Koncertní provedení Rusalky: Neselhávající výšky Asmik Grigorian a krásně zazpívané sbory žínek

Podzimní hudební život v metropoli nad Vltavou již od roku 2008 obohacuje mezinárodní festival Dvořákova Praha. Vedení festivalu pozvalo do Prahy celou řadu mezinárodně renomovaných sólistů, dirigentů, ale i symfonických orchestrů. Letos se již potřetí konalo koncertní provedení Dvořákovy opery.

Po jeho prvotině Alfréd (v němčině) v roce 2014 byla o pět let později uvedena první verze opery Král a uhlíř, přičemž prvně jmenovaná opera byla po zásluze vydána na CD firmou Arco Diva. V uvádění málo známých a málo hraných Dvořákových oper se bohužel dále nepokračovalo, letos došlo na koncertní provedení Dvořákovy nejhranější a nejoblíbenější opery Rusalka, kterou jako svou předposlední operu skladatel napsal na libreto Jaroslava Kvapila.

Přestože je diskografie Rusalky poměrně bohatá (z Dvořákových oper je rozhodně nejvíce nahrávaná), nedá se říci, že by jí neslušela zbrusu nová hudební nahrávka ve vynikající zvukové kvalitě a s prvotřídními sólisty (poslední studiová nahrávka Rusalky v češtině na CD vznikla v roce 1998 pod taktovkou Sira Charlese Mackerrase pro firmu DECCA) a s tak skvělým orchestrem, jakým je bezesporu Česká filharmonie.

Provedení Rusalky na festivalu Dvořákova Praha ve špičkovém obsazení si jistě našlo (a ve zbylých dvou provedení i najde) své publikum. Jakkoli bylo provedení Rusalky špičkové, přece jen vzneslo několik otazníků. Myslím, že navýsost dramatické a jevištního života schopné opery by měly být uváděny v divadlech a koncertně pak spíš opery s krásnou hudbou, ale slabým libretem. Na druhou stranu zde posluchač nemusel přemýšlet nad režisérovým výkladem, proč je Rusalka zneužívanou dívkou, prostitutkou, chromou baletkou či zda je dílo vykládáno z pohledu freudovské psychoanalýzy.

Především by mělo být důsledně rozhodnuto, zda se opera bude hrát celá, nebo se škrty. Je známo, že se žádná z Dvořákových oper nehraje (pokud se vůbec hraje) bez škrtů. Škrty v Rusalce navrhl (zejména ve třetím dějství) dirigent premiéry a šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic ve snaze, aby dílo mělo větší dramatický spád. Dvořák tyto škrty autorizoval. Většina starších českých nahrávek (Krombholc, Chalabala) i inscenací tyto škrty respektovala a teprve novější uvedení škrty otvíraly.

Rozhodně si myslím, že by se při uvedení této opery v dnešní době mělo jasně rozhodnout, zda se škrty, či bez nich. Koncertní provedení má samozřejmě jiné zákonitosti než provedení divadelní, zde by mohla být opera uvedena bez škrtů. Provedení Rusalky dirigentem Semjonem Byčkovem některé škrty otevřelo (a ukázalo, že například otevření škrtu ve scéně Kuchtíka a Hajného je zbytečné), některé respektovalo (například v Rusalčině zpěvu Ó marno ve druhém dějství).

Dále by se mělo myslet na to, zda je zpěvákům rozumět. Paradoxně v tomto provedení bylo některým zahraničním umělcům rozumět víc než domácím. Ostatně srozumitelnost slova v opeře neustále upadá, a to nemyslím jen výslovnost v českých operách, která je pro zahraniční zpěváky vskutku obtížná, ale výslovnost vůbec. Je to opravdu těžké, zpěváci i dirigent by měli být polygloti. Výslovnost upadá v každém jazyce, čemuž jistě přispívá uvádění oper v originálním jazyce, který většinou interpreti neovládají (včetně dirigentů, kteří pak správnou výslovnost nevyžadují). Na vině jsou pěvečtí pedagogové, korepetitoři, dirigenti, režiséři, šéfové a v neposlední řadě samotní pěvci. Na druhou stranu bychom se mohli zamyslet nad tím, zda pro dnešní režiséry slovo v opeře ještě vůbec něco znamená. Mnozí je ignorují nebo dokonce jeho význam negují. V koncertním provedení Rusalky měl vynikající výslovnost snad jen Jiří Brückler, který krásně zpíval intonačně choulostivého Lovce. Dá se říci, že všichni sólisté na festivalovém provedení Rusalky byli osobnostmi, nicméně zde chyběla jakási jednotící interpretační linka.

Pozornost všech posluchačů v sále byla upřena především na litevskou hvězdu Asmik Grigorian, která na sebe upozornila jako vynikající Salome v Salcburku, Jenůfa v Berlíně i v Londýně nebo Senta v Bayreuthu. Rusalku již zpívala v Madridu a v Londýně. Zpívá krásným uvolněným tónem s naprosto neselhávajícími výškami, které zcela zaplnily Dvořákovu síň Rudolfina.

K světovým pěvcům patří bezesporu i ukrajinský tenorista Dmytro Popov, host předních světových operních scén. Prince zpíval suverénně zpaměti, roli má dobře zažitou a má pro ni i značný dramatismus v hlase. I on v roli uplatnil neselhávající výšky (škoda jen několika intonačních nepřesností). V Metropolitní opeře v New Yorku zpívá Rudolfa a Alfréda. Z tohoto operního domu je i představitelka Ježibaby Jamie Barton, která svým výkonem strhla pražské obecenstvo k velkým ovacím.

Repertoár slovenské pěvkyně Jany Kurucové jde od mezzosopránových rolí až po dramatický soprán. V současné době je sólistkou Hamburské státní opery, kde zpívá poměrně široký repertoár. V Praze zaujala jako Cizí kněžna svým průrazným dramatickým sopránem i hereckým projevem (i na ploše koncertního provedení opery). Ve Státní opeře v Berlíně působí basista Jan Martiník, který je jistě platným sólistou berlínského ansámblu. Do role Vodníka byl obsazen patrně předčasně, nebo se s ní neměl potkat vůbec, protože pro part Vodníka nemá dostatečně barevný a průrazný hlas, zvládnutou vyšší polohu (při zpěvu se sborem v druhém dějství) a jeho projev byl absolutně bezvýrazný, zcela o ničem. [ Podle informací festivalu Jan Martiník zpíval v indispozici nachlazením, pozn. red.] Škoda, protože Vodník je klíčovou postavou v opeře. Výkon pana Martiníka byl ze všech sólistů absolutně nejslabší.