120 let od narození geniálního pianisty a interpreta Vladimira Horowitze

• Raná léta
• Americký občan
• Marketingový bůh
• Poslední léta a smrt

Raná léta

Vladimir Horowitz se narodil 1. října 1903 v Kyjevě jako druhý syn do posléze šestičlenné rodiny Samuila Horowitze a Sophie Bodik. O jeho rodném místě a věku se dříve vedly spekulace, neboť někteří tvrdili, že se narodil v městě Berdyčiv a jeho otec změnil rok narození svého syna na 1904, aby ho uchránil před brannou povinností. Pozdější zveřejnění rodného listu však tyto spekulace ukončilo.

Jeho talent a hru na klavíru začala již v útlém věku rozvíjet matka, která sama byla klavíristkou. V osmi letech začal skládat první nápěvky a melodie. V deseti letech na popud svého strýce Alexandra zahrál pro Alexandra Nikolajeviče Skrjabina, který utvrdil rodiče v nadání jejich syna.

Na Kyjevskou konzervatoř nastoupil v roce 1912, a pod vedením Vladimira Puchalského, Sergeje Tarnovského a Felixe Blumenfelda úspěšně absolvoval roku 1919 s Klavírním koncertem č. 3 Sergeje Rachmaninova. Ve svých šestnácti letech složil svou první skladbu s náročnými klavírními pasážemi Danse Excentrique. Horowitz se toužil stát nejen pianistou, ale též skladatelem, nicméně teoretické předměty na konzervatoři nebyly jeho šálkem kávy.

Jeho kariéra virtuózního pianisty zažila velký rozkvět v letech 1922–1923 v dnešním Petrohradu (tehdy Leningrad), kde se dvaceti třemi koncerty, jež měly jedenáct různých programů, představil publiku. Kromě Petrohradu koncertoval po území Ruska a Ukrajiny. 

Jeho první evropský debut mimo svou rodnou zem se odehrál v Berlíně 18. prosince 1925. 2. ledna 1926 koncertoval znovu v Berlíně se záminkou pokračujícího studia, nicméně začal koncertovat v dalších německých městech a zanedlouho v Paříži a Londýně. V roce 1927 byl vyslán Sovětským svazem jako zástupce do Chopinovy soutěže, která se konala ve Varšavě, ale Horowitz se rozhodl zůstat v západní Evropě a soutěže se nezúčastnil.

Americký občan

Svou americkou kariéru začal 12. ledna 1928 v Carnegie Hall s Klavírním koncertem č. 1 b-moll Petra Iljiče Čajkovského pod taktovkou Sira Thomase Beechama, britského skladatele a dirigenta, který rovněž debutoval na americké půdě. Horowitzova virtuozita publikum nadchla. Zručně kombinoval silná forte fortissima a piana pianissima, aby konečný efekt byl pro posluchače živý a zapamatovatelný. Publikum nebývalo tolik nadšené z jeho technického provedení skladby, jako spíš z emocí, které Horowitz svým přednesem a interpretací vzbuzoval. Jeho vášeň pro hudbu a v konečném důsledku umělecký zážitek, jehož byli svědky, byly důvody, proč o Horowitzovi mluvili jako o géniovi. Po Carnegie Hall bylo nasnadě, že jeho klavírní recitály se budou často a brzy opakovat.

V roce 1932 vystoupil poprvé pod taktovkou Artura Toscaniniho s Beethovenovým Klavírním koncertem č. 5 Es dur. S Arturem Toscaninim posléze spolupracoval na nahrávkách Brahmsova Klavírního koncertu č. 2 a Rachmaninova Klavírního koncertu č. 1 pro NBC se symfonickým orchestrem, který Toscanini vedl.

V roce 1933 se oženil s Toscaniniho dcerou Wandou a měli spolu dceru Soniu.
Od roku 1939 se trvale usadil v Americe a po pěti letech v roce 1944 získal americké občanství.

Marketingový bůh

Horowitz se, přes svou touhu stát se skladatelem, většinu života živil jako interpret. Jeho doménou byly transkripce orchestrálních děl, které si přepisoval pro pouze klavírní provedení. Ve svých úpravách myslel vždy na kýžený dopad na publikum. Často vynechával ve vícehlase vnitřní hlasy, zvýrazňoval melodii oktávami, kterými byl proslulý, zaměřoval se na dynamiku, rytmus a tempa skladeb.

Jeho živobytím se staly koncerty a nahrávky pro povětšinou americké společnosti, přestože z důvodů Velké hospodářské krize byli evropští skladatelé a interpreti často delegování na londýnské pobočky. První nahrávkou byl Rachmaninův Klavírní koncert č. 3 pod taktovkou Alberta Coatese ve spolupráci s Londýnským symfonickým orchestrem.

V roce 1932 nahrál sonáty Franze Liszta, které stále patří mezi nejlepší nahrávky Lisztovy tvorby. Od roku 1953 vytvořil spoustu nahrávek skladeb Muzia Clementiho a Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. První stereo nahrávka z roku 1959 byla věnována Ludwigu van Beethovenovi a jeho klavírním sonátám.

Pro Columbia Records vytvořil nahrávky koncertu v Carnegie Hall z roku 1965 a koncertu pro televizi CBS z 22. září 1968. Po roce 1969 nahrával skladby Roberta Schumanna. V roce 1975 pokračoval s nahrávkami pro studio RCA Victor, se kterým ve třicátých letech začínal. Nahrál nespočet živých koncertů a mimo jiné i Mozartův Klavírní koncert č. 23.

Přes veškeré úspěchy se často kariérně odmlčel, konkrétně v letech 1936–1938, 1953–1965, 1969–1974 a 1984–1985. Přestože byl ženatý, v padesátých letech podstoupil psychologickou léčbu pro změnu orientace, následovanou v šedesátých letech první a v sedmdesátých letech druhou šokovou terapií – byl totiž pravděpodobně homosexuál. To s sebou neslo psychické problémy, které vedly k přerušované koncertní a umělecké kariéře. Čas od času se stalo, že jej organizátoři koncertů museli přemlouvat, nebo dokonce doslova vystrčit na pódium, aby koncert odehrál. Otázkou ale zůstává, zda v těchto momentech opravdu byl v emočním presu, nebo zda to byl pouze chytrý marketingový manévr, jak získat sympatie publika, ještě před nástupem na pódium. Horowitz totiž vědomě uměl ovládat svou marketingovou stopu, kterou za sebou nechal. Dokázal správně vystihnout a veřejně podporovat ty kritiky, kteří šli vstříc jeho umění a ledabyle odpovídat a zametávat pod koberec kritiku, která jeho kariéře nebyla ve prospěch.

Pokud cestoval na koncerty, musel jeho klavír cestovat s ním – odmítal hrát na jiný, než na svůj osobní.

Poslední léta a smrt

Od roku 1982 musel brát pravidelně antidepresiva a jeho psychický útlum měl bohužel vliv i na jeho paměť. V roce 1985 přestal léky užívat a před publikum nastoupil jako znovuzrozený. V roce 1986 se vrátil do Sovětského svazu na koncerty v Moskvě a Petrohradu, kdy Moskevský koncert byl nahrán a přenášen televizí a stal se kromě kulturní též i politickou událostí. Ve stejném roce mu Ronald Reagan udělil Medaili svobody, která je nejvyšším oceněním americké vlády.

Na jaře roku 1987 podnikl poslední turné po Evropě, které zakončil posledním klavírním recitálem jeho života v Hamburku 21. června 1987.

Vladimir Horowitz zemřel v New Yorku 5. listopadu 1989 na infarkt myokardu. V nahrávání skladeb pokračoval téměř až do posledního dne svého života – poslední nahrávka vznikla čtyři dny před jeho smrtí. Je pohřben v rodinné hrobce Toscaniniho v Miláně.

Post mortem získal celoživotní cenu Grammy (Grammy Lifetime Achievement Award 1990) za své desky a nesčetněkrát jeho desky a nahrávky získaly ceny za nejlepší instrumentální sólový výkon s orchestrem nebo bez něj. (Grammy Award for Best Classical Performance – Instrumental Soloist or Soloists (with or without orchestra), Grammy Award for Best Instrumental Soloist(s) Performance (with orchestra), Grammy Award for Best Instrumental Soloist Performance (without orchestra)).