Operní panorama Heleny Havlíkové (382) – Záludnosti operety i koncertního uvádění Rusalky

I když se sólisté tolik snažili, Abrahamův Ples v hotelu Savoy zůstal ve Státní opeře bez operetního lesku. Rusalka na Dvořákově Praze ukázala benefity, ale i limity koncertního uvedení této opery, byť na tak prestižním festivalu. A do inscenace Rusalky v Národním divadle vstoupili noví sólisté. Tak začala v Praze operní sezona 2022/2023.
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy – Jiří Hájek, Linda Caridad Fernandez Saez (foto Zdeněk Sokol)
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy – Jiří Hájek, Linda Caridad Fernandez Saez (foto Zdeněk Sokol)

Ples v hotelu Savoy bez operetního lesku

Státní opera zahájila sezonu 2022/2023 operetou Paula Abrahama Ples v hotelu Savoy. Hudebního nastudování se ujal dirigent Jan Kučera a režií byl pověřen Martin Čičvák.

Opereta měla v českém hudebním divadle bohatou tradici – jako v nejlepším smyslu lidová zábava. Velká divadla mívala vedle operního souboru i samostatný operetní, který je však v poslední době utvářen muzikálovými umělci. A Hudební divadlo Karlín, dříve výsostný domicil operety, v současné době nemá na repertoáru operetu žádnou, naposledy zde nastudovali ve spolupráci v Divadlem J. K. Tyla Lehárovu Veselou vdovu v roce 2019 a v roce 2013 Mam’zelle Nitouche. Opereta se tak uplatňuje už „jen“ v našich menších divadlech, v nichž jeden „univerzální“ soubor pro hudební divadlo zastane tento žánr vedle oper i muzikálů.

Návrat operety do Státní opery má své oprávnění, když konkrétně Abrahamův Ples v hotelu Savoy v Novém německém divadle zazněl v roce 1933, vzápětí po berlínské premiéře (1932). Abrahamova opereta je vřazena do cyklu Musica non grata, jehož cílem je oživit umělecký odkaz skladatelek a skladatelů důležitých pro hudební život meziválečného Československa, kteří byli pronásledováni nacionálním socialismem či jiným způsobem perzekvováni z důvodů náboženských, rasových, politických nebo genderových. V jeho divadelní části již byly ve Státní opeře uvedeny opery Kurta Weilla Sedm smrtelných hříchů, Schönbergovo Očekávání, Schrekerův Vzdálený zvuk, Schulhoffovy Plameny, z finanční podpory Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v České republice bylo podpořeno i hostování Národního divadla moravskoslezského v Praze s Krásovými Zásnubami ve snu. A na 6. října Národní divadlo připravuje premiéru Weinbergerova Švandy dudáka. I když je zařazení Paula Abrahama mezi skladatele důležité pro hudební život meziválečného Československa poněkud nadsazené, opereta jako žánr má v dramaturgii Státní opery své místo.

Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy (foto Zdeněk Sokol)
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy ( foto Zdeněk Sokol)

Skladatel a dirigent Paul Abraham (1892–1960) se proslavil hlavně jako autor operet: napsal jich třináct a revuální opereta Ples hotelu Savoy na text osvědčených libretistů Alfreda Grünwalda a Fritze Löhnera-Bedy patří vedle operet Viktorie a její husar a Kvítek z Havaje k jeho nejznámějším dílům. Nenechalo si je pochopitelně ujít ani Nové německé divadlo v Praze, k jehož odkazu se nynější Státní opera hlásí. Jenže po úspěšné berlínské premiéře Plesu v hotelu Savoy v prosinci 1932 se hned za měsíc, v lednu 1933, dostal k moci Adolf Hitler. Paul Abraham byl nucen jako skladatel židovského původu opustit Německo a jeho díla byla zakázána. Ani v americkém exilu po druhé světové válce se Abrahamovi na oslnivou meziválečnou kariéru už navázat nepodařilo. Dnes se jeho operety už zase hrají, a to i u nás – Ples v hotelu Savoy naposledy v roce 2011 v Opavě.

Děj Plesu v hotelu Savoy využívá osvědčené „šablony“ tehdejších operet. Centrem děje je honosná vila novomanželů a interiér luxusního hotelu Savoy s plesem, na němž se hraje tehdy moderní taneční hudba, swing, jazz, foxtrot, ale i tango a paso doble. Nechybí ale ani valčík.

Manželé Madeleine a markýz Aristide de Faublas se po roční svatební cestě vracejí domů do své honosné vily v Nice. Když Madeleine zjistí, že jí hned první noc po návratu hodlá být manžel na plese v hotelu Savoy nevěrný s jeho dřívější milenkou Tangolitou, rozhodne se mu oplatit stejnou mincí. Do toho se v Nice objeví Madeleina sestřenice, Američanka Daisy, která jí svěří, že hodlá na plese prozradit svůj mužský pseudonym José Pasodoble, pod nímž se proslavila svými kompozicemi. To ovšem netuší Aristidův přítel, osmkrát šťastně rozvedený turecký atašé Mustafa Bej. Pro Aristidovu nevěru vymyslí ne zrovna ideální krytí, když mu na základě novinového článku poradí, aby svůj odchod na ples zdůvodnil pozváním od „starého dobrého přítele“ Pasodobla – aniž pánové tuší, že jím je ve skutečnosti Daisy, což naopak dobře ví Madeline a rozhodne se na ples vydat inkognito a oddat se zde prvnímu muži, který se namane – chudému ňoumovi Célestinovi. Aristide i Madeleine nakonec zjistí, že ani jeden nevěru „nedokonal“ a – podle libreta – se usmíří, zatímco Daisy si podrobí Mustafu, který kvůli ní rezignuje i na své turecké machistické zásady.

Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy – Viktor Javořík, Doubravka Součková, Linda Caridad Fernandez Saez, Jiří Hájek (foto Zdeněk Sokol)
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy – Viktor Javořík, Doubravka Součková, Linda Caridad Fernandez Saez, Jiří Hájek (foto Zdeněk Sokol)

Opereta je svébytný žánr hudebního „divadla, které mluví, zpívá a tančí“, abych si půjčila název knihy Iva Osolsobě o operetě. Protože klasickou operetu dnes nahrazuje muzikál, postupně se vytrácí povědomí, proč byla opereta tak oblíbená – byla zábavou, brilantním spojením hudebního divadla s činohrou a baletem, tedy spojením pro interprety velmi náročným, když museli mistrně zvládat pěvecky náročné árie a ansámbly i mluvené dialogy a k tomu správný „opereťák“ dokázal svůj výstup patřičně herecky a pohybově okořenit a vypointovat. Mnozí sice považují operetu za „pokleslý“ žánr, ale právě tato zacílenost na zábavu a propojení zpěvu, „činoherního“ herectví a tance dávají operetě její charakteristický šarm.

Novému nastudování Abrahamova Plesu v hotelu Savoy ve Státní opeře nelze upřít velkou, až urputnou snahu všech o co nejlepší výsledek. Nedostavil se, protože inscenace nenaplnila specifické požadavky operetního žánru – v případě Plesu v hotelu Savoy s přesahy k meziválečné revuální a taneční hudbě a „poevropštěnému“ jazzu. Jakkoli je dirigent Jan Kučera zběhlý napříč nejrůznějšími styly vážné i populární hudby a Martin Čičvák zkušený činoherní režisér i dramatik, od kterého by se očekávalo přinejmenším vypracování textových částí, ani jeden se do operetní specifiky nedokázal „trefit“.

Hudební nastudování, do něhož je třeba v tomto případě přiřadit i zvukaře, se ani nevymanilo z žánru opery, ani nepřizpůsobilo operetě muzikálové ozvučení. K tomu se režisér snažil do „crazy příběhu plného vtipných konspirací, záměn a milostného jiskření“, jak dílo charakterizuje web Národního divadla, protlačit moralizování nad manželskou věrností a feminismem. Zejména v druhé části večera se čím dál zřetelněji ukazovalo, že tempo-rytmu inscenace by výrazně napomohly škrty, zejména v mluvených, ale v případě opakování slok i v hudebních částech. Mluvilo se i zpívalo sice česky v překladu Vlasty Reittererové, ale účinkujícím často nebylo rozumět, takže se hodily titulky – pro zpěvní čísla v češtině a v angličtině, pro mluvené dialogy v angličtině.

Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy – Barbora Řeřichová, Josef Moravec (foto Zdeněk Sokol)
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy – Barbora Řeřichová, Josef Moravec (foto Zdeněk Sokol)

Břeskný úvod k revuální operetě s velkým orchestrem, navíc rozšířeným o jazzovou sekci, patří a takové entrée bylo efektní. Ale když naddimenzovaná zvuková hladina pokračovala téměř celý večer, převládla jednotvárnost.

Dirigent Jan Kučera sice to stylové balábile uřídil, ale avizovaná zvuková „dokonalost“ zdůvodňující použití amplifikace se nedostavila. Naopak mikroporty naplno odhalily obtíže, které operním sólistům činí přirozenost mluveného projevu a zároveň přizpůsobení operního pěveckého stylu amplifikaci. Operetní čísla, zde nejen valčíková, ale hlavně v žánrech waltzu, tanga, foxtrotu, slow foxu, paso doble nebo chansonu, zpívaná operním hlasem se při muzikálovém nazvučení smíchala do koktejlu, který postrádal perlivost operetního nebo revuálního „koktejlu“. Čím víc se všichni snažili, tím více upadali do pasti afektovanosti. Přitom sopranistka Doubravka Součková, zde Madeleine, barytonista Jiří Hájek jako její manžel markýz Aristide, Barbora Řeřichová v roli Daisy i Daniel Matoušek coby „Turek“ Mustafa Bej patří k výborným operním sólistům. Jenže to na operetu nestačí. Při repríze 22. září 2022 s částečně pozměněným obsazením nemilosrdné mikroporty na Vandu Šípovou v roli Madeleine a Csabu Kotlára jako jejího manžela Aristida sice „prozradily“, že pěvecky nejsou Abrahamovy party vůbec snadné, ale oproti premiérovému páru se přece jen pěveckým stylem i herecky přibližovali žánru operety.

Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy – Angela Nwagbo (foto Zdeněk Sokol)
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy – Angela Nwagbo (foto Zdeněk Sokol)

Vlastnímu ději Abraham se svými libretisty předřadil úvodní scénu, při níž novomanželé ještě na své svatební cestě opěvují nejen věrnost, ale i Benátky s jejich lagunami ve stříbrném měsíčním svitu. V pojetí inscenačního týmu režiséra Martina Čičváka ale byla matoucí – manželé se „vznášejí“ v zavěšeném člunu s nápisem Titanic za tylovou oponou s projekcí boku mohutné lodi s řadami okének kajut. Pokud souvislostí s potopením Titaniku v roce 1912 chtěli inscenátoři diváky poučit, jak autoři Plesu v hotelu Savoy ještě na konci roku 1932 bezstarostně „tančili na parníku“ berlínské zábavy, zatímco v ulicích vyvolávaly rvačky nacistické bojůvky, tak to byla hodně zašifrovaná „tajenka“.

Další děj se podle libreta odehrává v elegantní vile zámožných manželů v Nice a v interiérech hotelu Savoy – tedy v prostředích luxusu a bohatství. Jenže scéna Hanse Hoffera je naprosto vzdálená třpytivému přepychu. S panely a monstrózní rourou/komínem v neurčité tmavé fialovo/černé vypadá jako pochmurný a špinavý přístav, když jeviště lemuje zábradlí a nad orchestřiště přesahuje můstek jako molo. Berlínská premiéra Plesu v hotelu Savoy sice jen tak tak stihla předejít Hitlerův nástup k moci, ale tyto temné souvislosti operetní charakter díla neovlivnily a nejsou důvodem, proč by scéna měla být takto ošklivá a ponurá. Točité schodiště s neonovými stupni (končící „nikde“), lustr a malá lesklá točna převažující dojem pošmourné ošuntělosti nepotlačily. Místo hotelového separé pro erotické hrátky inscenátoři použili kontejnery, které nasvícením vypadaly jako mrazáky. Nepovedenou scénu nevylepšil ani light design Jana Dörnera – nedokázal vyhmátnout postavy a situace, které jsou důležité.

Operetní charakter nepodpořily ani kostýmy Georgese Vafiase. Markýz je dědičný titul vyšší šlechty a je nepravděpodobné, že lidé, s nimiž se manželský šlechtický pár přátelí, mají nevýrazné, neslušivé oblečení bez lesku a elegance haute couture. Móda třicátých let minulého století přitom ve vyšší společnosti zdůrazňovala ženskou eleganci s vyzývavými dekolty na zádech až hluboko pod pas. V případě objektu svádění Madeleine, chudého advokátního koncipienta Célestina, se výtvarník připravil hned o několik point: Jak Célestin zdůrazňuje, pro tak slavnostní příležitost si vypůjčil frak, což výtvarník „přeformátoval“ na smoking ostře červené barvy, ovšem s kalhotami bez lesklých lampasů. Dalo by se pochopit, že si tento trouba na svůj „velký den“ vypůjčil to, co považoval pro sebe za nejlepší – ale když takto vyparáděný přijde i druhý den z advokátní kanceláře, tedy z práce, nedává to smysl.

Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy – Doubravka Součková (foto Zdeněk Sokol)
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy – Doubravka Součková (foto Zdeněk Sokol)

Převážně činoherní režisér Martin Čičvák podcenil, že má inscenovat operetu a ne nějaké činoherní, psychologií zatěžkané drama o manželské nevěře, podvodu a zradě, feminismu a morálních dilematech. Podle jeho slov před premiérou na Radiožurnálu Ples v hotelu Savoy není „jen“ opereta a preventivně varoval (volně cituji): „Nejde to dát dohromady činohru, operu a balet. Je to dlouhý večírek – ale po probuzení čeká morální kocovina. Sjednocující téma je pro mě feminismus – cesta, jak se dívka stane ženou.“ Pokud režisér opravdu zamýšlel navodit ve finále pocit jakési morální kocoviny, když si Aristide s Madeleine nepadnou do náruče, ba ani nespojí ruce – pak se mu to povedlo. Chyběly vtipné pointy, humor probleskl jen zřídka, převažovaly šarže, přehrávání. Otázka „co je to za lidi a kde to jsou“ stále visela ve vzduchu – nezodpovězena. Chyběla velkorysost, elegance, luxus – a také operetní pohrávání si na hranici kýče.

I prostorové aranžmá šlo „proti“ sólistům – zpravidla zanikali v neustálém, s postupujícím večerem čím dál tím jednotvárnějším pohybovém hemžení choreografů Laca Cmoreje a Silvie Belákové – vytrácela se v něm i sólová tanečnice Linda Caridad Fernander Saez i pohybově a hlavně v mluveném projevu ne tak disponovaná alternující Angela Nwagbo. Podobně „zaniklo“ i Daisyno odhalení totožnosti skladatele Pasodoble. A „špílce“ sluhů, Archibalda v podání Vladimíra Kratiny alternujícího se s Richardem Haanem a Bébé v podání Eleny Trčkové byly špatně načasované.

Schodiště končící nikde vlastně novou inscenaci Státní opery vystihuje nejlépe – do hájemství jiskřivé operety se po něm vystoupat nedá. Přitom dirigent Jan Kučera evidentně věnoval nastudování velkou pozornost a sólisté se určitě při studiu svých rolí pořádně nadřeli. Výsledek ale všemu tomu úsilí bohužel neodpovídal.

Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy (foto Zdeněk Sokol)
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy (foto Zdeněk Sokol)

Paul Abramah: Ples v hotelu Savoy
Hudební nastudování Jan Kučera, režie Martin Čičvák, výprava Hans Hoffer, kostýmy Georges Vafias, světelný design Jan Dörner, choreografie Laco Cmorej, Silvia Beláková, sbormistr Adolf Melichar, videoprojekce Michael Hoffer, dramaturg Jitka Slavíková
Osoby a obsazení: Madeleine de Faublas – Doubravka Součková / Vanda Šípová, Marquis Aristide de Faublas – Jiří Hájek / Csaba Kotlár, Daisy Parker alias José Pasodoble – Barbora Řeřichová / Lucie Hájková, Mustafa Bej – Daniel Matoušek / Tomáš Kořínek / Josef Moravec, Tangolita – Linda Caridad Fernandez Saez /Angela Nwagbo, Archibald – Vladimír Kratina / Richard Haan, Célestin Formant – Jakub Svojanovský / Viktor Javořík / Marek Frňka, Bébé – Elena Trčková / Barbora Šampalíková, René – Petr Jeřábek / Marek Frňka, Monsier Albert – Zbyněk Šporc / Marek Frňka
Orchestr a Sbor Státní opery, Balet Opery Národního divadla
Státní opera, premiéra 16. září 2022 (obsazení vyznačeno tučně) a repríza 22. září 2022 (obsazení vyznačeno podtrženě)      

Benefity i limity koncertní Rusalky na Dvořákově Praze a noví sólisté v inscenaci Rusalky v Národním divadle

Na programu letošní Dvořákovy Prahy bylo i koncertní provedení Rusalky. I když je tento festival dramaturgicky široce rozkročený a zahrnuje i vokální žánry, dokonce dva ročníky v roce 2017 a 2018 byly věnovány Dvořákovým dílům pro sbor a orchestr a ve výročním roce sv. Ludmily 2021 zaznělo Dvořákovo stejnojmenné oratorium, na operu se dostává zřídka. Přitom je Dvořák autorem jedenácti oper. Doposud to byly rarity a svým způsobem objevy – v roce 2014 zazněla úplně poprvé originální německá verze Dvořákovy operní prvotiny Alfred, v roce 2019 pak první verze Krále a uhlíře.

Antonín Dvořák: Rusalka – Asmik Grigorian, Česká filharmonie, 19. září 2022 (foto Petra Hajská)
Antonín Dvořák: Rusalka – Asmik Grigorian, Česká filharmonie, 19. září 2022 (foto Petra Hajská)

Rusalka patří naopak k Dvořákovým nejznámějším operám, dokonce se propracovala na 25. místo světově nejhranějších oper jako první české dílo. V Praze mají Rusalku už spoustu let na repertoáru oba operní soubory Národního divadla v režijně velmi odlišných verzích – ve Státní opeře se od roku 2005 hraje pohádková inscenace s filmovými dotáčkami v režii Zdeňka Trošky, zatímco v historické budově Národního divadla od roku 2009 meditativní inscenace Jiřího Heřmana založená na symbolech. Ostatně zde na začátku této sezony nový hudební ředitel Robert Jindra uvedl sérii tří představení s obsazením v rámci Národního divadla výjimečným, když do role Rusalky vstoupila Kateřina Kněžíková, do dvojrole Ježibaby a Cizí kněžny Kateřina Jalovcová, Prince vytvořil Pavel Černoch, který má tuto postavu zažitou z mnoha zahraničních divadel v různých režiích, a pro roli Vodníka se podařilo získat předního německého basistu Günthera Groissböcka. Obsazení Kuchtíka inovovala mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir.

Při představení 9. září 2022 zaujala Kateřina Kněžíková lyricky měkkou oblostí svého sopránu, zatím bez expresivnější gradace v místech, kde Dvořák předepsal dramatický výraz („Ó marno“ nebo „Chci věčně trpět v úzkostech“). Energii, temperament, hrozivost i ženskou smyslnost vnesla do dvojrole Ježibaby a Cizí kněžny svým zvučným mezzosopránem Kateřina Jalovcová a byla velká škoda, že si co chvíli neporozuměli s dirigentem Robertem Jindrou v nástupech a tempech. Pavel Černoch působil kupodivu nejistě bez výrazové variability něžné láskyplnosti, naštvaného peskování, smyslné touhy, frustrace a pokání, s níž exceloval například nedávno v drážďanské Semperově opeře, která koprodukčně převzala madridskou inscenaci v režii Christofa Loye. Günther Groissböck neohromoval objemem svého basu, ale v souladu s inscenační koncepcí se zaměřil na komentátora dění, které mu způsobuje trýzeň. A Arnheiður Eiríksdóttir po Gounodově pážeti Stéphanovi, Rossiniho Rosině, Mozartově Dorabelle v Così fan tutte a Janáčkově Varvaře v Kátě Kabanové i jako Dvořákův Kuchtík potvrdila, jak všestrannou sólistkou je, včetně smyslu pro správnou dávku humoru.

Antonín Dvořák: Rusalka – Pražský filhramonický sbor, 19. září 2022 (foto Petra Hajská)
Antonín Dvořák: Rusalka – Pražský filhramonický sbor, 19. září 2022 (foto Petra Hajská)

Podobně jako jsme nedávno mluvili o Věci Makropulos v Národním divadle s dirigentem Robertem Jindrou a Evou Urbanovou v titulní roli jako o nevhodném titulu pro koncert, v případě Rusalky to platí snad ještě víc. I když v dnešní době často velmi výstředních režijních výkladů této Dvořákovy opery koncertní provedení otevírá svobodný prostor pro vlastní fantazii, absence vizuální složky uvedení ochuzuje. Ale i při koncertech se v posledních letech často objevuje poloscénické provedení s náznaky hereckých akcí, někdy dokonce v kostýmech. Škoda, že se na Dvořákově Praze interpreti nedohodli na jednotném přístupu – zatímco Jamie Barton jako Ježibaba, Jana Kurucová jako Cizí kněžna a do určité míry i Štěpánka Pučálková jako Kuchtík a Boris Prýgl coby Hajný měli tendenci své pěvecké výkony doplnit i gesty a mimikou, ostatní se koncentrovali na zpěv. Málo platné, i na koncertě se publikum dívá – takže setrvalá do sebe ponořená posmutnělost Asmik Grigorian byla přece jen určitým ochuzením nejen titulní role Rusalky, ale celého večera.

Koncertní provedení s orchestrem na pódiu ovšem otevírá větší prostor pro rozvinutí hudební interpretace – ale zároveň přináší riziko zvukové vyváženosti vůči sólistům. Dvořák Rusalku instrumentoval pro velký symfonický orchestr, který není pouhým doprovodem sólistům, ale jejich partnerem, spoluhráčem se samostatnými instrumentálními mezihrami i další vrstvou vyjádření emocí postav a vlastně i jakýmsi scénografem, když hudbou vykresluje prostředí. Semjon Byčkov toto bohatství Dvořákovy partitury s Českou filharmonií plně podpořil v širokém výrazovém rozpětí od křehké lyriky po bouřlivou dramatičnost, v detailní práci s dynamikou, nástrojovými liniemi, tempy – kdy občas volil i nezvykle pomalá (třeba hned na začátku předehry), ale dal jim napětí a tah, ve výstupu žínek naopak rychlá se skotačivou rozdováděností. Zároveň ovšem Byčkov v akustice Rudolfina při zachování plasticity orchestru ubral na zvukové intenzitě, aby dosáhl vyváženosti vůči sólistům.

Otevřená zůstala otázka škrtů. Dle programové brožury šlo o premiérové provedení Rusalky z nového urtextového vydání nakladatelství Bärenreiter Praha. Na festivalu prestiže Dvořákovy Prahy by se při koncertním provedení dala očekávat verze bez škrtů, v inscenacích často motivovaných scénicky. Byčkov „otevřel“ mnohé zavedené škrty: ve druhém dějství část rozhovoru Hajného s Kuchtíkem „To je hostí na síni“, ve třetím dějství posměšné hodnocení Ježibaby „Krátké bylo milování“ s Rusalčinou prosbou o pomoc a výčitku Ježibaby „V lidský život potměšilý touha tvá tě vábila“, dále část sboru rusalek „Lákej lidi svitem svým“ a části z ustrašeného výletu Hajného a Kuchtíka za Ježibabou „Strýčku, jdi tam sám“ a „Přived si ji na hrad“. Některé pasáže ale zůstaly vynechané – především ve druhém dějství Rusalčino opakování „Ó marno, marno to je“ a ve třetím její opakování „Mladosti své pozbavena“. Pokrácen byl také rozhovor Hajného s Kuchtíkem o chystané svatbě ve druhém dějství a začátek orchestrálního úvodu ke třetímu dějství. Škoda. Když už byla na festival zařazena Dvořákova nejznámější opera, bylo by při koncertním provedení přínosné ji uvést v kompletním znění.

Antonín Dvořák: Rusalka – Dmytro Popov, Jana Kurucová, Česká filharmonie, 19. září 2022 (foto Petra Hajská)

Ani obsazení nevyznělo zcela jednoznačně. Litevskou sopranistku Asmik Grigorian jsme díky záznamům mohli před dvěma roky vidět v madridské inscenaci Rusalky v režii Christofa Loye, který vodní vílu pojal nikoli jako pohádku o vodní víle, ale jako vhled do duše zraněné baletky, která nežije ve vodní říši, ale v nepříliš prosperující divadelní společnosti. Scénickým zasazením Rusalky do prostoru divadla jako symbolu světa fantazie, ale i deziluzí a složitých vztahů si režisér otevřel cestu k interpretaci balancující na pomezí reality a snu. Vypadalo to, že Rusalka víc než po Princi touží po návratu ke kariéře baletky. Asmik Grigorian je mimořádně charismatická osobnost díky kombinaci vynikající pěvkyně a tvárné i fyzicky skvěle disponované herečky. Tu hereckou stránku na koncertě neuplatnila (a kupodivu si vypomáhala notami), nicméně zpěvem v mnoha odstínech a nuancích vyjádřila Rusalčinu touhu být milována Princem, váhavou nejistotu, zda podstoupit zákrok Ježibaby, plachost a komplex méněcennosti, hořkost a frustraci z neúspěchu i závěrečné odpouštění.

Ukrajinský tenorista Dmytro Popov nesporně předvedl, že je obdařen zvučným, plným hlasem, kterým ale chvílemi jako by hřímal spíš veristického Pucciniho Kalafa než Dvořákova romantického Prince, v němž by odstínil citový vývoj této postavy. Osobně dávám přednost lyričtějšímu pojetí a až tolik mě neohromuje koruna na držených vysokých tónech při závěrečném Princově umírání, která působila až jako manýristická pěvecká exhibice (podobě jako koruny v árii o měsíčku).

Antonín Dvořák: Rusalka – Jan Martiník, Markéta Klaudová, Markéta Cukrová, Monika Jägerová, Česká filharmonie, 19. září 2022 (foto Petra Hajská)
Antonín Dvořák: Rusalka – Jan Martiník, Markéta Klaudová, Markéta Cukrová, Monika Jägerová, Česká filharmonie, 19. září 2022 (foto Petra Hajská)

Také v případě Vodníka záleží hodně na osobním nastavení každého, jestli preferuje bodrého tatíčka, pohádkového hastrmana, nebo temně hrozivého vládce tajemné a nebezpečné říše. Jan Martiník zůstal výrazově zjednodušeně u tatíčkovské rozšafnosti bez hutných basových hloubek a nevyhnul se občasným intonačním nedotaženostem.

Jamie Barton známe z řady přenosů z Metropolitní opery jako mezzosopranistku s volumenem wagnerovských heroin, která si umí dělat legraci ze své korpulentnosti. Koncertu dominovala svým pojetím Ježibaby jako sebejisté ženy, která s pohrdlivým posměchem a děsivým chechotem sleduje útrapy vodní říše i světa lidí. Tím vnesla do provedení vedle posmutněné Rusalky žádoucí kontrast – podobně jako Jana Kurucová Cizí kněžnu obdařila vyzývavě ženskou smyslností.

Štěpánka Pučálkovámá nádherně barevný měkký mezzosoprán, s nímž v drážďanské inscenaci Rusalky vytváří druhou žínku. Může ovšem zpívat i Kuchtíka, protože obsáhne i hlubší polohy jeho partu. Ale jejímu pojetí dominovala až přílišná kultivovanost a ušlechtilost, která eliminovala klukovské rošťáctví a komickou ustrašenost této kalhotkové role. Basbarytonista Boris Prýgl do role žoviálního „strýčka“ Hajného vnesl komický podtext, který k této postavě patří. A třebaže part Lovce není rozsáhlý, Jiří Brückler ho naplnil krásnou barytonovou kantilénou.

Antonín Dvořák: Rusalka – Jamie Barton, Štěpánka Pučálková, Boris Prýgl, Česká filharmonie, 19. září 2022 (foto Petra Hajská)
Antonín Dvořák: Rusalka – Jamie Barton, Štěpánka Pučálková, Boris Prýgl, Česká filharmonie, 19. září 2022 (foto Petra Hajská)

Pro obsazení trojice lesních žínek je podstatnější kompatibilita hlasů než individuální výraznost sólistek. Sopranistka Markéta Klaudová, mezzosopranistka Markéta Cukrová i altistka Monika Jägerová mají zkušenosti z interpretace staré hudby, v níž je právě vzájemné pěvecké souznění velmi důležité. Uplatnily ji i jako dovádivé žínky v úvodní scéně pojaté ve velmi živém tempu. Vytříbenou sezpívaností doplnil provedení také Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka.

Rusalku z Rudolfina živě vysílala stanice Český rozhlas Vltava. Bylo zajímavé porovnat rozdíl mezi dojmem z koncertu a zvukového záznamu, vždyť vztah živého provedení oper a záznamů se stal předmětem vášnivých diskusí v době covidových restrikcí. Tehdy jsme si tak intenzivně uvědomovali, jak do zážitků z koncertů i divadel vstupuje společné sdílení prostoru, kam musíte v danou chvíli přijít – zatímco záznam si můžete pustit kdykoli a kdekoli a je jen na vás, kdy ho vypnete a půjdete si uvařit kafe. Podstatná je nejen kvalita záznamu, ale i kvalita zařízení, ze kterého produkci sledujete.

V případě tohoto provedení Rusalky je záznam koncertu z Rudolfina, kde se ostatně natáčejí i studiové snímky, plně profesionální. Jsou místa, kde sólisté znějí na záznamu zřetelněji, zatímco to bohatství barev orchestru, které Byčkov s Českou filharmonií vykouzlil, ani sebecitlivější mikrofony v té plnosti a plasticitě přece jen zachytit nedokáží. Ostatně – kdo by chtěl, má ještě příležitosti slyšet festivalovou Rusalku ze záznamu Českého rozhlasu, který je dostupný v rozhlasové aplikaci.

Antonín Dvořák: Rusalka – Semjon Byčkov (foto Petra Hajská)
Antonín Dvořák: Rusalka – Semjon Byčkov (foto Petra Hajská)

Antonín Dvořák: Rusalka
Dirigent Semjon Byčkov, sbormistr Lukáš Vasilek
Osoby a obsazení: Rusalka – Asmik Grigorian, Princ – Dmytro Popov, Vodník – Jan Martiník, Ježibaba – Jamie Barton, Cizí kněžna – Jana Kurucová, 1. lesní žínka – Markéta Klaudová, 2. lesní žínka – Markéta Cukrová, 3. lesní žínka – Monika Jägerová, Kuchtík – Štěpánka Pučálková, Hajný – Boris Prýgl, Lovec – Jiří Brückler
Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor
Festival Dvořákova Praha, Rudolfinum, 19. září 2022

Antonín Dvořák: Rusalka
Dirigent Robert Jindra, režie Jiří Heřman, choreografie Jan Kodet, scéna Jaroslav Bönisch, kostýmy Alexandra Grusková, Světelný design Daniel Tesař, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Beno Blachut ml.
Osoby a obsazení: Rusalka – Kateřina Kněžíková, Princ – Pavel Černoch, Vodník – Günther Groissböck, Ježibaba a Cizí kněžna – Kateřina Jalovcová, 1. lesní žínka – Yukiko Kinjo, 2. lesní žínka – Irina Rurac, 3. lesní žínka – Stanislava Jirků, Kuchtík – Arnheiður Eiríksdóttir, Hajna a Love – Ivan Kusnjer
Orchestr Národního divadla, Sbor Národního divadla, Balet Opery Národního divadla a externí tanečníci
Národní divadlo, 132. představení 9. září 2022

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


2.2 5 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments