Operní panorama Heleny Havlíkové (366) – přenosy z Metropolitní opery směřují do hamletovského finále

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Před hamletovským finále letošní sezony přímých přenosů z Metropolitní opery přinášíme ohlédnutí za velkolepým francouzským Donem Carlosem, Zeffirelliho Turandot jako stále strhující operní pohádkou a Donizettiho Lucií nikoli z Lammermooru, ale mafiánského amerického Rust Beltu.

Giacomo Puccini: Turandot – Metropolitní opera (foto Ken Howard)
Giacomo Puccini: Turandot – Metropolitní opera (foto Ken Howard)

Metropolitní opera po nejdelším výpadku ve své historii, který trval z důvodů covidových restrikcí osmnáct měsíců, zachovala i od otevření sezony 2021/22 přímé přenosy do kin. Generální manažer MET Peter Gelb s přenosy přišel už v roce 2007 a tehdy v opeře zcela novátorsky položil základy toho, jak zprostředkovat operu v přímém přenosu širšímu okruhu diváků prostřednictvím záznamů – a to rovnou do kin po celém světě. Po loňské covidové zkušenosti si mnohem intenzivněji uvědomujeme, jak přenosy do kin sice dojem přímo z divadla plně nezprostředkují, ale přece jen můžou do určité míry nahradit ten společně sdílený zážitek, který nám u obrazovek v dlouhém čase uzavřených divadel doma tolik chyběl.

U nás i po této covidové pauze zůstává přenosům věrný okruh dvacítky kin nejen ve velkých centrech (pět kin v Praze, dvě v Brně, po jednom v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Olomouci, Ostravě nebo Opavě), ale u projektu setrvávají například i kina v Jablonci nad Nisou, Kutné Hoře, Náchodě, Semilech nebo Žatci.

MET i v sezoně 2021/22 nadále zůstala u deseti přenášených inscenací – počtu, který se během těch téměř dvaceti let tohoto projektu ustálil. Nabídka zahrnovala jak starší obnovované tituly s jiným obsazením a dirigenty, tak nedlouho po divadelních premiérách nová nastudování. Z přenosů už známe Pucciniho Turandot v legendární režii Franca Zeffirelliho, když lákadlem měla být Anna Netrebko v titulní roli, nebo Massenetovu Popelku, uvedenou na Nový rok ve zkrácené verzi a zamýšlenou hlavně pro děti.

Sezona 2021/22 ovšem byla po covidovém výpadku mimořádně bohatá na nová nastudování – novou podobu dostaly opery Rigoletto a Don Carlos Giuseppe Verdiho a Donizettiho Lucie z Lammermooru. Dosavadní praxi tradicionalistické MET se ovšem tentokrát vymykalo nasazení novinek – Peter Gelb měl odvahu nasadit hned tři: Oheň v kostech černošského jazzového muzikanta Terence Blancharda, Eurydiku mladého amerického skladatele Matthewa Aucoina a závěr sezony bude patřit dalšímu klasickému námětu v moderním zpracování – Hamletovi australského skladatele Bretta Deana. Jeho teprve druhá opera, která měla premiéru už v roce 2017 na festivalu v Glyndebourne, byla přijata s nadšením a MET ji koprodukčně převzala s režií Neila Armfielda a s představitelem titulní role, tenoristou Allanem Claytonem. Původní drama je zredukováno na dvanáct klíčových momentů a ke změnám došlo i v časovém zařazení děje – herci v tomto dramatu jako by přicházeli z jiných dob než z Dánska středověku – kostýmy je řadí spíše do bezčasých padesátých let. Už Shakespearem vystavěný koncept „divadla na divadle“ dostává v Deanově operním uchopení další rozměr „zvukového divadla“. Hudba se tu proměňuje od kakofonických pasáží ke vzdušným, poklidným momentům. Součástí jsou i muzikanti rozsazení v publiku, elektronické nástroje či akordeon, zvukově modifikované tam-tamy, ale také mimohudební předměty jako smirkový papír. 

Velkolepý francouzský Don Carlos

Giuseppe Verdi: Don Carlos – Metropolitní opera (foto Ken Howard)
Giuseppe Verdi: Don Carlos – Metropolitní opera (foto Ken Howard)

Měsíc po premiéře 28. února 2022 zařadila Metropolitní opera do projektu Live in HD přímý přenos monumentální opery Giuseppe Verdiho Don Carlos v nastudování v MET osvědčených inscenátorů: dirigenta Yannicka Nézet-Séguina a režiséra Davida McVicara. Bylo až překvapivé, že to bylo v MET poprvé, kdy se zde z celkem sedmi verzí této opery objevila francouzská pětiaktová podoba, vycházející s přidáním prvků z pozdějších italských adaptací ze znění premiérovaného v roce 1867 v pařížské Opeře s tehdejším názvem Théâtre impérial de l’Opéra, která si dílo u Verdiho objednala.

Italskou verzi známe z přenosu v roce 2010 v režii Nicholase Hytnera, ve kterém titulní roli vytvořil Roberto Alagna, Alžbětou byla Marina Poplavskaja, Rodrigem Simon Keenlyside, Eoli Anna Smirnova a králem Filipem Ferruccio Furlanetto. Hudební nastudování, stejně jako v předchozí inscenaci Dona Carlose, opět vedl dirigent Yannick Nézet-Séguin. Přenos ale nakonec kvůli karanténě nedirigoval a zastoupil ho Patrick Furrer.

Ve výsledku inscenace pětiaktové opery (se dvěma přestávkami) trvala skoro pět hodin (je to nejdelší Verdiho opera). Při přenosu uběhly rychleji než některé mnohem kratší opery. Nový Don Carlos se MET skutečně povedl, hlavně díky skvělému hudebnímu nastudování a výtečné sestavě sólistů.

Don Carlos je po Johance z Arku, Loupežnících a Luise Millerové čtvrtou operou, kterou Verdi zhudebnil na námět německého básníka, spisovatele a dramatika Friedricha Schillera (autory libreta jsou Joseph Méry a Camille du Locle). Schillerovo drama Don Carlos (1787) má pět jednání, a i když je to literární fikce, vychází z historických událostí souvisejících s vládnutím španělského krále Filipa II. (1527–1598), kdy v polovině šestnáctého století došlo k revoluční vzpouře Flander – nizozemských provincií usilujících o nezávislost (dokonce vyhlásily republiku). Schiller tento konflikt literárně zpracoval jako přívrženec svobody, lidských práv a bratrství, jak je proklamovala Francouzská revoluce (stal se ostatně čestným občanem První francouzské republiky). Jako nositele těchto revolučních názorů si vybral následníka španělského trůnu, Filipova syna Dona Carlose a jeho přítele markýze Posu (skutečnému Carlosovi bylo tou dobou jedenáct let). Verdi měl k těmto revolučním ideám svobody a národního sjednocení proti cizí tyranské nadvládě svými postoji blízko a Dona Carlose můžeme svým způsoben chápat jako navázání na náměty „osvobozenecké opery“ přelomu osmnáctého a devatenáctého století, vzniklé pod vlivem Francouzské revoluce – za všechny uveďme jako typický příklad Beethovenova Fidelia (1805).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments