odběhnout ze scény. Nevěděl jsem, kde přesně jsou světla, a do jednoho jsem naboural a spadl na zem. Rozrazil jsem si hlavu. Všichni jsme se smáli takovým tím vyděšeným smíchem. Ale zvládl jsem to.
Marina Rebeka, debut 13. října 2011
Jedna z mých nejsilnějších vzpomínek na Met se týká Pucciniho La bohème. Debutovala jsem v roli Musetty a měla jsem na jeviště přijet v kočáru se skutečným bílým koněm a smát se jako šílená. Ten večer představení zrovna živě přenášelo rádio a ten kůň zkrátka nezastavil. Lidi na druhé straně se ho snažili přinutit, aby zastavil, ale marně! Smála jsem se – ne proto, že bych si to tak moc užívala, ale protože mi to všechno připadalo úplně šílené. Když jsem se dostala z kočáru, kůň se otočil a vyrazil zpátky. Utíkala jsem do restaurace na jevišti, ale všechno už bylo zpožděné. Vůbec nechápu, jak jsem dokázala zpívat. Stůl se neobjevil včas, talíře jsem rozbila moc pozdě… byl to docela chaos. O přestávce jsem dostala vzkaz od inspicienta. Stálo tam: „Marino, díky za vaši odvahu.“ A pod tím byl… recept na karbanátky z koniny!
Pretty Yende, debut 17. ledna 2013
Bylo úžasné sledovat Dmitri Hvorostovského. Viděla jsem Trovatore s ním a Annou [Netrebko]. Velmi je obdivuji. Nikdy jsem nepocítila takovou sílu. Byl to prostě nádherný klasický zpěv a já jsem byla úplně uchvácená. Kdybych si měla vybrat jedno představení, bylo by to tohle. Bylo mi deset let a doufala jsem, že až mě někdo jednou uvidí na jevišti, bude také cítit takový respekt a vnímat působivý umělecký zážitek. Bylo to tehdy pro mě opravdu silné.
Přeložila a připravila Kateřina Bodnárová
Redakčně kráceno
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
